Ačkoliv byla Lucie skvělou snachou i manželkou, nakonec zničila nejen své manželství, ale i sama sebe

Dobré zprávy

Dnes jsem si zase prolistovala svůj deník a přemýšlela nad tím, jak moc se můj život změnil. Jmenuji se Věra Novotná. Vyrůstala jsem v dětském domově v Brně, bez rodičů, bez sourozenců. Už od malička jsem snila o vlastním domově, o rodině, kterou jsem nikdy neměla. Když jsem se vdala v osmnácti letech, byla jsem plná očekávání a nadějí, ale zároveň jsem vůbec netušila, jaká pravidla v rodině vlastně platí. Ani jeden z mých kamarádů nebyl ženatý nebo vdaný, takže jsem byla odkázaná na své vlastní naivní představy.

Po svatbě jsem se nastěhovala k manželovi do jeho bytu v Praze. Věděla jsem, že musím být dobrou manželkou, ale jak na to? Jedinou skutečnou učitelkou mi byla tchyně, paní Jitka Svobodová. Snažila jsem se nasávat každou její radu, abych byla ideální ženou. Přestože mi Jitka často vyprávěla historky o zlých tchyních, doufala jsem, že pro mě bude jako vlastní máma. Věřila jsem, že mě bude chránit a přát mi dobro. A zčásti jsem měla pravdu nikdy mi skutečně nechtěla ublížit, ale ve skutečnosti byly její rady často těžké.

Jitka mě s velkým nadšením učila pravda života. Říkala třeba: Když ti manžel zahýbá, je to tvoje vina. Proč? Pořád jsem věřila, že když někdo podvádí, jde o jeho rozhodnutí. Ale podle tchyně je vina ženy, protože se začala o sebe méně starat, byla mu nezajímavá, a proto hledal jinde. Jitka mi radila, abych nikdy nepřestala dbát o svůj vzhled a měla štíhlý pas i v důchodovém věku. Tak jsem si do deníku poznamenala: Nesmíš přibrat, a přihlásila jsem se do fitness klubu. Byla jsem štíhlá, ale ze strachu jsem začala hubnout ještě víc.

Jakmile jsem splnila jedno tchynino zadání, přišlo další: Na domácích povinnostech by měl pracovat každý. Já jsem byla ochotná přijmout jakoukoliv práci, těšila jsem se, že budu nezávislá. Když jsem se ptala Jitky, jak se v rodině pracuje během mateřské, smířila se se mnou: Mateřská je tvoje starost, to si musíš zařídit sama!

Tuto radu jsem si nikam nenapsala, ale o pár let později, když jsem byla na rodičovské, začala jsem pracovat na půl úvazku a navíc jsem hlídala děti sousedům. Měla jsem radost, že mám nějaké peníze navíc, jenže Jitka a manžel začali brblat, že vydělávám málo.

Rozhodla jsem se, že si za pár korun vezmu kadeřníka v centru Prahy, ale pak přišla další pravda: Dokud jsi na rodičovské, nemáš se proč oblékat ani líčit! Nechej to až se vrátíš do práce, teď šetři peníze! Tak jsem všem výdělkům posílala manželovi a brala si minimum.

Jsem si jistá, že přes celou dobu manželství mě ovlivňovala jedna tchynina věta: Správná žena si domácnost zvládne sama! A tak jsem to dělala, všechno sama. Často jsem usínala únavou, ale zvládala jsem vaření, úklid, péči o děti, všechno. Mdloby se staly běžnou součástí mého dne. Když kolem deváté usnul poslední syn, šla jsem ještě uklidit a připravit snídani na další den. Manžel už dávno spal – prý byl unavený, když vydělává peníze.

Když mě nakonec odvezli do nemocnice v Motole, bylo to logické. Neměla jsem čas ani vnímat bolesti těla, nevěděla jsem, že je to začátek vážné nemoci. Strávila jsem v nemocnici více než dva týdny, a za celou dobu při mně nebyl ani manžel, ani tchyně. Naštěstí jsem měla u sebe mobil a mohla zavolat své kamarádce Haně, která mi donesla vše důležité. Po návratu z nemocnice jsem bez váhání podala žádost o rozvod a začala plánovat svůj nový život.

Rate article
Add a comment