– Dobrý den! Jdu ohledně toho inzerátu na pokoj!
Na práhu bytu, kde bydlela Jitka Hanušová, stála opravdová “šedá myš”: na sobě měla obnošené džíny, vybledlé tričko, na nohou otahané tenisky a držela obyčejnou tašku. Její světlé vlnité vlasy byly svázány do prostého culíku. Na obličeji neměla ani stopu po líčení. Jediné, co na této “bledé duši” upoutalo pozornost, byly její velké, modré a jasné oči…
Po bližším zkoumání Jitka přikývla: “Tak pojď dál!”
– Takže, milá zlatá, elektřinou šetřit, vodu neplýtvat, chápeš? Ať je tu čisto! A žádné návštěvy! Máš nějaké otázky?
Dívka se usmála a přikývla: “Ano, dobře!”
– Povolná, pomyslela si Jitka, tohle je dneska vzácnost… Na první pohled je vidět, že je z vesnice.
Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že dívka se jmenuje Libuše a opravdu přijela z vesnice, kde její rodina vlastní farmu, a do města přišla studovat na veterinářku.
– Aha, takže budeš léčit prasata! – uzavřela Jitka.
Libuše se ani za mák neurazila, pouze se usmála: – I prasata, i krávy, koně, a taky kočky, psy – prostě všechny! I zvířata přece stůňou.
– No jo, no jo! Tady na lidi není kdo by se podíval, ale prasata – prosím! – unaveně poznamenala žena.
***
Celkově Jitce nájemnice padla do oka: skromná, nenáročná, tichá, poslušná, pečlivá, v bytě uklidí, uvaří si a ještě hostitelku pohostí.
Libuše zvlášť uměla palačinky: lahodné, tenké jako papír, nadýchané a zlatavé. Ruka Jitky se po nich sama natahovala! Ty palačinky byly učiněný kulinářský zázrak: okamžitě se rozplývaly na jazyku, než doletěly do žaludku.
Jitka a Libuše se dokonce kontinuálně sblížily a občas večer posedávaly u čaje.
A bylo by všechno snad v pořádku, a Libuše by v klidu dokončila svá studia, žijíc v podnájmu u Jitky. Jenže pak, po půlročním pobytu na severu, se vrátil syn paní domu – Marek. Pohledný mladý muž, otec jemu podobný – vzdychala Jitka.
Sama Jitka ráda nazývala svého miláčka francouzským způsobem “Michel”. Sám mladý muž se při té zdrobnělině chmuřil, jako by ho bolela zubů, ale snášel to: přece jen to je maminka.
Nutno podotknout, že ho sama vychovala, a asi proto ho považovala za svůj majetek.
Pravděpodobně proto, že skutečnost, že její Michel spokojeně hovoří s nájemnicí v kuchyni a s chutí jí její palačinky, Jitku šokovala. A to nebylo jen o palačinkách! Ten “drzoun” ještě sledoval očima tu “dojičku”. Jitka z toho poznání málem zešílela.
– Můj syn nemá žádný vkus! – zoufalý nápad proletěl hlavou matky-zoufalé.
***
Od té chvíle Jitka svou nájemnici nenáviděla: i podlahy teď myla špatně, a ani ji neuměla oslovit správně, a ani palačinky už nebyly tak dobré. Největší obavu Jitky však přinášel ten zamilovaný pohled, kterým její syn, její vlastní krev, hleděl na tu “bídnou chuděrku”, “venkovanku z kravína”…
– Na mě, svou matku, jediného blízkého člověka, se takhle nikdy nedíval! – rozhořčeně si myslela, po nocích polykajíc slzy do polštáře.
– Hadi, hadi mám na prsou! – plakala do telefonu, sdílíce své trápení s nejlepší přítelkyní – stejně osamělou dámou středního věku, Irmou Procházkovou.
– Já myslela, že si Michel té bledé chuděry ani nevšimne! Proto jsem ji pustila do domu! A ona si zatočila oči, rozpletla vlasy a palačinky mu nandává!
Irma naslouchala své přítelkyni, souhlasně přitakávala a pronesla svůj názor:
– Opatrně, Jitko, ať ti syna neodčaruje! Těmito slovy Irma přilila oleje do ohně nenávisti a nepochopení, což skoro přivodilo její přítelkyni infarkt.
Jitka sice na takové věci jako kouzla nevěřila… vše tomu říkala “tmářství a neřádství”, jen ta myšlenka, že by cizí žena získala pozornost jejího syna, jí doháněla k šílenství.
Dny trávila lámáním si hlavy, jak zabránit synovi v kontaktu s tou “venkovankou”. Ale samozřejmě nechtěla působit jako hrubá a vykopnout dívku z bytu. To rozhodně ne. Koneckonců by spadla v očích vlastního syna a mohl by ji opustit.
– Ne! Někdy je třeba jednat chytřeji, nějakým způsobem ji diskredituji, aby ji syn zavrhl.
***
Jitka několik dní usilovně přemýšlela, jak odloučit syna od nájemnice.
Ta chodila jako by se nic nestalo, pekla své palačinky, vařila polévky a nevšímala si Jitčina pronikavého pohledu. Jednou se však zeptala:
– Jitko, necítíte se dobře? Někdy vypadáte smutně a bledě… A ani nic nejete…
– Všechno je v pořádku! – mumlala Jitka a zmizela ve svém pokoji přemýšlet o dalším plánu proti “vetřelkyni”.
Měla i myšlenku otrávit tu drzou holku, ale hned se pokřižovala: – Odpusť mi, Bože! Jakou myšlenku to mám!
Když Jitka přemýšlela, Marek se jednou vrátil domů s prstenem a květinami a požádal Libuši o ruku! To Jitku úplně rozhodilo a, jak se říká, její vztek neměl konce.
– Ani před matkou se nezastavil, neřád! – znovu celou noc plačíc do polštáře – Na mě mu nezáleží! Miluje jen tu holku!
Jitka si zlostně otřela slzy a přistoupila k oknu… otočila se a najednou jí pohled padl na noční stolek. Ležely tam její náušnice se smaragdy. Staré náušnice, nevyčíslitelné hodnoty. Dědictví po matce, které patřívalo její matce…
Vzpomněla si, s jakým obdivem Libuše často sledovala náušnice a obdivovala jejich krásu.
– Nu, já ti ukážu! – škodolibě si šeptala Jitka, rozhodně uchopila náušnice, zabalila je do kapesníku a strčila je do své kabelky.
Pravdou je, že tehdy vůbec nevěděla, co dělá a jak bude dál postupovat.
***
Ráno se Jitka probudila s dobrým pocitem, dneska měla v úmyslu tu venkovanku vyhodit z domu. Navždy.
Vyšla na snídani, s nuceným úsměvem… a namazávajíc si chleba máslem, se obrátila na syna: – Michel, náhodou jsi nevzal moje náušnice se smaragdy, nějak je nemůžu najít…
– Mami, k čemu by mi byly? Jsem snad nějaká krásná dívka? – podivil se Marek.
Jitka se uchichtla a otočila k Libuši: – A ty moje náušnice jsi neviděla?
Libuše rudla, jen pomyšlení na to, že by ji mohli obvinit z krádeže, ji utápělo, přinutilo k ustrnutí a slzám.
– Nic jsem nevzala! – slabě řekla Libuše, slzící.
– Co jsem říkala?! Ona je to! Přivlastnila si moje náušnice a poslala je svým chudým příbuzným na venkov…
– Ale moji příbuzní nejsou vůbec chudí – protiřečila dívka – A nikdy jsme nevzali něco cizího! Proč to říkáte?
– Ty tu tak! – hned vrať moje náušnice a odsuď!
– Nic vašeho nemám… Můžete klidně zavolat policii!
– K čemu to? Už jsou dávno u tvojí rodiny!
Jitka už úplně ztratila nad sebou kontrolu a s padáním se valila dolů, nebyla schopná zastavit tok ošklivých slov adresovaných dívce.
– Mami, jak to můžeš říkat? Liza tak
nemože udělat! Ty jsi to asi jen zapomněla a někam jsi to uložila.
Všichni tři pečlivě prohledávali byt, dokud Marek náhodou nenarazil do maminčiny kabelky a z ní nevypadl kapesníček s náušnicemi.
Muž zůstal stát s nálezem v rukou.
– Jak jsi mohla, mami? – dokázal jen říct, hledící na matku s očima plnýma zklamání.
– Jen jsem se spletla, synu, chápeš, zapomněla jsem! – snažila se zamlžit Jitka.
– Mami, všechno jsem viděl! Byla jsi hrozná! S Lizou se stěhujeme do pronajatého bytu – prohlásil Marek.
– Počkej, ještě s tou holkou problémy poznáš! – zakřičela Jitka přes slzy.
Marek mlčky vyšel z místnosti, vzal Libuši za ruku a odvedl ji z domu Jitky.
Pronajali si byt, vzali se a byli spolu šťastní. A jednoho dne se Markovi ozvala Irma Procházková.
– Marku, tvoje maminka je v nemocnici! Má infarkt. Pláče a chce tě vidět…
Libuše, když se dozvěděla o špatném stavu tchýně, začala se okamžitě chystat, uvařila jí dušené kotletky, připravila kuřecí vývar s koláčky, cestou koupila ovoce…
Marek k matce nešel, vymluvil se na pracovní zaneprázdnění.
***
Když se Libuše ukázala na prahu jejího pokoje, Jitka se rozplakala. Tak doufala, že její syn přijde, a přišla ta nenáviděná dívka, která jí zničila život a vzala to nejdražší.
– Proč si děláte starosti, mami? Tady máte vývar a koláčky… – říkala Libuše. – Chcete, abych vás krmila lžičkou, dokud je to teplé.
– A proč Michel nepřišel? – tiše a zklamaně se zeptala Jitka.
– A Míša má hodně práce…
Jitka porozuměla a přikývla a začala plakat…
– Promiň mi, Lizo. Jsem ti hodně dlužna… Vraťte se domů, bez vás mi tu není dobře…
– Ale co to povídáte, mami, nemáte za co litovat, jen jste se spletla, zapomněla a rozesmutněla! Všechno bude v pořádku.
Když Liza odešla, postelová sousedka Jitky řekla: – Máš krásnou dceru! Je hezká, laskavá a starostlivá!
Jitka se usmála – Ano, je dobrá!
Když se Jitka uzdravila, z nemocnice si ji s sebou vzali Marek a Libuše. A tak žili všichni tři v bytě Jitky, dokud Liza neskončila studia. Poté všichni společně odešli na farmu, k Liziným rodičům. Dům je tam veliký, místa dost… a ani další ruce nejsou k zahození.
Jitka Hanušová byla na farmě tak spokojená, že teď ani nechce slyšet o městě. Obzvlášť, když se manželům narodil klučík, Patrik, a ten je radostí všech. Zatímco Liziní rodiče se starají o farmu, Liza léčí zvířata a Marek řídí farmářský obchod, Jitka věnuje všechen svůj čas malému Patrikovi.
V poslední době často říká:
– Takovou nájemnici mi tehdy poslal sám Bůh!
Jak se věci někdy mají!