„Rozvod? Ani se neopovažuj o tom snít! V naší rodině něco takového nikdy nebylo! Vzal sis ji, tak s tím žij! Sám sis to vybral, tak nezkoušej zhanobit naši rodinu těmi nesmysly!“ – tak na mě máma ječí už léta. Ani ona, ani můj bratr mě nepodporují. Jejich odpověď je pořád stejná, jako rozbitá deska: „Vydrž! Všichni tak žijí!“ Ale já už mám dost – jsem na pokraji sil!
V jednom mají pravdu – ženu jsem si vybral sám. Nikdo mě k oltáři netahal. Bylo to moje rozhodnutí, jen moje. Ale tehdy jsem byl zaslepený hlupák, koukal jsem na svět přes nějaké pitomé růžové brýle, neviděl jsem pravdu. A pak se ty brýle roztříštily na kusy. Vzali jsme se před pěti lety v zapadlé vesnici na Vysočině, kousek od Jihlavy, kde se všichni navzájem znají jako své boty. Po roce manželství mi došlo, že tenhle život je peklo na zemi. Nejde o to, že by romantika vyprchala nebo mě rutiny semlela. Ne, podíval jsem se na svou ženu jinýma očima – a ona není ani zdaleka ta, za koho jsem ji považoval.
Ukázalo se, že není klidná a domácí, jak jsem si myslel. Je to obyčejná lenoch, co se zajímá jen o pivo a televizi. Ze začátku jsem byl nadšený – trávíme čas doma, spolu, rodina, pohoda. Pak mi to došlo: nemá žádné zájmy, žádný elán. Zakazuje mi kamkoli chodit, dokonce i za kamarády, a huláká: „Jsi ženatý chlap, tvé místo je tady u mě!“ Myslel jsem, že žárlí, ale teď vidím – je jí to jen pohodlné, chci mě mít po ruce, abych jí podával, nosil, sloužil, zatímco ona ani prstem nehně.
Dřív jsem ji považoval za šikovnou ženskou, kterou v práci neváží. Teď je to jasné jako facka: je neschopná, líná a plná sebevědomí. Tisíckrát jí radili, ať se vzdělá, ať něco zkusí, ale ona odsekne: „Všechno už umím!“ A tak trčí na místě, jako přibitá. Žiju tedy s línou podvodnicí, co na nic nemíří, občas bručí a občas vybouchne. Vždycky taková byla – jen já to neviděl, protože láska mi zatemnila mysl. Když mi došlo, že moje žena není opora, ale kámen, co mě táhne ke dnu, začal jsem přemýšlet o rozvodu. Nejdřív jsem se ji snažil probrat, donutit k něčemu, ale brzy mi svitlo: ona se nezmění. Místo toho jen hádky a řev.
Pak přišla zpráva – čekáme dítě. Na chvíli se vzpamatovala, začala se ohánět, sehnala si jinou práci, a já se zaradoval. Ale to trvalo jen okamžik – hned zase upadla do své lenosti. Zkoušel jsem se svěřit matce. Kamarádi se vytratili – přestal jsem je vídat, abych ženu nerozčiloval. Ale rozhovory s mámou mi nepomáhaly. Ona tvrdí, že si to vymýšlím. Že prý mám všechno v pořádku a jen přeháním. Vždyť ona nepije, nebije, nekouří. Pivo se nepočítá. Milence nemá. Do práce chodí.
Poprvé jsem zmínil rozvod, když náš syn byl ještě mimino. Máma řekla, že je to jen únava z nevyspání. „Kam bys šel? Bydlíte u ní, nemáš pořádnou práci, s dítětem na krku. Ke mně nechoď! Chlap má žít s ženou a všechno snést. Přestaň plácat hlouposti!“
Přemýšlel jsem o tom, trochu se uklidnil. Ale ta myšlenka mě nepouštěla, pořád se mi honila hlavou. Každý den s ní je čím dál nesnesitelnější. Peněz je pořád málo a ona mě obviňuje: „Málo vyděláváš a ještě plýtváš!“ Svou vinu nevidí ani za mák. Doma nepomůže ani trochu. Zkoušel jsem si postěžovat matce, ona mě ujišťuje, že až se vrátím do práce, bude líp. Ale když jsem zase začal o rozvodu, spustila: „O čem to vůbec přemýšlíš? Myslíš, že být rozvedeným otcem je hračka? Syn vyroste bez matky! Chceš zničit rodinu? Neopovažuj se nás zahanbit! Čím? Rozvedeným synem s dítětem na krku – to je ostuda!“
Pořád mi dává za příklad bratra: ten snáší ženu, i když ho občas bije, a nerozvádí se – děti rostou. Ale je to normální? Jasně, vedle něj moje trápení vypadá snesitelně. Ale tohle není život – to je prokleté peklo!
Poslední měsíce se žena úplně rozjela: „Když se ti něco nelíbí, sbal si věci a vypadni!“ A kam? Máma mě nepřijme. Na pronájem nemám ani korunu. Syn má sotva rok a já už nemám sílu ji snášet. Zavolal jsem svému bývalému šéfovi, promluvili jsme si od srdce. Nemá problém mě vzít zpátky, ale co se synem? Komu ho svěřím? A kde budeme bydlet? Potřeboval bych aspoň nějaký kout.
A kdo mi pomůže? Jediná naděje je šéf. Pokud mi nabídne nějaké východisko, chytím se ho jako topící se stébla. Je mi fuk, co máma naříká nebo co rodina pomluví. Už mě nebaví se pod všemi prohýbat. Chci žít po svém, ne trpět celý život. Horší než teď to už být nemůže. Vykopu se z toho, třeba ne hned, ale svůj život si srovnám.