Oktávie se svým autem náhle prudce zabrzdila a zastavila. Byl to vážný muž, taková spontánní touha svézt neznámou dívku na kraji silnice byla pro něj naprosto netypická.
Chata, kterou měl Oktávie s matkou, byla jen 15 km od města. V létě tam bylo krásně žít, a Oktávie vždy vyjížděl do práce kolem sedmé ráno, kdy byly silnice ještě prázdné a okolní les mu navozoval příjemné vzpomínky.
Dívka přiběhla k autu a s úsměvem nahlédla do otevřeného okénka.
– Dobrý den, – zazpívala skoro, – vezmete mě do města?
– Nebojíte se sednout k cizímu muži uprostřed lesa? – s nechtěným úsměvem se zeptal Oktávie.
– Proč bych se měla bát, – odpověděla, – máte drahé auto a dobré oči. Takovému člověku není čeho se bát.
Oktávie se zasmál. Takovou otevřenost a jednoduchost už dlouho nepotkal a upřímně řečeno, už věřil, že takové věci ani neexistují.
Z vesnice pocházející Karla byla upřímná a důvěřivá. Když jí Oktávie po třech týdnech známosti požádal o ruku, nezaváhala a souhlasila. Byl pro ni příliš vážným a pohledným mužem.
„No jak teta Naděžda předpověděla, tak se stalo,“ pomyslela si Karla a pevně držela Oktáviovu ruku, trochu se obávala jeho maminky, pro kterou zpráva o svatbě byla něco jako malé zemětřesení.
Po svatbě se přestěhovali do Oktáviova městského bytu. Na chatě bydlet nebylo tak pohodlné. Ani Oktáviova maminka nebyla příliš nadšená z Karliny přítomnosti.
– Obdivuji se ti, synu, – často říkala Viktorie, když jí přišel navštívit, – byl opravdu tato vesnická kráska jedinou vhodnou možností v celém tvém okolí? – smutně si povzdychla a zavrtěla hlavou s perfektně upravenými vlasy.
Oktávie se usmíval, ale nikdy se se svou matkou nepustil do hádky. Nechtěl vysvětlovat, jak mu bylo klidně a pohodlně v jeho malé rodince. Oktáviova maminka byla chladná a zdrženlivá dáma. Proto byla pro něj laskavá a otevřená Karla jako matka a manželka v jednom.
Uběhlo několik let. Karle a Oktáviovi se narodila roztomilá holčička Maruška. Karla v ní neviděla chyby, a i babička začala pomalu měknout. Viděla, jak Karla miluje a opečovává jejího syna, jak rozvážně a moudře vychovává dceru. Viktorie, ač byla tvrdá a snad trochu cynická, uměla uznat své chyby.
Oktávie tedy nebyl překvapený, když jednoho dne změnila názor a pozvala Karlu s vnučkou na pár dnů na chatu.
– Oktáve, bojím se jí, – bědovala Karla, hledajíc každou možnou výmluvu nejet k tchyni.
– Neboj, nesežere tě, – smál se Oktáve a něžně políbil ženu na krk.
– Sežere, sežere, – sténala Karla, – a Maruškou ještě zapije. A ty pak budeš naříkat a plakat, ale už bude pozdě, – dodala přesvědčivě Karla a pro efekt zamáčkla slzu.
Ale nic nepomohlo. Oktáve jí sebral košík s jídlem, naložil nadšenou, modrookou Marušku, posadil odporující manželku na přední sedadlo a celá rodina, hlučně a hádavě, vyrazila na cestu. Viktorie byla k hostům upřímně přívětivá. Usmála se na Karlu a mladá žena pochopila, že válka skončila. Od této chvíle začalo jejich úžasné přátelství, které každým dnem rostlo blíže a důvěrněji.
Karla se vrátila do práce a Maruška často zůstávala u Viktorie, která jí četla knihy, učila ji hrát na klavír a zabývala se s ní angličtinou. Viktorie byla totiž tlumočnice a zvědavá holčička s radostí poslouchala její zábavné příběhy o zahraničních cestách a setkání s zajímavými lidmi.
Uteklo několik let. Jednoho dne přišla Karla s Maruškou za Viktorií bez ohlášení. Karla byla pohublá a jaksi podivně napjatá a mlčenlivá.
– Karli, co se děje, – soucitně se ptala Viktorie, – jsi nemocná?
Ale Karla si povzdychla, posadila se a hořce se rozplakala.
– Oktávie už s námi půl roku nežije, – náhle skrze slzy pronesla Karla. – Nejdřív jenom občas nepřišel domů. Říkal, že má hodně práce. Poté zmizel na několik dní. Přišel, převlékl se, Marušku políbil, mě odstrčil a zase odešel. Myslela jsem, že má problémy v práci. Peníze už jsme skoro rok neviděli. Ale to je v pořádku. Jsem zdravotní sestra, vydělávám slušně. To nám stačí. A pak jednoho dne někdo zazvonil u dveří, otevřu a tam stojí dáma. Krásná, pěstěná. V klobouku. Kabelku má drahou. Takové jsem viděla jen v televizi, – Karla se trochu uklidnila, zhluboka se nadechla a pokračovala, – Ty, – říká, – jsi chudá a k Oktáviovi se nehodíš. On teď bude bydlet se mnou, a ty se z bytu odstěhuj a vezmi svou hloupou dceru s sebou. My s Oktáviem si vystačíme bez tvé nevychované holčičky.
– Nejsem hloupá a jsem velmi dobře vychovaná, – náhle hlásila dospělým Maruška a uraženě se otočila. Viktorie a Karla nezaznamenaly, že se nenápadně vplížila do kuchyně a už několik minut poslouchala rozhovory dospělých.
– Samozřejmě že nejsi hloupá, – potvrdila Viktorie a narovnala se. Jsi chytrá a vychovaná dívka. Proto budeme bydlet spolu a vezmeme maminku s sebou.
Karla si otřela slzu a překvapeně se podívala na Viktorii.
Ale železná dáma už učinila rozhodnutí. Když jí syn oznámil, že se rozvádí a že doufá, že matka brzy přepíše dědickou smlouvu na dům, přijala to klidně a s důstojností. Dědická smlouva už totiž skutečně byla přepsána.
Jen Viktorii uniklo, že synovi zapomněla oznámit, že nyní jsou majitelkami domu jeho bývalá manželka a modrooká Maruška, která zrovna s upřímným a bezstarostným pohledem cuchala, jako vždy, krásně upravené, milované babiččiny vlasy.