“Ano, jsem takový” – měl jiné ženy, ale odejít od rodiny nehodlal.
Všechny kamarádky říkaly Janě, že je blázen. A ona… ona to věděla. Ale i s tím vědomím nedokázala nic změnit. Její city k manželovi vyhasly už dávno. Rozplynuly se mezi praním, večeřemi, nevyspáním a nekonečnou prací. Dřív letěla domů na křídlech lásky, teď šla jen ze setrvačnosti – unavená, vyčerpaná, bez jiskry v očích. Ve svých čtyřiceti vypadala na padesát, a to nebyl přehánění, ale krutá pravda.
Jediným člověkem, který ji doopravdy litoval, byla… tchýně. Alžběta Pavlovna. Žena s těžkou povahou, ale s obrovským srdcem. Teď bydlela s Janou a synem – přijela do Prahy z maloměsta Tábora, aby podstoupila léčbu, která v jejich kraji nebyla dostupná. Ubytovali ji v dětském latifundii, a sama se ujala pomoci se sedmiletou vnučkou Adélkou. Holčičku ještě nebylo možné nechávat samotnou, zatímco Jana od rána do večera mizela v práci.
Manžel… Ach, Honza. Choval se, jako by mu s věkem do hlavy vlezl čert. Často se vracel pozdě. Objevil se až k ránu. Voněl po sladkých parfémech, což sváděl na „novou pánskou vůni“, ačkoliv celý barák už věděl, že má někoho. A dokonce ne jen jednoho.
Začal plést jména. Jednou Janu oslovil jako Lenku, podruhé jako Pavlu, jindy jako Evu. A pokaždé s tím samolibým úšklebkem – no a co, chytli jste mě, co s tím uděláte? Ani se nechtěl schovávat. Jako by na to byl pyšný. „Ano, jsem takový,“ četlo se v jeho očích.
Všechno by mohlo pokračovat donekonečna, kdyby jednou ve tři hodiny ráno nezačal hystericky vyzvánět telefon v chodbě. Další milenka hledala svého „zajíčka“ a s výčitkami ječela: „Kde je? Proč nebere?“ Jana byla v šoku – ne tak kvůli hovoru, ale kvůli tomu, jak lehce ta žena vtrhla do jejího domu, její noci, jejího života.
Když se Honza dopotácel domů s kocovinou za úsvitu, Jana to nevydržela. Jeho věci létaly do chodby s takovou zuřivostí, že se i kočka Míca schovala pod gauč. Snažil se ospravedlňovat:
„Ano, mám jinou ženu. Ale nehodlám opustit rodinu! Máme děti. Máma je nemocná. Jsme rodina!“
Ale Alžběta Pavlovna vyšla z ložnice a poprvé za dlouho zvýšila hlas:
„Pokud chceš být s jinou – buď. Jenom ne tady. Najdu si, kde bydlet. Léčbu už mám skoro za sebou. A syn má zkoušky. Už toho má dost. Všichni si zasloužíme normální život!“
Jana se snažila namítat – že je to její dům, že ona rozhodne. Ale tchýně nepovolila:
„Nechci se plést, ale dokud tu bydlím, nedovolím, aby se z bytu stala nevěstinec. Ať si sbalí věci. Já zůstanu do konce týdne, najdu si pokoj. Dál je to vaše věc.“
Pod přísným pohledem švagra Honza zabručel něco pod vousy a začal strkat košile a kalhoty do sportovní tašky. Bylo to trapné. Ponižující. Ale zasloužené.
Poté, co odešel, Jana poprvé po letech pocítila, že v bytě nastalo ticho. Opravdové ticho. Nikdo nekřičel, nevzbudil ji uprostřed noci, nedožadoval se večeře. Tchýně ji navštěvovala jednou týdně, přinášela Adélce koláčky a čerstvé noviny. A Jana najednou zjistila, že se probouzí bez knedlíku v krku. Dokonce se začala jinak dívat do zrcadla.
A pak, po pár měsících, když Alžběta Pavlovna dokončila léčbu a chystala se odjet domů, objevil se na prahu Honza. S kyticí. S provinilým výrazem. Se slovy, od kterých Janě ztuhl dech:
„Odpusť mi. Vyhodila mě. Uvědomil jsem si všechno. Dej mi šanci. Začneme znova?“
Alžběta Pavlovna, už v kabátě a s kufrem, se na snachu podívala:
„Rozhodni se sama. Nebudu se míchat do tvých věcí. Ale měla bys myslet víc na sebe než na to, koho je ti líto.“
A vzala vnučku za ruku a odešla do kuchyně.
Jana stála v předsíni a dívala se na muže, který ji zradil tolikrát. Na člověka, který kdysi byl její rodinou. A teď byl jen návštěvou. Musela se rozhodnout. Rozhodnutí, které už nezáviselo na nikom – jen na ní samotné.
