Honza Bednář roste bez otce. Přesněji, otec tu byl, ale když Honzovi byly čtyři roky, zahynul. Bednář Milan, který pracoval jako hasič ve Zlíně, přišel o život při odstraňování trosek po zemětřesení někde v Asii. Společně s ním tehdy zemřela i jeho německá ovčanda, psa vychovával už od štěněte a jmenovala se Best.
Po Milanově smrti zůstala maminka Magda se synem sama. Už se nikdy nevdala a celý život věnovala výchově Honzy. Když Honzovi bylo čtrnáct, přihlásil se do kynologického kroužku v klubu chovatelů psů. Magda sice synovu volbu podpořila, ale v hloubi duše cítila obavy, že půjde v tátových šlépějích a spojí život s nebezpečným povoláním.
V šestnácti přinesl Honza domů štěně německého ovčáka a dlouho nemohl na nic přijít, jak mu vlastně říkat. Jednoho dne přišel ze školy a zaslechl matku, jak říká štěněti: “Ale ty jsi teda lišák! Zase jsi něco vymyslel, lumpíku.” Honza se rozesmál. V dětství mu totiž mamka říkala úplně stejně, když přišel špinavý z venku nebo vymýšlel lumpárny.
Honza vešel do obýváku, zaculil se: “Tak máme vyřešené jméno. Bude to Lišák.” Během dvou let z Lišáka vyrostl nádherný silný služební pes, který Honzovi dělal velkou radost. Byl na něj pyšný i na sebe za všechnu dřinu, co jim dali.
Čas šel dál a Honzu čekala vojna. Podal na okresní vojenskou správu žádost, že chce narukovat i se psem. O tom, že Lišáka připravuje na službu, se mamce radši nezmiňoval a doufal, že uspějí v přijímacích zkouškách. Nakonec je poslali do výcvikového střediska, kde tři měsíce dokazovali, že do služby patří.
Po výcviku je přidělují na moravsko-slovenskou hranici. Na rotě si na ně rychle zvyknou. Když vyrážejí na obchůzku, pro kolegy to automaticky znamená Lišák a Bednář mají službu. Tak je tu všichni znají.
Večer za večerem, noc za nocí chodí po linii. Jednou v noci při běžné obchůzce přijde tragédie. Narazí na pašeráky, dojde ke střelbě, kde je Honzův kamarád zraněn, další voják je zabit a Honza zmizí beze stopy. I Lišák je raněn.
Celá rota prohledává okolí, ale Honzu nenacházejí. Pátrání o pár dni později přesáhne hranice a trvá měsíc, ale bez výsledku.
Za nějakou dobu se doma u Magdy objeví důstojník z vojenského úřadu a s ním i Lišák. Pes se zotavil, ale trochu pokulhává na přední nohu. Magda tiše poslouchá smutnou zprávu, hladí Lišáka po hlavě a ten jí položí čumák na kolena a tulí se k ní.
Důstojník mluví cosi o naději, možném zázraku a pokračujícím pátrání, ale Magda ho nevnímá. Dívá se Lišákovi do očí a zašeptá: “Jsi moje zlatíčko, Lišáku můj.”
Od té chvíle potkávají lidé v městském parku zvláštní dvojici. Žena středního věku a německý ovčák, oba chodí pomalu, vyrovnaně, se zvláštní důstojností. Mnohým se za nimi nevědomky otáčí hlava, jako by mezi nimi bylo něco hlubšího než jen pouto člověka a psa. Magda vydává pokyny klidným hlasem, často si s Lišákem povídá, ten pozorně naslouchá a nikdy neštěká.
“Lišáku, dneska upečeme koláče s houbami a zelím. Těsto už kyne. Zítra je neděle, zajedeme k rybníku, vykoupeš se.” říká mu občas po cestičkách.
Rok plyne. Jednoho dne opět přichází na návštěvu pán z vojenské správy, přinese nějaké potraviny, granule pro psa, oznámí, že pokud do roka nepřijdou nové zprávy, může být syn prohlášen za mrtvého. Magda kdysi energicky, teď poklidně poděkuje, zavře za ním dveře a usměje se pro sebe: Toho neposlouchej, Lišáku. Honza žije, já to cítím.
Jednoho odpoledne zvoní u jejich bytu neznámý mladý muž. Magda znejistí, ale Lišák nebublá, jen vesele vrtí ocasem. “Dobrý den, paní Magdo. Já jsem Matěj Pavlov, sloužil jsem s Bednářem, tedy vaším Honzou,” honem vysvětluje, když vidí v ženě rozpaky, a dodává s úsměvem: “Ahoj, Lišáku, taky mě poznáváš, co?”
Posadí se v kuchyni nad hrnkem čaje a domácím cukrovím a povídají si do pozdního večera. Matěj vypráví, jaká byla služba, Magda vytahuje Honzovy dětské fotky a sdílí veselé historky.
Najednou Matěj ztichne, tvář mu zvážní. Paní Magdo, neberte mě prosím za blázna,” zašeptá nesměle. Žena se znepokojeně ptá: “Co se děje, Matěji?” “Honza vás prosil, abyste věřila, že se určitě vrátí domů.” Magdě vytryskly slzy a zakryla si ústa dlaní. Lišák vstal a šel Matějovi položit čenich na nohu, pak štěkl.
Neboje se, nepotkal jsem Honzu a nevím, kde je, ale asi před dvěma týdny se mi zdál živý sen, ve kterém mi říkal, že se vrátí,” dodá Matěj nejistě. Magda pláče dojetím a Lišák jí olizuje ruku. Matěj sedí mlčky ví, že sen není zázrak, ale necítil, že by neměl matce svého kamaráda tu naději předat.
Uběhne další rok. Po parku pořád chodí ta zvláštní dvojice. Lišák a Magda, kteří si spolu povídají, procházejí pod zlatavým listím podzimu, nevšímají si rušného světa kolem. Slunce propadá řídkou klenbou stromů a v dálce ke dvojici jde pomalu vysoká postava, shrbená, trochu kulhá.
Lišák zpozorní, zastaví se a tence zakňučí. Magda pustí smyčku vodítka, pes zapomene na bolavou nohu a vyrazí vpřed za tím, na koho tak dlouho čekal.
Magda stojí, ruce jí bezvládně klesnou a slzy se jí koulejí po tvářích. Daleko na cestě, v zlatém podzimním světle, se obejmou Honza a Lišák.