Anna Sedláčková seděla na lavičce v nemocničním parku a plakala. Dnes slavila sedmdesátiny, ale ani …

Dobré zprávy

Marie Novotná seděla na lavičce v nemocniční zahradě a tiše plakala. Dnes jí bylo sedmdesát, ale ani syn, ani dcera za ní nepřijeli, ani jí nepopřáli. Pravda, spolubydlící paní Žofie Malá jí upřímně popřála a dala malý dárek. A ošetřovatelka Hanka ji pohostila jablkem k narozeninám. Domov důchodců byl sice na úrovni, ale většině personálu bylo osazenstvo lhostejné.

Všichni věděli, že sem děti vozí své staré rodiče hlavně proto, že pro ně znamenají komplikaci. A Marie sem přivezl syn, údajně na odpočinek a léčbu, jak tvrdil, ale ve skutečnosti překážela snaše. Byt, ve kterém všichni žili, byl původně Mariin, teprve později ji syn přesvědčil, aby ho na něj přepsala. Když ji žádal, sliboval, že bude vše jako dosud, že zůstane doma a nic se nezmění. Jenže realita byla úplně jiná do bytu se hned nastěhovala celá synova rodina a se snachou začal nekonečný konflikt.

Snacha byla stále nespokojená, tu jí vadilo jídlo, jindy zase neumytá vana, neustále něco. Syn se zpočátku Marie zastával, časem ale i on začal zvyšovat hlas. Pak Marie vypozorovala, jak si začali spolu něco šeptat a jakmile vešla do místnosti, zmlkli.

Jednoho rána syn začal téma odpočinku a léčby že by jí prospělo být chvíli v lázních. Marie mu pohlédla do očí a trpce se zeptala:
Do domova důchodců mě dáváš, Petře?
Zarděl se a začal se vymlouvat:
Ale kdepak, mami. Je to moderní sanatorium. Zůstaneš měsíc a pak tě zase odvezeme domů.
Přivezl ji, rychle vypsal papíry a stejně rychle odjel, prý se brzy vrátí. Jen jednou za celé dva roky přijel přivezl dvě jablka, dvě pomeranče, zeptal se rychle, jak se má, a než Marie dořekla odpověď, byl pryč.

Když uplynul měsíc, syn se už neukázal. Marie zkusila volat na pevnou linku domů. Ozvali se cizí lidé byt byl prodán a po synovi ani stopa. Několik nocí oplakala, ale stejně věděla, že domů se už nikdy nevrátí. Ze všeho nejvíc ji bolelo, že kdysi se zachovala k dceři tvrdě, vše vsadila na syna.

Marie se narodila na malé vesnici. Tam se i provdala za spolužáka Františka. Žili skromně, ale hlad neměli. Jednou přijel za rodiči kamarád z Brna a začal Františkovi vyprávět, jak se ve městě dobře žije, vysoký plat, byty zdarma.

A tak František vzplál touhou po lepším životě a přesvědčil Marii, že prodají vše a odstěhují se do Brna. Byt jim skutečně dali hned. Koupili si nábytek a starého favorita. A právě v tom favoritovi měl František nehodu.

V nemocnici o dva dny později zemřel. Po pohřbu zůstala Marie sama s dvěma dětmi. Aby je uživila, musela uklízet schodiště po večerech. Doufala, že děti vyrostou a budou ji oporou. Realita byla jiná.

Syn se zapletl do špatné společnosti a Marie si musela půjčit peníze, aby ho dostala z problémů. Dva roky pak splácela dluhy. Dcera Eliška se mezitím vdala a měla dítě. První rok bylo vše v pořádku, pak ale její chlapec začal být často nemocný. Eliška musela opustit práci, protože s ním stále běhala po nemocnicích. Lékaři dlouho nevěděli, co mu je.

Až později přišli na vzácné onemocnění, léčit je šlo jen v jedné pražské klinice a tam byly obrovské čekací doby. Zatímco jezdila po doktorech, manžel ji opustil, alespoň byt jí nechal. Právě tam se Eliška seznámila s vdovcem, kterému dcera trpěla stejnou chorobou.

Padli si do oka a začali žít spolu. A po pěti letech onemocněl i on, potřeboval operaci, která stála hodně peněz. Marie měla našetřeno právě na první splátku bytu pro svého syna.

Když o peníze požádala dcera, bylo Marii líto vydat je na cizího člověka, synovi přece patří přednost a odmítla. Dcera to neunesla, rozloučila se s ní a řekla, že už pro ni není matkou, a že až Marie něco bude potřebovat, ať se na ni neobrací.

A tak nemluvily spolu už dvacet let.

Elišce se podařilo manžela vyléčit, a se svými dětmi se odstěhovali kamsi k moři. Kdyby mohla, Marie by dnes vše udělala jinak. Ale minulost vrátit nejde.

Pomalu vstala z lavičky a zamířila k budově. Najednou slyší:
Mami!
Srdce jí poskočilo. Pomalu se otočila. Byla to dcera. Eliška. Podlomila se jí kolena, ale dcera ji včas zachytila.

Konečně jsem tě našla Bratr mi nechtěl adresu dát. Ale pohrozila jsem mu soudem kvůli nelegálnímu prodeji bytu, a najednou se zklidnil…

Za chvíli už společně seděly na gauči v hale.

Odpusť mi, mami, že jsem se tolik let neozvala. Nejdřív jsem byla naštvaná, pak jsem to odkládala, až mi bylo trapně. A před týdnem se mi o tobě zdálo. Zdálo se mi, že bloudíš po lese a pláčeš.

Ráno jsem se probudila a měla těžko na srdci. Všechno jsem řekla manželovi a ten mě poslal, ať se jedu usmířit. Přijela jsem, ale cizí lidé už nic nevěděli. Dlouho mi trvalo najít bratrovu adresu a teď jsem tu. Sbal si věci, pojedeš ke mně. Máme velký dům, hned u moře. Manžel mi vzkázal, že když ti bude těžko, mám tě k nám přivézt.

Marie se vděčně opřela o dceru a konečně se rozplakala. Tentokrát to byly slzy štěstí.

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, Bůh tvůj, dává.

Rate article
Add a comment