Hej, pojď do kuchyně! slyšela jsem z dálky a už to nešlo vydržet.
Vendula sledovala displej telefonu. Ondřej už po čtvrté během půl hodiny napsal: Kluk, zvedni sluchátko.
Seděla za volantem výcvikového auta instruktor jí vysvětloval paralelní parkování. Telefon znovu zavibroval.
Můžu odpovědět? Manžel se ptá.
Jasně.
Ondřeji, jsem za volantem
Co nebereš? Volám!
Nemůžu mluvit během
Jo, jasný. Řidičský průkaz má vyšší prioritu než manžel. Kdy budeš doma?
Za hodinu.
Kdo bude vařit večeři? Já?
Instruktor se otočil, jako by nic neslyšel.
Za chvíli přijdu, všechno připravím.
Tak to dobře. Myslel jsem, že moje žena je teď byznys lady.
Doma ležel Ondřej na pohovce a držel telefon. Už tři měsíce, co přišel o práci, říkal, že je to jen dočasné, ale hledání se protahovalo.
Jak to jde ve tvé autoškole? Těžký obor?
V jeho hlase zněla známá úsměvná narážka.
Fajn. Dnes jsme procvičovali paralelní parkování.
Jo, vážně? To je jako věda, co?
Vendula zamířila do kuchyně. V dřezu ležel neumytej prádlo jeho snídaně.
Ondřeji, rozbalíme konečně ty krabice? Už je únor a my vypadáme, jako kdybychom včera přistěhovali.
Ondřej zvedl hlavu z obrazovky.
Co bychom měli rozbalovat? Všechno zvládneš sama.
Můžeme to udělat spolu. A úklid rovnou
Ondřej vstál a přistoupil blíž. V jeho pohledu se mihla něco chladného.
Hej, pojď do kuchyně!
Řekl tiše, ale výstižně. Nezavolal. Prostě řekl a ta ticho byla děsivější než jakýkoli křik.
Vendula ztuhla.
Co jsi řekl?
Co jsi slyšela! Jdi připravit večeři!
Mluvili jsme o krabicích
O čem jsme mluvili? Ty jenom mlčela. Říkal jsem zvládneš to sama.
Uvnitř Venduly se něco roztrhlo. Ne z urážky, ale ze zřetele. Vzpomněla si na novoroční večírek u jeho přátel, kde byl duchovní hvězdou.
Zasvěcoval se všem ženám, žertoval, pomáhal hostitelce. A pak v autě řekl:
Proč jsi celý večer mlčela? Bylo to trapné?
Nepůjdu do kuchyně!
Ondřej zvedl obočí překvapeně.
Co?
Nepůjdu!
Vendulo, neutíkej. Vždyť jsme spolu normálně mluvili.
Normálně? Kdy jsi naposledy se mnou normálně povídal?
Ondřej odložil telefon.
Co jsou tvoje výčty? Jen jsem si trošku pohrál.
Pohrál? Kluk, zvedni sluchátko to je taky vtip?
Cože, nemůžu napsat ženě?
Můžeš. Ale ne kluku.
To je v pohodě! Víš, že to nemyslím špatně.
Rozumím. Proto jsem mlčela celou tu dobu.
Vendula si posadila na okraj postele.
Víš, co mi dnes řekl instruktor? Máte jisté ruce. Představ si? Jisté. A doma se bojím požádat o pomoc s těmi krabicemi.
Bojíš se?
Ondřej se zasmál.
To snad ne!
Bojím se. Vím, že najdeš způsob, jak mi ukázat, jakou jsem nicotou.
To vůbec ne! Všechno si jen vymýšlíš.
Vymýšlím? Pamatuješ, jak jsi u hostů říkal, že se v autoškole bavím?
To bylo legrační!
To se ti směje. Mně je ostuda.
Ondřej si sedl vedle ní na gauč.
Poslouchej, když tě nebaví, jak mluvím
Tak co?
Dveře jsou tam, kde byly.
Ticho. Vendula se dívala na manžela. Neomluvoval se. Nic nevysvětloval. Jen ukazoval na dveře.
Dobře.
Vstala. Vytáhla z komody cestovní tašku a začala balit věci.
Co děláš?
To, co jsi navrhla.
Kam jedeš?
K Oskře.
Zabloudíš trochu, pak se vrátíš. Jako vždy.
Jako vždy?
Ženy rády dělají drama. Zakřičí dveřmi, rozpláčou se kamarádkám.
Vendula do tašky vložila doklady, kosmetiku, nabíječku.
A pak se vrátíš zpátky!
Přistoupila k krabici se svatebními fotkami. Vytáhla snímek jsou v matrice, šťastní.
Tady bys se mnou takhle mluvil?
Ondřej se podíval na fotku.
Tam byli lidé.
A tady?
Tady je rodina. Můžeme si oddechnout.
Vendula opatrně fotku vrátila, zavřela tašku.
Oddechnout Jasné.
Počkat. Proberme to.
Co probírat? Ukázal jsi, kým jsem pro tebe doma.
Na chodbě si nasadila bundu. Ondřej stál bosý v domácích kalhotách.
Přestaň! Všichni páry se hádají.
Nehádat se.
Vendula popadla klik na dveře:
Rozhodl ses, že můžeš.
Dveře zatřásly. Za zády se ozvalo:
Daleko neutečeš!
O dva týdny přišla zpráva: Přijdu zítra, až zjistím čas.
Kamarádka Olga zakroutila hlavou:
Proč s ním scházíš?
Chci si ověřit, že mám pravdu.
Kavárna u nádraží. Ondřej přišel o půl hodiny pozdě.
Jak to jde?
Posadil se, neomlouvá se za zpoždění.
Dobře.
Kde bydlíš?
U Olgy zatím.
Slovo zatím vyšlo jako stará zvyklost utlumovat situaci.
Doma je bordel. Nádobí špinavé, prádlo nevyprané. Naštěstí sousedka přinesla potraviny.
Přišla číšnice sympatická brunetka kolem dvaceti pět let.
Co si dáte?
Dvě kávy, řekl Ondřej s úsměvem dívce.
A co máte sladkého?
Máme výborné bábovky
Pak to bude nejchutnější.
Sundal prsten a položil ho na stůl.
Když je doma pořádek, můžu si dopřát dezert.
Číšnice se zasmála.
Umíte i vařit?
Samozřejmě! Muž uvaří kaši. Hlavní je, že nikdo neklouže v ponožkách po podlaze.
Vendula sledovala prsten.
A nikdo nežádá pomoc s úklidem bytu.
Pokračoval. V tu chvíli si uvědomila, že proměňuje jejich příběh v anekdotu pro cizí ženy.
Tak co, obrátil se k manželce, dokočíme ten předstíraný? Doma bez tebe je nudné.
Ne.
Co ne?
Já se nevrátím.
Ondřej poprvé v celém rozhovoru upřeně pohlédl na ni.
Vážně?
Ano.
Vendula vstala, položila peníze za kávu na stůl.
Počkat. Víš, co děláš?
Vím. Poprvé za tři měsíce.
Vendulo! Jsme dospělí!
Proto odcházím.
Venku padal mokrý sníh. V kavárně Ondřej něco vysvětloval číšnici asi si stěžoval na nedůstojnou ženu.
O měsíc později Vendula pronajala jednopokojový byt. Získala řidičák, našla novou práci.
Jednou ji potkala Ondřej v supermarketu byl se mladou dívkou. Smáli se, vybírali potraviny. Vendula prošla beze stopy.
Pomyslela si: zajímá mě, jak dlouho ještě čeká, než řekne Hej, pojď do kuchyně. Měsíc? Dva?
Večer stála Vendula u okna bytu s hrnkem čaje. Na stole ležel telefon, tichý, klidný. Nikdo už k ní nepsal Kluk, zvedni sluchátko.
Vzpomněla si na ženy, které zůstávají. Které věří, že muži nejsou zlí, že všichni jsou takoví. A pocítila k nim spíše smutek než soudení.
Telefon zaznamenal zpráva od kolegy o zítřejším setkání. Formální, slušná.
Vendula se usmála a odpověděla. Pak usedla na gauč ve svém domě, kde může požádat o pomoc, aniž by se styděla zžertů.