— Ale no tak, co je to za problém…
V chodbě jsem narazil na Elišku, naši finanční ředitelku, která si nesla papírovou krabici.
Ptám se jí:
— Přivezla jsi výplatu z banky?
— Ne, to mi v zácpě daroval starý kamarád (na krabici stojí nápis: „Zdravotnická technika“).
— Na co tím asi naráží?
— Na nic, jen mě zná už tak dlouho, že mu klidně můžu darovat i deodorant a on bude mít upřímnou radost. Seznámili jsme se v osmadevadesátém. Tehdy jsem měla velké potíže s autem. Byla jsem mladá, hloupá, koupila jsem si naivně Toyotu od překupníka, měl falešná čísla dílů, špatně celní odbavení a navíc známí policajti vzali peníze, slíbili pomoc, ale nic neudělali. Poslední kapkou bylo, že jsem musela vymést poslední koruny z peněženky, aby mě dopraváci neodtáhli.
Prostě drahé auto a teď ho mohu rozprodat jen na díly…
Zajela jsem domů na dvůr, zaparkovala vedle popelnic, sedím, jím makové rohlíky a brečím. Nechci se v tomto stavu ukázat doma…
Zaklepání na okno, otevírám. Chlápek s lopatou v oranžové vestě se omlouvá a vesele říká:
Mohla byste odjet o pět metrů? Budeme tu teď asfaltovat plochu před kontejnery. Proč brečíte, stalo se něco?
Chystala jsem se ho poslat k šípku a zavřít okno, aby tolik nesmrděl asfalt, ale ani nevím proč, ve dvou slovech jsem mu řekla svůj problém.
Odpověděl:
— Ale no tak, co je to za problém, hlavní je, aby všichni byli zdraví… Jíte ten rohlík tak chutně, nedáte mi ochutnat?
Naštvala jsem se na sebe, že jsem se svěřila svému problémem silničnímu dělníkovi a na jeho drzost, ale automaticky jsem mu podala rohlík.
Chlápek:
— Mohu dostat ještě jeden, pro kolegu, jsme tady dva…
Byla jsem v šoku z té drzosti, ale podala jsem mu i druhý rohlík. Odjela jsem a v klidu pokračovala v brečení, aniž bych někomu rušila.
Za deset minut zase zaklepal dělník.
Otevírám a zle se ptám:
— Jste tady pro rohlíky!?
Chlápek:
— Ne, máte něco na psaní? Pište.
Zapsal mi číslo z notesu a dodal: To je domácí číslo, zavolejte po deváté večer a řekněte, že jste od Jindry. Já ho upozorním. Je to policejní generál a určitě vás zachrání…
Chlápek se rozloučil a zmizel v šedém asfaltovém kouři, a já jsem zůstala stát ohromená nevědouc, co si myslet.
Večer jsem nakonec zavolala (co jsem mohla ztratit..?)
A za dva dny ráno na dopravním inspektorátu mé auto slavnostně zaregistrovali a vydali nové SPZ! (dopraváci koukali z okýnek, jak mi chtěli vyhovět…)
Týden jsem pátrala po silničním dělníkovi Jindrovi, abych poděkovala a nakonec se mi podařilo ho najít na vedlejší ulici. Dlouho jsem děkovala, předala drahou čokoládu, šampaňské, kávu a ještě něco a ptala jsem se, odkud se tak dobře zná s generálem…
A Jindra mi vyprávěl, že ještě před půlrokem byl velmi bohatým obchodníkem se zdravotnickou technikou, ale krize zničila jeho podnikání, nyní pracuje na třech místech – den po dni, dokonce i jeho žena, která nikdy nepracovala, začala mýt nádobí ve školní jídelně.
A to vše kvůli tomu, aby „nepadli z kola ven“, žili totiž v obrovském dvousetmetrovém bytě ve vilové čtvrti a s vypětím sil to zvládali. Prodali všechno z bytu kromě školních potřeb, ale v žádném případě nechtěli prodat byt, i když měsíčně dávali 20 000 korun jen na služby a ochranu.
Ostudu před sousedy-milionáři nedělali, ale žili z 1250 korun měsíčně na tři osoby (aspoň že jejich dcera chodila do normální školy).
Od té doby se naše rodiny s Jindrou spřátelily. Každý Nový rok slavíme spolu. Nezašli ani dva roky a Jindra dosáhl většího úspěchu než před krizí.
Dnes stojím u semaforu, někdo mi klepe na střechu, podívám se a Jindra na SUV:
— Eli, chceš Geigerův počítadlo jako dárek?
— Jo, proč ne.
— Na, měj radost a nic si neodepírej…