“Ať si žije sama — třeba pochopí, koho ztratila. A ty, synku, netrap se, máma tě nenechá v nouzi…”
“No co, Valentýno, tvůj Honza od manželky odešel, že?”
“Odešel. A co z toho?” utrhla se Vlasta, upravujíc šátek na prošedivělých vlasech. “Chceš snad po sousedství roznášet drby?”
Honza s Danou žili spolu tři roky. Nedávno se jim narodila holčička — dlouho očekávaná vnučka, po které Valentýna léta toužila. Jenže potíž byla v tom, že Honza zůstal mamánkem. Celý život žil ve svých snech, trochu dětinský, rozmazlený její péčí a nekonečným odpouštěním.
“K čemu je mi žena?” dumal před lety. “Jen nervy mi bude ničit. Ženský jsou všechny stejný — hned se ti pověsí na krk a žádaj, abys je zabezpečil a všude vodil.”
Vlasta tehdy mávla rukou — hlavně že je syn doma. Moc nepracoval, ale jí to stačilo — byl tu, pod její ochranou. A co na tom, že mu táhlo na třicet? Pořád byl její.
Pak ale, jako by někdo otočil kohoutkem, oznámil: “Beru si Danu.” Přivedl si ji — tichou, skromnou dívčinu s očima plnýma spíš nadějí než sebevědomí. Vlasta souhlasila — žádná cáryba, nezkažená, hospodárná. Na oslavu jim koupila malý domek v sousední vesnici.
Zpočátku to šlo. Jenže Honza na manželství prostě nestačil. Pracoval, co ho napadlo — většinou jako hlídač, pak si našel brigádu na hřbitově — “aspoň tam mi nikdo nekecá do práce”.
“Nemůžu to vydržet, mámo, ona mě dohání!” stěžoval si Vlastě. “Pořád něco — práce se jí nelíbí, peněz je málo, a hned by chtěla novou koupelnu.”
“Ach, Honzíku,” kroutila hlavou Valentýna. “No, vybral sis ji… Není to žena, ale přítěž. Zůstaň u mě, ať si zvykne být sama.”
Od té doby běhal — jednou k Daně, pak zas k mámě. Domů se vracel nasupený a uražený. A Dana? Ta tichá, pokorná Dana se začala bránit — křičela, plakala, hádala se. A jednoho dne, prásknuv dveřmi, odešel Honza “navždy”.
“Už mě štve!” hlásil, usedaje k matčinu stolu. “Představ si, řekla mi, že nejsem chlap, když ji neuživím! Ať se živí sama a děcko přebaluje, když je tak chytrá. Já už nic dluhej nejsem!”
“Ano, synku, máš pravdu. Jen si vyskakovala! Pojď, dala jsem ti boršč — přesně jak máš rád.”
Na dceru myslel čím dál míň. Prý — nakrmit, přebalit, vzít na procházku. Copak je to věda? Mezitím se Dana vrátila k rodičům. A Vlasta jí stačila vmetnout pár ostrých:
“Co jsi sem přišla? Dali jsme ti dům, dali muže — a ty pořád nespokojená! Trpěly jsme my, trp i ty!”
Sousedky špitaly: “Honzovi roste dcera, a on tu sedí jako by nic, civí na televizi.”
“Valentýno, aspoň vnučku navštiv,” radila jednou sousedka. “Dana je s holčičkou sama, rodiče pomáhají, a vy jako byste zapomněli, že máte rodinu.”
“To ti zase nakukala!” mávla rukou Vlasta. “Když neumí chodit okolo chlapa, ať si trpí. A vnučku… já ji získám. Je moje krev!”
“To myslíš vážně? Vzít dítě matce? Tvůj Honza ani nemá pořádnou práci, jen se válí!”
“Nekecej! On si jen… odpočívá. Až se vzpamatuje, postaví se na nohy.”
Ale roky plynuly a Honza jen ležel. Žádná práce, žádné plány. Jen nářky na “vznětlivé ženské” a výčitky, že za vše mohou druzí.
“Honzo, aspoň zajdi za Danou, podívej se na dceru…” navrhla jednou nejistě Valentýna.
“Co to plácáš, mámo? Zase začne: jsi nula, nemáš peníze. Už mě to nebaví. Chci žít pro sebe!”
Až tehdy to konečně pochopila. Do hloubi duše, až k srdci.
“Dost, synu,” řekla jednoho dne. “Už se stydím před lidmi, jaký jsi. Pokud Dana podá na výživné, vyřešíš to sám. Už tě nekryju. Nejsi dítě.”
Pozdě. Příliš pozdě. Vychovala ne muže, ale věčně naštvané děcko. Mezitím se Dana vdala znovu — za klidného, rozumného chlapa. Holčičku přijal jako vlastní. A Honza? Zůstal u mámy. Bez rodiny, bez cíle, bez chuti něco změnit.
Mateřská láska nemá hranic. Jenže někdy zaslepí.
A když si nezaslepíš oči včas, jednou se probudíš vedle cizího, líného dospěláka, který si zvykl, že mu celý svět něco dluží.