Odjakživa jsem byla poctivá a štědrá duše, nikdy jsem nebyla chamtivá. Když jsem měla možnost někomu v nouzi pomoct, prostě jsem to udělala bez zaváhání člověk má občas rozdělit, jak praví Bible.
Jednoho dne jsem se rozhodla darovat zimní bundu, aniž bych za ni chtěla jedinou korunu. Třeba ji bude někdo zoufale potřebovat, zatímco mně tu jen leží. Měla jsem ji sotva párkrát na sobě a kupovala jsem ji za slušné peníze.
Sepsala jsem krátký inzerát a vložila ho na internet do jedné facebookové skupiny. Nemusela jsem dlouho čekat krátce nato mi přišla soukromá zpráva od nějaké ženy. Domluvily jsme se na předání ve 21:00.
Byla hluboká noc, když mě najednou vytrhl ze spaní zvonek. Mrkla jsem na hodiny půlnoc. Společně s únavou ve mně narostl i podiv. Kdo je tam? zavolala jsem přes dveře.
Domluvily jsme se, že mi dáte tu bundu. Už je půlnoc, měla jste být dole v devět! To je normální, zvonit teď? rozčílila jsem se. Mohli byste mít trochu slušnosti, že lidé v tuto dobu spí! Ráno vám ji předám.
Ne, chci ji dnes!
Drzost té ženské ve mně zvedla krevní tlak. Přesto jsem zalovila bundu a podala jí ji přes pootevřené dveře. Ona mi jen odsekla: Já ji přece nebudu zkoušet tady venku! Musím si ji vyzkoušet, nemyslíte?
V duchu jsem si řekla vždyť je zadarmo, co ještě zkoumat… Ona se však dožadovala: A mám si ji zkoušet na chodbě? Aspoň mě pozvěte dovnitř!
Mé děti už spí, bránila jsem se.
Tak si ji zkusím aspoň ve výtahu, odsekla, popadla bundu a beze slova díků zmizela ve tmě chodby.
Navzdory té nehoráznosti jsem jí bundu přece dala. Ale s takovou neslušností jsem se v životě nesetkala. Uvědomila jsem si, že už nikdy nikomu nic darovat nebudu. Lidé zkrátka neumějí ocenit dobrý skutek!