Někdy není snadné učinit rozhodnutí, ale pak může změnit váš život a přinést vám tu největší radost.
Vždycky jsem chtěla jen jedno dítě – jestli to bylo proto, že jsem sama byla jedináček, nebo proto, že jsem syna Martina porodila jako studentka a bylo to těžké, nevím.
A když jsme po náročné kombinaci studia a výchovy dítěte dostudovali a trochu si oddechli před nástupem do práce, začal se Marcin – jak přes den, tak když se v noci budil – ptát, kdy bude mít sestřičku nebo bratříčka.
Nemohla jsem se rozhodnout. Snila jsem o úspěšné kariéře, manžel také, ale Marcin se nepřestával ptát. Nechtěl další dárek, běhal za každým kočárkem a říkal, že chce jen jeden – ten samý.
Nakonec jsem sklonila hlavu nad dětskými slzami, probrala to s manželem a řekli jsme si, že – i když je to těžké – nebude pro nás nemožné vychovávat další dítě.
Porodila jsem ji na Štědrý den – bylo to pro Martina jako vánoční dárek. Na křtinách dostala jméno Christine a on vypadal rozzářeně. Stál u její postýlky, hladil ji po hlavičce, líbal jí ručičky.
Děti rostly, pomáhaly si navzájem….
Můj manžel vážně onemocněl. nezbylo mi nic jiného než se modlit.
Vzájemně jsme se podporovali ve všech směrech. Teprve když ovdověli, šli každý svou cestou, následovali tlukot svého srdce.
Christine se vdala jako první, porodila dva syny, vrátila se do práce a nyní se snaží skloubit práci a mateřství.
Martin přišel pozdě, dlouho se rozhlížel a nakonec našel Elizu. Tichá, ale klidná a oddaná mu porodila dceru. Porodila v době, kdy jsem byl v důchodu a měl jsem čas se o jejich dítě starat.
Chodili jsme do parků, brala jsem ji na žebříky, na loutková představení. Teď je jí šest – září, je klidnější než její matka, hodná jako ona. Ale poslední rok říká, že chce brášku nebo sestřičku.
Stejně jako její otec běhá za každým kočárkem a žádá si miminko. Koupili jsme jí kočárek pro panenku, ale vyhodila ho a vysvětlila, že ji nemůžeme ošálit.
Moje snacha si také moc přeje druhé dítě. Můj syn je však neoblomný – vzhledem k těžké ekonomické krizi, ve které žijeme, si druhé dítě nemůžeme dovolit.
Snažila jsem se mu připomenout, jak moc nás o to prosil, jak jsou si teď s Kristýnkou blízcí. Podíval se na mě se svraštělým obočím, řekl, že je to jinak (teď je krize), a požádal mě, abych mu do rodiny nezasahovala.
Mělo smysl mu vysvětlovat, že je to pro mě se dvěma dětmi neskonale těžké, ale že to zvlád…. Že když jsem mu teď pomáhala s jedním, ráda mu pomůžu i s druhým dítětem.
Peníze nejsou při výchově dítěte to nejdůležitější.
Moje snacha přede mnou plakala a prosila mě o pomoc. Ale jak mohu něco změnit?
To přece nezáleží na mně. Teď každý den přemýšlím o tom, jak se žena cítí nenaplněná, když porodí jedno dítě a celý život chce další.
Ale uvědomuji si, jak důležitý je muž při rozhodování o narození nového dítěte. V takových chvílích děkuji svému zesnulému manželovi za Christine a ptám se sama sebe, jak silná je ženská láska, když nedokáže zlomit mužovo rozhodnutí?
Modlím se – trpělivě a upřímně -, aby moje vnučka s typickou dětskou vytrvalostí překonala synovu tvrdohlavost a aby nám darovala štěstí. Štěstí, které přichází s narozením nového člověka.
A pokaždé budu doufat, že její dětský úsměv bude silnější než slzy mé snachy. Protože život mě naučil, že úsměv dokáže zázraky. Budeme čekat.
