O vůz prudce zabrzdil a zastavil. Aleš byl seriózní mladý muž, a proto bylo pro něj zcela neobvyklé, že by mu přišlo na mysl vzít stopující dívku stojící u kraje silnice.
Chatová oblast, kde měl Aleš s matkou útulný a teplý dům, byla 15 kilometrů od města. Žít tam v létě bylo skutečným potěšením, a Aleš vždy vyjížděl do práce kolem 7 ráno, protože v tu dobu byla cesta prázdná, a les kolem navozoval příjemné myšlenky a vzpomínky.
Dívka přiběhla k autu a s úsměvem se naklonila k otevřenému oknu.
“Dobrý den,” zazpívala téměř vesele, “nevezmete mě do města?”
“A nebojíte se nasednout k cizímu muži do auta uprostřed lesa?” usmál se Aleš.
“A proč bych se měla bát,” odpověděla dívka, “máte drahé auto a dobré oči. S takovým autem a očima byste mi přeci nemohl udělat nic špatného.”
Aleš se hlasitě zasmál. Takovou naivnost a upřímnost už dlouho nezažil a upřímně si myslel, že už takové věci ani neexistují. Lesya, která vyrostla na vesnici, byla otevřená a důvěřivá. Když jí Aleš po třech týdnech známosti požádal o ruku, bez váhání souhlasila. Přišel jí jako velmi solidní a pěkný mladík.
“No, úplně jako by to teta Naďa předpověděla,” pomyslela si Lesya a pevně držela Aleše za ruku, zkoumavě hledíc na jeho matku, pro kterou byla tato zpráva jako lehké zemětřesení.
Po svatbě se přestěhovali do Alešova městského bytu, protože žít na chatě nebylo úplně pohodlné. Navíc Alešova maminka neměla pro nevěstu příliš vřelých pocitů.
“Jsem překvapená tobě, synu,” říkávala Viktorie Pavlovičová Alešovi, když ji přišel navštívit, “opravdu ta vesnická kráska byla jedinou možnou volbou v celém tvém okolí?” vzdychla smutně a pokývala hlavou, její vlasy krásně upravené.
Aleš se usmíval, ale s matkou nediskutoval. Nechtělo se mu vysvětlovat, jak klidně a naplněně se cítil ve své malé, útulné rodině. Matka Aleše byla chladná a rezervovaná dáma. Pro něj byla otevřená a milá Lesya jako máma a manželka v jednom.
Uplynulo několik let. Lesya a Alešovi se narodila okouzlující holčička Marie. Lesya na ni nedala dopustit, a dokonce i babička pomalu začala měnit svůj přístup. Viděla, jak Lesya pečuje o jejího syna, jak moudře a přísně vychovává jejich dceru. Viktorie Pavlovičová, ač tvrdá a poněkud cynická, uměla uznat své chyby.
Proto Aleš nebyl překvapen, když jednoho dne matka změnila postoj a pozvala Lesyu s vnučkou, aby na několik dní přijely na chatu.
“Lesi, bojím se jí,” naříkala Lesya, snažíc se najít důvod, proč k tchyni nejet.
“Ale vždyť tě nesní,” smál se Aleš a něžně ji políbil na krk.
“To ona sní, sní,” sténala Lesya, “a ještě si dá Maru jako dezert. Ty pak budeš bědovat a plakat, ale vidíš, už bude pozdě,” dodala přesvědčivě Lesya a pro formu pustila slzu.
Nic však nepomohlo. Aleš vzal košík s jídlem, posadil rozesmátou, modrookou Marii do auta a posadil vzdorovitou manželku na přední sedadlo, a celá rodina halasně vyrazila na cestu.
Viktorie Pavlovičová byla svým hostům skutečně ráda. Usmála se na Lesyu a mladá žena pochopila, že válka skončila.
To byl začátek jejich úžasného přátelství. S každým dnem se vztahy mezi tchyní a snachou stávaly bližšími a důvěrnějšími. Lesya se vrátila do práce, a Marie často zůstávala u Viktorie Pavlovičové, která jí četla knihy, učila ji hrát na klavír a zlepšovala její angličtinu. Viktorie Pavlovičová totiž pracovala jako simultánní tlumočnice, a zvídavé dívce s nadšením vyprávěla příběhy o svých zahraničních cestách a setkáních se zajímavými lidmi.
Uplynulo několik dalších let. Jednoho dne Lesya s Marií nečekaně přijely k Viktorii Pavlovičové. Lesya byla výrazně hubenější a očividně napjatá, málomluvná.
“Lesi, co se děje,” zeptala se účastně Viktorie Pavlovičová, “snad nejsi nemocná?”
Lesya si povzdechla, sedla na židli a hořce se rozplakala.
“Láďa už s námi přes půl roku nebydlí,” vypravila ze sebe Lesya skrz slzy. “Zpočátku občas nepřicházel domů. Tvrdil, že má hodně práce. Ale potom zůstával pryč několik dní. Přišel, převlékl se, políbil Marušku, odstrčil mě a zase odešel. Zpočátku jsem myslela, že má problémy v práci. Peníze jsme už skoro rok neviděly. Ale to mi nevadí. Pracuji jako zdravotní sestra, vydělávám dost, abychom se obešly. Jednou ale zazvonili na dveře, otevřela jsem a tam stála nějaká ženská. Krásná, upravená. S kloboukem. S kabelkou, kterou jsem viděla jen v televizi,” Lesya se trochu uklidnila, nadechla se a pokračovala.
“Řekla mi: Jsi nuzná a k Láďovi se vůbec nehodíš. Bude teď bydlet se mnou, a ty se seber a vypadni z bytu i s tou svou hloupou dcerou. My s Láďou se obejdeme i bez tvé nevychované holčičky.”
“Nejsem hloupá a jsem moc dobře vychovaná,” ohradila se dospěle Marie a uraženě se otočila. Viktorie Pavlovičová a Lesya si nevšimly, jak se potichu vkradla do kuchyně a už několik minut poslouchala rozhovor dospělých.
“Ovšem že nejsi hloupá,” ujistila ji Viktorie Pavlovičová a narovnala se. “Jsi chytrá a dobře vychovaná holka. Budeme spolu bydlet a maminku vezmeme s sebou.”
Lesya si otřela slzy a překvapeně se podívala na Viktorii Pavlovičovou. Ale železná dáma už rozhodla. Když syn matce oznámil, že se rozvádí a doufá, že matka brzy přepíše závěť na dům, přijala to klidně a se ctí. Závěť už byla skutečně přepsána.
Viktorie Pavlovičová totiž zapomněla synovi sdělit, že majiteli domu se stali jeho bývalá žena a modrooká Marie, která si v tu chvíli bezstarostně pohrávala s krásně upravenými, oblíbenými babiččinými vlasy.
