Věra si všimne, že Petr si oblékl svou nejlepší košili tu samou krémovou, kterou spolu koupili minulý rok k jeho narozeninám, a také nové boty. Dokonce nasadil manžetové knoflíky, ačkoliv v neděli doma vždy chodí ve županu.
Věro, musíme si promluvit, říká, stojí u okna zády k ní.
Pomalu položí šálek s kávou na stůl. Srdce jí buší, ale podivně ne ze strachu, ale ze zvědavosti.
Petr se zjevně připravil na tento rozhovor, jako na důležitou událost. A najednou jí dochází, že on čeká slzy, prosby, výbuchy emocí. Ona však cítí nečekaný klid.
Myslím, že je lepší, abychom se rozešli, pokračuje, aniž by se otočil. Oba to chápeme.
Chápeme? ptá se překvapená vlastním hlasem, klidným, téměř zvědavým.
Petr se konečně otočí. Na jeho tváři je výraz překvapení ne reagovala tak, jak očekával.
No jo. Jsme dospělí. City už minuly, k čemu se předstírat?
Věra se opře o opěradlo židle.
Dvacet dva let manželství. Vychovali syna. Prožili jeho dospívání i své čtyřicáté narozeniny. A teď, možná, začíná její pravých padesát.
Kam teď půjdu? zeptá se prostě.
No Petr se zamračí. Můžeš dočasně bydlet u Anny. Nebo si něco pronajmout. Na začátku ti pomůžu penězi.
Anna jeho sestra, která po celý život tvrdila, že Věra ho vzala zbytečně.
Pomůžu penězi. jak štědré.
A co ty plánuješ?
Já? Petra evidentně nečeká otázku. Zatím nic zvláštního. Možná prodám byt, pořiďu něco menšího.
Byt? Věra nakloní hlavu. Tenhle?
Jo, ten. Co?
Vstane, přiblíží se k oknu. Petr instinktivně ustoupí.
Ulice pod okny se plní školáků s batohy začíná školní rok. Život plyne dál.
Petře, víš, na koho je byt zapsaný?
Na mě, samozřejmě. Co?
Na tebe? V jejím hlasu zazní překvapení, které může působit upřímně. Jsi si jistý?
Poprvé během rozhovoru vypadá ztraceně.
Jasně, jistý. Koupili jsme ho dávno peníze mi darovala máma ještě před svatbou. Pamatuješ?
Prodala svou pokojovou jednotku v družstvu a řekla: To je pro tebe do budoucna. Tak to dopadlo do naší budoucnosti.
Petr mlčí.
A zapsali jsme to na mě, protože jsi tehdy nebyl zaměstnaný, hledal jsi své povolání. Já jsem potřebovala doklady o příjmu do banky na úvěr.
Vzpomíná teď?
Ale my domluvili jsme se
Domluvili jsme se, že je to naše společné. A tak to bylo, dokud ses nerozhodl vše rozdělit sám.
Věra se posadí zpět, vezme šálek. Káva už vychladla, ale přitom se napije.
Víš, Petro, najednou chápu, že máš pravdu. Opravdu bychom se měli rozejít.
Opravdu? Petr se rozproudí, v očích mu mihne obava.
Ano. A když chceš nový život, udělejme to poctivě. Já zůstanu v bytě je můj. Ty si najdeš nové bydlení sám, na své peníze.
Věro, ale můžeme se dohodnout i lidsky
A není to právě lidské? usměje se. Chceš svobodu dostaneš ji. Naplno.
Petr si sedne naproti ní. Ta nejlepší košile najednou připadá zbytečná.
Nemám teď peníze na byt
Já už nemám chuť tě uživit. Sám jsi řekl jsme dospělí lidé.
Myslel jsem, že to vyřešíme v míru
V míru to vyřešíme. Nikdo nekřičí, nikdo nevybuchuje. Každý dostane, co chce. Ty chtěl, abych odešla, a nakonec to budeš ty, kdo odchází. Není to nespravedlivé?
Věra vstane, vezme šálek a zamíří k dřezu. Na displeji telefonu bliká notifikace o doručení potravin objednávka zčera na dnešek.
Potřebuji čas na rozmyšlenou, zamumlá Petr.
Samozřejmě, souhlasí, odkládá šálek. Jen neotálej. Dnes přijdou kamarádky. Nechtěl bych, aby se staly svědky rodinného rozbřesku.
Petr jde do ložnice. Věra slyší, jak po telefonu hovoří tiše, ale napjatě. Vyndá potraviny na oběd a začne krájet zeleninu.
Pohyby jsou klidné, téměř meditační. Za půl hodiny se vrátí do kuchyně.
Věro, možná jsme byli příliš rychlí? Probereme to znovu.
Co probírat? neodvádí oči od krájecí desky. Už jsi rozhodl. Souhlasím. Všechno poctivě.
Ale byt investovali jsme do něj spolu. Rekonstruovali jsme, kupovali nábytek
Rekonstrukce? Věra se konečně podívá na něj. Ten, co dělal můj otec? Vlastníma rukama, zdarma?
A nábytek, který jsem kupoval ze své výplaty, zatímco jsi hledal své místo v životě?
Já jsem vždy pracoval!
Pracoval. Ale vždycky to byl tvůj výdělek, a já jsem udržovala rodinu. Pamatuješ, jak jsem říkala: Muž by měl mít své peníze pro sebeúctu?
Petr mlčí.
A vzpomínám, jak jsi říkal, že nejsi připraven na děti. Pak se narodil Ondřej a ty jsi se bál otcovství. Teď všem hlásáš, že jsi pečlivý táta.
Co tím chceš říct?
Že jsem pochopila, že jsi se rozhodl odejít nejen včera, ale už delší dobu.
Věra odloží nůž, otočí se tváří k Petrovi.
Řekni, Petro, líbí se Olze byt? Nebo plánujete něco jiného koupit?
Petr bledne.
Které Oly?
To té, se kterou si už půl roku píšete. Ta, co osm let pracuje ve tvé firmě, zatím bez dětí, ale moc by chtěla. Pamatuješ?
Sledovala jsi mě?
K čemu sledovat? Všechno jsi mi řekl. Pamatuješ ten večer před třemi týdny? Vrátil ses domů šťastný, vyprávěl o kolegyni. Chytrá, perspektivní. A druhý den si koupil novou košili.
Věra vzala ručník a setřela si ruce.
A taky jsi ráno před prací chodil do sprchy. Dříve večer. Koupil si parfém. Přihlásil se do fitka poprvé za deset let.
Věro
A telefon teď nosíš i do koupele. Dříve ho nechával kdekoliv. Vždy se usmíváš, když se díváš na displej.
Na chytrém hodinkách Petra zazvoní zpráva. Podívá se a rychle zakryje zápěstí.
Olga píše? zeptá se Věra s opravdovým zájmem.
Petr se posadí.
Neplánoval jsem
Co neplánoval? Zamilovat se, nebo se chytit?
To se stalo náhodou. Povídali jsme si v práci, a pak
A pak ses rozhodl, že je lepší, abych šla sama. Pohodlně. Byt zůstane tvůj, reputace neutrpí.
Manželka odejde, tedy je viníkem. A s Olgou může začít vztah od čistého štítu.
Věra se posadí naproti.
Víš, co je divný? Nezlobím se. Dokonce jsem vděčná. Pomohl jsi mi pochopit, že jsem silnější, než jsem si myslela.
Co budeš dělat dál?
Žít. Tady, ve svém bytě. Možná konečně se pustím do toho, o čem jsem vždy snila, ale neodvážila se. Najde se mi čas na sebe.
A co Ondřej?
Ondřej má dvacet jedna. Je dospělý. Myslím, že si sám vyřeší, kdo se chová jak kdo.
Petr vstane a projde se po kuchyni.
Věro, můžeme se dohodnout? Jsem ochoten ti platit odškodnění
Za co? překvapí se upřímně.
No za byt. Za roky společného života.
Petře, chceš koupit můj byt, abys přivedl svou přítelkyni?
Není to tak drsně
A jak? Navrhuješ mi peníze, abych dobrovolně zůstala bez domova?
Věra se upřímně zasměje, bez hněvu.
Dřív bych to přijala z lítosti. Myslela jsem: Chudák, neměl to v úmyslu zle, jen se zamiloval. Šla bych k sestře a ještě bych se omlouvala, že jsem tě nezachytila.
Žena vstane, přistoupí k oknu.
Teď chápu: považovala jsi mě za jednoduše manipulovatelnou, která vše snese. A víš co? Mýlil ses.
Takže nejdeš?
Ne. Odejdeš ty. Dnes. Vezmeš jen své osobní věci.
A když odmítnu?
Věra se otočí k Petrovi. V očích má klid člověka, který konečně poznal svou sílu.
Pak zítra Olga zjistí, že její milý není svobodný, ale i vdaný. A také zjistí, jak plánuješ řešit bytovou otázku. Myslíš, že se jí to bude líbit?
Petr mlčí.
Máš hodinu, doplní Věra. Moje kamarádky přijdou v pátých. Nechci, aby se staly svědky rodinného dramatu.
Vezme sprej z parapetu a začne rosit rostliny.
V domě zavládne ticho jen šumí voda a někde praskají podlahové prkna pod nohama muže, který sbírá své věci.
Věra se usměje své oblíbené fialce. Skutečný život teprát začíná.