Vždycky jsem se snažila vychovávat svého syna tak, aby v první řadě respektoval ženy babičku, matku, manželku, dceru Podle mě je úcta k ženám tou nejdůležitější vlastností, kterou může muž mít. Já a můj manžel jsme dali synovi skvělé vzdělání, vychovali jsme ho a dali mu vše, co potřeboval, aby si mohl bez potíží vystavět svou vlastní budoucnost. Už jsme ho vlastně nechtěli dál podporovat, ale nakonec jsme mu přece jen pořídili dvoupokojový byt. Pracoval, uživil se sám, ale na vlastní bydlení neměl dost peněz.
Byt jsme mu ale nedali rovnou, ani jsme mu o koupi neřekli. Proč? Protože náš syn bydlel s dívkou a právě proto. S Terezou byl přibližně rok, ale její rodiče jsme dosud nepoznali, což mi připadalo zvláštní.
Později jsem se dozvěděla, že matka Terezy byla bývalá sousedka mé kamarádky. Vyprávěla mi něco, co mě nepříjemně zarazilo. Ukázalo se, že Terezina matka vyhodila manžela z bytu, když začal vydělávat méně než dřív, a tím absurdita celé situace jen začala. Pak si našla vlivného, ženatého a samozřejmě bohatého milence, který pro ni byl solidní otcovskou figurou. Co se týče otce… Babička Terezy nebyla o nic lepší než její dcera, i ona se scházela se ženatým mužem. Navíc nutila svou dceru a vnučku, aby jezdily na chalupu a pomáhaly s domácností. Kvůli tomu už měl můj syn s budoucí tchyní pár dramatických hádek. Ale nejvíc mě trápí, jak matka a babička Terezy neustále obracejí Terezu proti jejímu vlastnímu otci.
Je očividné, že k otci Tereza pořád cítí silné pouto, ale kvůli těm dvěma ženám je jejich vztah v ohrožení. A to ještě není všechno: Tereza se rozhodla odejít z vysoké školy. Myslí si totiž, že muž má finančně zajistit rodinu. Ano, i já jsem syna připravovala na to, že má být oporou, ale proboha, co když ho v životě potká těžká chvíle? Jak mu pak Tereza pomůže? Mimochodem, byt jsem nakonec přepsala na sebe, protože dobře vím, že jsem vychovala slušného, mírného kluka, jak se u nás říká že je to srnec, snadno zmanipulovatelný. Ano, vše, co bylo nabyté před sňatkem, se při rozvodu nedělí. Jenže Tereza je natolik šikovná, že by mohla mého chlapce klidně nechat jen v trenýrkáchSyn o tom všem dlouho nevěděl. Dokud si jednou nenašel klíče od bytu, které jsem si schovala, a nesedl si ke mně s otázkami v očích. Všechno bylo venku strach, obavy i moje rozhodnutí. Myslela jsem, že bude naštvaný. Místo toho mě objal a překvapil mě tím, že vše chápal víc, než jsem kdy čekala.
Mami, já Terezu miluju, opravdu. Ale poslední dobou mám pocit, že mi pořád něco uniká, že jsem ztracený mezi její rodinou a námi. Nikdy jsem nebyl připravený na tolik cizích lidí a jejich pravidla.
Podívala jsem se na svého syna a najednou v něm neviděla kluka, kterého je třeba chránit. Stál přede mnou mladý muž, vážný, odhodlaný, se smutkem v očích a přesto s jakýmsi vnitřním klidem.
Myslím, že ten byt si musím zasloužit sám. A hlavně si musíme zasloužit jeden druhého já a Tereza.
Bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že ho opravdu pouštím nejen do samostatného života, ale i do jeho vlastních chyb, bitev a vítězství. Někdy to největší, co může rodič udělat, není ochraňovat, ale dovolit odejít. I kdybych měla stát tiše opodál a jen doufat, že základy, které jsme mu dali, vydrží v tomhle světě, kde jistoty dávno přestaly být samozřejmostí.
V kuchyni začalo svítat a já najednou věděla, že jsem vychovala dobrého syna. A že všechna láska, úcta i starost musí občas projít zkouškou, která nenáleží už rodičům, ale jejich dětem. A možná právě v tom je pravý začátek dospělosti když jim dovolíme najít vlastní cestu, i když nám někdy svírá srdce strach.