Hlavně ji nevoď do mého bytu, prohlásila Antonie.
Marie Novotná se na tento rozhovor chystala celé tři týdny.
Bylo to na ní znát. Vyleštila sváteční porcelán, na který sahala naposledy, když bylo Antonínovi patnáct. Upekla jablečný koláč s trochou skořice ten, který Antonín miloval v dětství. Připravila hrníčky na stůl.
Antonín přijíždí v neděli po obědě, jak bylo domluveno. Vejde, rozhlédne se po bytě. Něco se děje, pomyslí si. Svlékne bundu a zamíří do kuchyně.
Mami, proč jsi dneska tak slavnostní?
Sedni si, odpoví Marie. Chceš čaj?
Dám si.
Nalije mu. Posune k němu koláč. Dlouho mlčí, jako by se chystala skočit do studené vody. Pak vstane, odejde do pokoje a vrátí se s nějakými papíry.
Položí je na stůl.
Tady máš, řekne. Papíry od bytu. Rozhodla jsem se přepsat ho na tebe.
Antonín se podívá na složku, pak na matku.
Mami…
Nech mě domluvit, zvedne dlaň. Už nejsem nejmladší. Byt je velký, sama ho nepotřebuji. Ať je tvůj. Všechno zařídíme, už jsem si zjišťovala jak.
Antonín sleduje matku a cítí, že přijde nějaké ale.
A opravdu. Nepotrvá to dlouho.
Jen pod jednou podmínkou, řekne klidným hlasem, jako by mluvila o dešti. Nepřiveď sem Janu.
Antonín odloží hrnek.
To má být vtip?
Nemyslím to jako žert.
Mami, Jana je moje žena.
Vím, kdo je, složí ruce na stole. Antoníne, tenhle byt je náš rodinný. Táta tu žil. Ty jsi tu vyrostl. Já tu žiju celý život. Nechci, aby se tu roztahovala. Nechci ji tu. A hotovo.
Neroztahuje se. Je to moje žena, chodí sem na návštěvu.
Ty přijít můžeš. Sám. Marie pokyne k papírům. Byt bude tvůj. Můžeš tu bydlet, kolik chceš. Ale bez ní.
Antonín dí matku.
Myslí to vážně, dojde mu. Tři týdny to chystala. Upekla koláč.
Udělala ti něco? zeptá se už tišeji.
Nikdy mi nebyla sympatická, řekne Marie prostě, jako by to vysvětlovalo vše.
Antonín jede domů dlouho.
Ne že by to bylo daleko autem je to patnáct minut, zná každý semafor. Ale jede pomalu. Zbytečně zahnul, na chvíli zastavil u obchodu, jen tak pospává, pak jede dál. Hlava mu hučí, jako stará lednice v létě, nejde mu to zpracovat.
Tři pokoje. Vysoké stropy. Tátova knihovna podél celé stěny. Kuchyň, kde máma v neděli smažila řízky a on si dělal úkoly. Byt je byt, jaké už dnes nestaví.
Antonín zastaví u svého domu. Chvíli sedí v autě. Pak jde domů.
V bytě voní něco dušeného Jana pracuje v kuchyni a pobrukuje si potichu, falešně, nevědomky. Zuje se. Ve dveřích se zastaví.
Brzy doma, řekne Jana, aniž by se otočila. Myslela jsem, že budeš u mámy až do večera.
Nešlo to.
Jana se na něj podívá, jak to dokážou jen lidé, kteří se naučili neptat zbytečně, ale všechno vycítit.
Sedni, řekne. Jídlo je hotové.
Jí v tichu. Antonín vše stručně popisuje.
Jana poslouchá, nepřerušuje. Neposmutní. Jen když dojde na slova nevoď sem ženu, trochu kývne hlavou jako by si něco sama potvrdila.
To už si myslí dlouho, řekne, když Antonín utichne.
Věděla jsi to?
Ne, ale tušila jsem. Opláchne talíř. Chvíli je ticho. Byt je pěkný. Chápu tě.
Není to o bytě.
Jak to, otočí se, tři pokoje v dobré čtvrti. To jsou peníze, to je domov, to… odmlčí se. Nechci, aby ses kvůli mně toho vzdal.
Antonín se na ni zadívá.
Jano…
Počkej, zarazí ho zvednutou rukou. Jsem vážná. Pokud je to pro tebe důležité, nějak to zvládneme. Nebudu tam, nemusím, nic se neděje. Stejně bude byt tvůj, i tak nám všem. Najdu řešení.
Tady Antonín zmlkne na dlouho.
Nečekal by to. Cestou domů myslel na různé scény na slzy, na hněv. Chápal by to. Měla by právo.
Ale Jana jen řekla: najdu řešení.
Klidně. Jako někdo, kdo nikdy nevkládal sebe do cizích her jako sázku.
Antonín vstane, projde kuchyní sem a tam tři kroky, zpět, kuchyň je malá. Zastaví se u okna.
Jano, víš, co máma udělala?
Co?
Nabídla mi obchod. Antonín mluví pomalu, jako by to říkal nahlas sobě. Byt výměnou za to, že tam nebudeš chodit? Kupovala můj výběr. Rozumíš? Nedala mi byt. Ale koupila. A protihodnota jsi ty.
Jana ho pozoruje.
Je to její byt, Antoníne. Má na to právo…
To ano, přikývne. O bytu může rozhodovat. Ale ne o mně.
Opět si sedne. Nalije si čaj.
Žádné řešení nehledej, řekne tiše. Protože o byt tu vůbec nejde. Jde o to, že si máma pořád myslí, že jsem její majetek. Třicet osm let jsem jí neodporoval. Byla na to zvyklá.
Jana mlčí. Pak zašeptá:
Já vím.
Jak to víš?
Čtyři roky se snažím s ní sblížit. Volám na svátky. Nosím jí zavařeniny, které má ráda. Ptám se, jak se cítí. Jana nevztekle, spíš unaveně, jako když někdo konečně řekne nahlas, co dlouho ví. Nikdy mě nezaznamenala. Nejsem pro ni člověk. Jsem někdo, kdo jí vzal syna.
Antonín se zarazí.
Doteď si toho nevšiml.
Pojedeš za ní? zeptá se Jana.
Ano, odpoví Antonín. Za pár dní. Musím si to ujasnit.
Dobře.
Nechceš vědět, jak se rozhodnu?
Jana se na něj udiveně podívá.
Ne, řekne prostě. Důvěřuji ti.
To je na tom všem nejděsivější. Ne matčino ultimátum. Ale že Jana řekla důvěřuji ti, a on si uvědomil, že musí být takový, aby si tu důvěru zasloužil.
V sobotu ráno zavolá mámě.
Marie Novotná později vzpomíná, že už po hlase něco poznala nebyl to ten obvyklý lehce provinilý tón, na který byla zvyklá posledních dvacet let.
Mami, přijedu dnes. Tak ve tři. Platí?
Platí, řekne tiše a čeká.
V tři zvoní u dveří.
Marie pozná, že nepřinesl ani květiny, ani obvyklý nákup, co vždy vozil. Jen v bundě, s klíči v ruce. Vejde, zouvá se, jde do kuchyně. Sedne si ke stolu.
Marie automaticky chystá konvici má to už v ruce.
Nedávej čaj, mami, řekne Antonín, dlouho se nezdržím.
Odstaví konvici. Sedí naproti synovi.
Tak, řekne tiše. Rozhodl ses?
Ano, řekne Antonín.
Nespěchá.
Mami, můžu se tě na něco zeptat?
Ptej se.
Když byl táta naživu, dala bys mu podmínku? Tohle: Udělej, jak chci, nebo něco důležitého ztratíš?
Marie otevře ústa. Zavře.
To je něco jiného, řekne.
Proč jiné?
Protože táta je táta. Ty jsi můj syn. Chci pro tebe jen to nejlepší.
Mami… Antonín řekne měkce. Ono to není péče. Jen mě držíš. To je rozdíl.
Ticho by se dalo krájet.
Čtyři roky, pokračuje Antonín, se Jana snaží s tebou navázat vztah. Odpověděla jsi jí někdy normálně?
Marie mlčí, dívá se do stolu.
Víš, co mi vždycky po rozhovoru řekne? dodá Antonín. Vůbec nic. Jen položí telefon a usměje se. Řekne: hlavně, že je ti se mnou dobře.
Na chvíli se odmlčí.
Ptám se jí, jestli jí to není líto. Ona říká: hlavně, že tobě je s mámou dobře. To je všechno.
Marie zvedne pohled.
Antoníne.
Sama navrhla, že nebude v tvém bytě žít, pokud je to pro nás důležité. Chce jen, abych měl klid.
Antonínovi zadrhne hlas.
Byt je tvůj, mami.
Odmítáš, konstatuje Marie tiše, bez otázek. Byla si jistá, že ho vezme. Vždycky si bral, co mu nabízela. Věděla, co potřebuje.
Neodmítám byt, odpoví Antonín. Odmítám podmínku. To je rozdíl.
Takže… je ti dražší než já. V jejím hlase je tvrdost, poslední argument.
Antonín si povzdechne. Dlouze. Jako když člověk musí říct něco, co nechce, ale musí.
Mami, to není soutěž. Vy jste obě rodina.
Pauza.
Ty sis ale rozhodla, že to je zápas, a že musíš vyhrát.
Marie mlčí.
Mám tě rád, řekne Antonín. To se nezmění. Za žádných podmínek.
Vstane, vezme si bundu.
Zavolej, kdykoliv budeš chtít. Přijedu.
Marie neodpoví.
Antonín odejde. Dveře se tiše zaklapnou.
Marie zůstane sama. Postaví se k oknu.
Dole Antonín nasedá do auta. Dívá se na něj shora na jeho záda, trochu shrbená ramena, jak otevírá dveře, na chvíli se otočí, úplnou náhodou, ani nehledá pohledem matku, a odjíždí.
Marie stojí u okna ještě dlouho po tom, co auto zmizí za rohem. Přemýšlí. O čem vlastně, to by sama těžko řekla. Prostě přemýšlí. Je v tom tichu něco, z čeho se jí derou slzy do očí.
Tři týdny si skoro nevolali.
Antonín občas napíše stručně: Mami, jak se máš? Marie odpoví: Jde to. A to je všechno. České jde to může znamenat cokoliv od všechno v pořádku po tři noci nespím, ale neřeknu ti to.
Pak se stane něco nového.
Marie jde z lékárny ne z té blíž, ale z té za rohem, tam mají déle otevřeno a levněji o deset korun. Deset korun není málo, když je vám devětašedesát a důchod nestojí za řeč. Zkratkou přes dvůr zahlédne Antonína.
Stojí u auta. Kapota otevřená. Vedle něj je Jana, ve staré bundě, s ušpiněným rukávem, a něco říká. Marie neslyší, je daleko. Antonín jí něco odpovídá. Jana se začne smát nahlas, upřímně, zaklání hlavu, jak se smějí jen šťastní lidé.
Směje se i Antonín.
Marie se zastaví.
Sleduje je z dálky dvůr, podzim, kapota otevřená, dva lidi s umazanýma rukama, smějící se. Obyčejná scéna.
Neodešel kvůli ní. Jen žije svůj život.
Je to zvláštní zjištění. Granit prosté.
Celé ty roky si myslela, že jí Jana syna vzala. Ale ne tam na sousedním dvoře prostě žijí, opravují auto v sobotu, smějí se, a nikoho nikam neuvedli ani neodtáhli. Syn má prostě svůj život. Měl ho vždy. Marie jen nechtěla vidět.
Obrátí se potichu a jde domů.
Doma položí tašku z lékárny na stůl. Dlouho sedí u kuchyňského okna a dívá se ven.
Nakonec vstane. Vytáhne mouku.
Koláč peče skoro hodinu a půl, pomaleji než jindy, protože se jí třesou ruce a dvakrát nasypala cukr navíc. S černým rybízem. Z toho džemu, který jí Jana nosila často a který Marie z principu schovávala do skříně a nikdy neotevřela.
Otevře ho.
Za dva dny volá Antonínovi.
Upekla jsem koláč, řekne. Velký. Sama ho nesním.
Pauza.
Přijdete? dodá tiše, trošku obtížněji: OBA.
Antonín chvíli mlčí. Jen vteřinu.
Přijdeme, řekne.
Když zazvoní u dveří, Marie otevírá a vidí je oba. Antonín s květinou, Jana s taškou. Marie si prohlíží snachu. Ta ji klidně a bez očekávání pohledu opětuje.
Pojďte dál, řekne Marie.
V kuchyni je těsno pro tři je maličká. Ale to se zvládne.
Tak, řekne, když krájí koláč, povídejte, jak se máte?
Jana zvedne oči.
Povíme, řekne prostě a usměje se.
Marie položí kousek koláče na talíř je to začátek. Malý, nesmělý, vonící černým rybízem.