– Ahoj, Liduško! Připrav se na návštěvu, – řekla sestra a kufr nohama vrazila do předsíně

Dobré zprávy

Júli, ahoj! Přijímej hosta, řekla sestra a nohou vstrčila kufr do předsíně.

V sobotu, kolem poledne, když jsem na nic vážného nemyslel, zazvonil u dveří zvonek.

Dvakrát. Pak ještě třikrát. Nakonec dlouze a netrpělivě.

Aleš, aniž spustil oči z televize, pronesl:

To bude někdo opravdu neodbytný.

Za dveřmi stála Nina, mladší sestra. Se dvěma obrovskými kufry, taškou přes rameno a výrazem člověka, co právě učinil důležité životní rozhodnutí a je sám se sebou nesmírně spokojený.

Júli, ahoj! Přijímej hosta, řekla a první kufr profesionálně nohou zavedla do předsíně. Jako by to trénovala celý život.

Automaticky jsem jí uhnul z cesty. Čtyřicet let sesterského vztahu, tomu se tělo naučí, ještě než to dojde hlavě.

Na jak dlouho přijíždíš? zeptal jsem se a podíval na druhý kufr.

Nina si sundala bundu a pověsila ji přesně na ten háček, kde visel můj kabát. Pak se rozhlédla jako stavbyvedoucí, co právě přebírá hotovou stavbu.

Navždycky, Júli. Stěhuju se sem. Máte velký byt, tři pokoje, jste tu jen dva. Jeden pokoj je navíc. Tak jsem si to rozhodla.

Chvíli jsem se na sestru jen mlčky díval.

Aleš v obýváku decentně přidal hlasitost televize.

Nino, počkej. To myslíš vážně?

Jak nejvíc to jde, Nina už procházela chodbou a koukala do pokojů. Jo, tenhle mi stačí. Světlý, okno do dvora, klid.

Byl to hostovský pokoj. Ten, kde byl starý gauč, šicí stroj a tři krabice s věcmi, které jsem stále nebyl schopný roztřídit.

Nino, dohnal jsem ji ve dveřích, vždyť jsme to ani neprobrali.

A co bys chtěl probírat? povytáhla obočí. Jsme přece rodina, Júli. Všechno máme společné. Tak nás to učila mamka. Tebe i mě.

Pomyslel jsem si, že mamku je teď lepší nevzpomínat.

Za stěnou televize hučela předpověď počasí na týden. Aleš to podle zvuků studoval opravdu důkladně.

A Nina už rozepínala kufr.

Začala se usazovat jako doma, důkladně, s pocitem, že se jí konečně vrátilo to, co jí právem náleží.

Nejdřív posunula postel. Vadilo jí, že je čelem k oknu Průvan, Júli, to nedám, bolí mě z toho krk. Pak šoupla do kouta šicí stroj. Na co tu je? Ty snad šiješ? Ne? Tak vidíš. Beze slova jsem sledoval, jak stroj mizí v koutě.

Do večera ležely v předsíni Niny bačkory obrovské, chlupaté, s bambulemi, jaké mají ve stánku na trhu. Vedle nich moje úhledné polobotky vypadaly jako knihovnice vedle cvičeného medvěda.

Aleš u večeře jedl mlčky a tvářil se, jako by v talíři zkoumal něco extra důležitého.

Ten boršč je dobrý, řekl nakonec.

Boršč jako boršč, odpověděla Nina a dodala věcně: Aleši, máte ventilátor? V pokoji je vedro.

Aleš zvedl oči. Koukl na Ninu, pak na mě.

Pohledáme, řekl.

V duchu jsem si povzdechl tak hluboce, až mě zabolelo někde u paty.

Třetího dne se Nina pustila do lednice.

A to nejzajímavější ne že ji jen otevřela a podívala se dovnitř. Ona ji důkladně zkoumala. Jako by zkoumala nový živočišný druh.

Júli, máš tu prošlý kefír.

Vím, nestačil jsem ho vyhodit.

A proč kupuješ tři másla najednou? Zbytečně ti tu leží.

Nino, tohle je moje lednice.

No a? Nejsem přece cizí, ne?

Její oblíbená věta. Univerzální klíč. Za den ji řekla pětkrát a vždycky jsem měl chuť odpovědět pravdu ne, Nino, v tomhle ti cizí jsem. Ale neřekl jsem to nahlas.

Mezitím se Nina naplno zabydlela.

Zjistila, kdy Aleš chodí do dřevařského kroužku a kdy se vrací. Věděla, kdy sleduju seriál, a přesně tehdy přišla s hrnkem čaje a touhou si povídat. O životě. O sousedech, které už dávno neměla. O počasí. O tom, jak je dnešní mládež hrozná. O politice tam byla nevyčerpatelná.

Poslouchal jsem, kýval, očkem sledoval děj na obrazovce, kde hlavní hrdinka prožívala drama, a říkal si, že oproti mému to vypadá skoro skromně.

Ráno byla Nina vždy první vzhůru.

Myslel jsem vždy, že je sova. Naopak je to skřivan a navíc s rozpisem. V šest už na kuchyni řinčelo nádobí, syčela pánev a Ninino ranní veselí bylo jako rozhlasová budíček:

Aleši, chceš míchaná vejce? Júli, s rajčetem nebo bez? Našel jsem v lednici sýr, už je trochu tvrdší, nastrouhala jsem ho, přece ho nevyhodíme!

Aleš šoural do kuchyně, tvářil se, že ho někdo probudil, ale neumí vysvětlit, proč je to špatné. Sedl si ke stolu. Slušně poděkoval.

A já stál ve dveřích kuchyně v županu a koukal na tu scénu.

Ona dělá snídani mému muži. V mém bytě.

A to bylo asi to ráno, kdy ve mně něco potichu zaklaplo.

Nalil jsem si kafe, sedl k oknu a zavolal dceři.

Zuzano, máš čas?

Mám, tati, co je?

Přijeď, potřebuju si s tebou promluvit.

Zuzana přijela v neděli na oběd. Přinesla dort. Položila ho na stůl, objala mě a polohlasem se zeptala:

Tak povídej.

Všechno jsem jí řekl. O kufrech. O chlupatých bačkorách. O šicím stroji v rohu. O sýru, co je přece škoda vyhodit, nastrouhala jsem ho. O ranních míchaných vajíčkách.

Zuzana mě poslouchala mlčky. Jen obočí jí občas vyšplhalo tak vysoko, že málem sahalo pod ofinu.

Tati, a platí aspoň? Za jídlo, za energie?

Říká, že bude platit za jídlo.

Říká, nebo dává?

Na chvíli jsem zmlkl.

Říká.

Zuzana se podívala ke dveřím, za kterými byla hostovská místnost.

V tu chvíli Nina vešla do kuchyně. Zuzanu viděla a upřímně se zaradovala, široce, jak se radují jen lidé, kteří nemají co skrývat.

Zuzanko! Skvělé, že jsi přijela! Júli, kde máš cukr? Ve skleničce už není.

Ve skříňce, řekl jsem.

Můžu si vzít?

Vem si.

Nina si vzala, nasypala do kávy, zamíchala, ochutnala. Spokojeně přikývla sama sobě.

Zuzana se na ni dívala tím zvláštním klidem, který mají lidé, co už se rozhodli dávno předtím.

Teto Nino, řekla, a kdy jste tu byt prodala?

Chvilka ticha.

Krátká, ale výmluvná.

Odkud to víš? Nina postavila hrnek.

Teta Hana mi to náhodou řekla. Volala a tak nějak se zmínila.

Nina pohlédla na mě. Já koukal z okna.

No tak jsem ho prodala, řekla, v hlase ten známý podtón: trochu dotčený, trochu důrazný, jak to mají lidé, které někdo nachytal, ale stejně mají pocit, že mají pravdu. Peníze mám. Zatím se rozhlížím. Trh teď není příznivý, kupovat se nevyplatí. Pár měsíců tu zůstanu, ještě něco našetřím a uvidí se.

Pár měsíců je kolik? zeptala se Zuzana.

No třeba rok. Nebo dva. Uvidíme.

Odešel jsem od okna.

Nino, řekl jsem tiše a smířeně. Dostala jsi peníze za byt a nastěhovala ses ke mně, abys je nemusela utrácet? Chápu to správně?

Júli, nech toho.

Chápu to správně?

Jsme rodina, řekla Nina. To bylo její poslední eso. To nejjistější.

Jenže tentokrát na mě nezabralo.

Zuzana se s rodinou do toho pokoje stěhuje. Pozval jsem je. Přijedou příští sobotu.

Nina zírala na Zuzanu. Ta popíjela čaj a dívala se do hrnku s výrazem člověka, co ví víc, než říká.

To jsi jako stihl kdy? začala Nina.

Stihl, odpověděl jsem.

Nebyla to pravda. Zuzana bydlela ve svém a nikam se nehodlala stěhovat. Ale díval jsem se na sestru s takovým klidem, že to nejspíš nečekala.

Chvilku mlčela. Pak vstala. Urovnala župan.

Jasný, řekla krátce.

Odešla do svého pokoje.

Balení jí trvalo dva dny.

Žádný spěch, tak důkladně, jako když sem kdysi vcházela. Nejdřív šustily sáčky, pak cinkaly ramínka, nakonec se opět přestavoval nábytek asi vracela postel zpět. Nechodil jsem tam. Aleš taky ne.

Ve středu ráno Nina vešla do kuchyně se dvěma kufry. Postavila je ke dveřím.

Jednu na návštěvu k Tamaře, řekla. Už mě dlouho zve.

Dobře, odpověděl jsem.

Měl bys někdy zavolat.

Ozvu se.

Nina popadla kufr.

Júli, řekla, aniž by se otočila. Hodně ses změnil.

Na chvíli jsem se zamyslel.

Asi ano, odpověděl jsem.

Dveře se zabouchly.

Chvilku jsem postál v předsíni. Podíval se na prázdný háček, ze kterého zmizela Ninina bunda. Na místo, kde už neležely chlupaté bačkory. V chodbě bylo najednou víc místa.

Vešel jsem do hostovského pokoje. Otevřel okno.

Potom postavil šicí stroj zpět pod okno na místo, kde vždycky byl.

Večer volala Zuzana:

Tak co, odjela?

Odjela.

A jak ti je?

Na chvíli jsem se zamyslel.

Dobře, řekl jsem. Opravdu dobře.

Za oknem se šeřilo, v kuchyni Aleš cinkal s nádobím a to byl ten nejmilejší, nejznámější zvuk na světě.

Rate article
Add a comment