Anděl, který vážil sto kilo a voněl levnou kávou
V herně na dětském onkologickém oddělení vládl podivný klid, přerušovaný jen šustěním papírů a škrábáním fixek. Bylo ticho, jaké se rozpouští na jazyku křehké jako staré sklo. Přetékalo dospělostí, která na děti pod deset neseděla. Úkol byl směšně jednoduchý: nakreslit Strážného anděla. Děti to braly vážně.
Pro Ivu, mladou dobrovolnici, byl dnešek zkouškou. Byla zvyklá na pořádnou krásu na hladkou dokonalost kostelních fresek, kde andělé byli lehcí mládenci se zlatými kadeřemi a nebesky modrýma očima. Procházela mezi stoly uchvácená: u Jardy měl anděl gigantický meč, u Katky křídla něžná jako podzimní mlh. Vše podle pravidel, vše dojemné a tak nějak stejné.
Pak přišla k Barunce.
Barunce bylo sedm. Hlava jí po další chemoterapii svítila nahá jako zralá broskev, kůže na zátylku jemná a průsvitná. Barunka kreslila soustředěně, s vyplazeným jazykem.
Iva nahlédla přes její rameno a jen tak tak potlačila údiv.
Na papíře místo snového anděla trůnil podivný pan. Měl kulaté tělo, zabíral téměř celou stránku, křídla žádná. Zato obří břicho v napnutých bílých kalhotách, holou hlavu připomínající bramboru a veliké, křivé brýle sedící na nose jako knoflík.
Barunko, zeptala se Iva opatrně, klekla si vedle ní. Kdo to je? Měli jsme kreslit anděla…
To je anděl, odpověděla klidně a tiše Barunka, aniž by přestala vybarvovat břicho bílou pastelkou.
Je nějaký zvláštní, hledala slova Iva. Proč nemá křídla? A je tak veliký?
Má, odtušila Barunka. Skrývá je pod pláštěm. Aby si je tady nezašpinil. Tady bývá špína.
Iva se pousmála dětská představivost
Chodbou oddělení často znělo těžké, sípavé dýchání. Neslo se jako dusot lokomotivy. Šumul, šumnutí. Kroky, co rozvibrovaly lino.
Dveře herny se s odporem otevřely a do místnosti vešel on.
Pavol Procházka, primář oživovacího oddělení. Obrovský muž. Otylý, trojitou bradou, v pořád rozpnutém bílém plášti, který mu byl malý. Měl tvář orosenou potem, jakoby z hlíny, a brýle z rohoviny sjíždějící po nose. Prstem je pořád opravoval. Voněl levným tabákem, potem a silnou, lacinou kávou z automatu. Třetí den už přežíval v lékařském pokojíku na vyježděném gauči.
Iva v něm viděla jen zanedbaného, přepracovaného muže, který by měl už být dávno v penzi, nebo minimálně ve sprše.
Tak co, umělci? zahřměl hlubokým hlasem, který se nesl jako odněkud z jeho břicha. Pořád žijete?
Žijeme, pane doktore! ozval se nesmělý sbor.
Prošel mezi židlemi, opíraje se o jejich opěradla.
Zastavil se u chlapce s kapačkou a bledou tváří. Položil mu velkou, těžkou ruku na čelo.
Vydrž, hrdino, zabručel. Výsledky mám. Zvládneme to.
Pak si sedl k Barunce. Iva viděla, jak Barunce zasvítily oči, jak natáhla ruce k tomu těžkému, páchnoucímu muži.
Kreslíš? zeptal se. A Iva náhle pod těmi tlustými skly uviděla namísto unavených očí bezedně hluboký, nevyspaný blankyt.
Tebe, špitla Barunka.
Vyprskl smíchy, upravil si brýle.
Mě? Papír to neunese…
Vtom na chodbě zapištěla přístrojová signalizace. Prudký, rezavý zvuk.
Pavol Procházka okamžitě ožil. Sípání a unavené kroky zmizely. Otočil se mrštně a vyběhl ze dveří.
Sedět! zaburácel z chodby. Lucko, resuscitační kufřík, rychle!
Iva zůstala, tisknouc si ruce na hruď. Za zdí propukl chaos, padaly příkazy, cinkal kov, a jeho bas byl teď z oceli.
Dýchej! No tak! Zůstaň s námi! Dýchej!
Ten křik byl děsivý.
Byla v něm prosba i rozkaz. Iva zavřela oči. Báli se.
Uplynulo čtyřicet minut. Každičká vteřina rozplyzlá, natažená jak roztavený karamel. V herně bylo ticho. Děti nekreslily. Jen sledovaly dveře.
Dveře se po chvíli otevřely. Pavol Procházka vstoupil, držíc se rámu. Mokrý, plášť zbarvený potem, na rukávu krvavá šmouha. Sundal brýle, vytřel si oči do dlaně, rozmáznul únavu po tváři. Pak s funěním usedl na malou dětskou židličku, která pod ním hrozivě zapraskala.
Povedlo se, vydechl do ticha. Spí.
Iva se na něj dívala. A najednou, jako by jí kdosi strhnul mlhu z očí, pochopila.
Pohleděla na Barunčin obrázek toho nemotorného velikána. A pak zpátky na skutečného Pavla Procházku.
Neviděla tuk, pot. Viděla hmotu. Silnou, jistou hmotu lásky, pevnou jak kotva. Drží tu lehounké dětské duše, když by jinak ulétly kotví je na zemi, dokud to jde. Zlato-křídlý anděl by tady byl k ničemu byl by příliš lehoučký, odnesl by je s sebou.
Bylo třeba anděla, jaký je tento těžký, masivní, vonící zeminou a kávou, který chytí život utíkající v drobném tělíčku svými velkými dlaněmi a zachrčí: Nepustím.
Jeho holá hlava pod lampou svítila jako svatozář. Ne zlatá dílenská, opocená námahou.
Barunka sklouzla ze židle. Přišla k lékaři, sedícímu se skloněnou hlavou, a objala jeho tlustou nohu dál nedosáhla.
Vždyť jsem to říkala, zamumlala, podívala se na Ivu očima staršíma než její léta On má křídla schovaná. Aby nás nefoukalo.
Pavol Procházka položil těžkou dlaň na její holou hlavu.
Prsty se mu třásly.
Vydržte, miláčci, zašeptal. Ještě chvilku.
Iva se otočila k oknu. Už se nemohla dívat.
Slzy, kterých se tolik bála, začaly téct. Plakala studem nad svojí slepotou. Hledala krásu v záři a lesku, ale Krása seděla před ní, smáčela rukáv od potu na rozvrzané židličce těžká, obyčejná a nejsvětější na světě.
