Ale, děvče, zbytečně mu podstrojuješ, nikdy si tě nevezme za ženu.
Věře bylo sotva šestnáct, když přišla o maminku. Táta už před sedmi lety odjel na práci do Prahy a od té doby ho nikdo neviděl. Ani pohlednice, ani koruna z něj.
V celé vísce se přidali k pohřbu, každý pomohl, čím mohl. Teta Marie, věrná kmotra Věry, za ní často chodila, radila, a hlavně dohlížela, aby Věra nezapomněla, jak život běží. Po skončení školy ji zařídili práci na poště ve vedlejší vesnici.
Věra byla žena statná, jak se zde říká: krev a mlíko. Obličej kulatý, červené líce, nos jako brambora, zato oči šedé, zářivé. Hustý cop až po pás.
Nejhezčím klukem v okolí byl Karel. Už dva roky byl zpět z vojny a dívky se za ním jen točily. Dokonce i Pražačky, co přijížděly na léto na chalupu, se na něj lepily, jak vosy na med.
Místo aby dělal šoféra v dědině, by se měl vystavovat v nějakém českém seriálu. Karla bavilo chodit, kde bylo veselo, na ženění moc nespěchal.
Jednou k němu přišla teta Marie a poprosila ho, ať pomůže Věře narovnat plot, který už hrozil pádem. Žít bez mužské síly tu znamená kříž na zádech. S políčkem si Věra poradila, ale s chalupou už tolik ne.
Bez řečí souhlasil. Přijel, koukl, začal hned organizovat: To podej, tam skoč pro to, sem mi to dej! Věra mu nosila, co si zamanul, bez jediného povzdechu.
Líce jí ještě víc zrůžověly a její cop se každou minutou houpal ze strany na stranu. Když měl Karel hlad, uvařila mu vývar, podala silný čaj, a sama jen sledovala, jak hryže do černého chleba svými bílými zuby.
Tři dny Karel plot opravoval, čtvrtý jen tak přišel. Věra ho pohostila večeří, slovo dalo slovo, a on u ní zůstal přes noc. Potom už u ní začal být jak doma, ale brzy ráno mizel, aby sousedi neměli řeči. Jenže vesnice je malá, tady neutajíš ani lžíci ve špajzu.
Ale, holka, nevítám ti to, on tě za ženu nevezme. A kdyby ano, ještě tě s ním čeká trudné časy. Přijede zas léto, dofrčí Pražačky, co potom? Zhoříš žárlivostí. Takovýhoto chlapa si nemáš brát! mudrovala teta Marie.
Jenže zamilovaná mládí si svou cestu nedá překazit stařešinou radou.
Jednoho dne si Věra uvědomila, že je v očekávání. Nejdřív myslela, že má jen chřipku nebo otravu z oběda. Slabost, nevolnost. Pak jí to došlo. Dítě, a ještě od krasavce Karla!
Nejdřív ji zlá myšlenka napadla, jestli se toho nemá nějak zbavit vždyť je na dítě ještě mladá. Pak jí došlo, že takhle to bude lepší. Nebude už sama.
Máma ji vychovala, ona to zvládne taky. Táta jí stejně moc nepomohl akorát pil. Lidé si popovídají na návsi a do týdne se uklidní.
Na jaře, když sundala zimní kabát, už bylo jasné všem, že jí lezou šaty přes prsa. Vesničané kroutili hlavou, To je neštěstí, co se s ní stalo. Karel, samozřejmě, přišel zjistit, co s tím hodlá dělat.
No co? Porodím si dítě. Ty se nemusíš bát, zvládnu to sama. Žij si dál, jak chceš, řekla Věra a začala v kuchyni šmourat. Jen červené záblesky z kamen jí hrály na tváři i v očích.
Karel se na ni zadíval s obdivem, ale odešel. Sama rozhodla. Jako voda po husím peří. Léto přišlo, Pražačky dorazily, Karel se za nimi točil jak mlýnské kolo.
Věra se dál starala o zahrádku, s tetou Marií vytrhávaly plevel, protože s břichem už bylo nízko těžko. Věra tahala vodu z studny po půl kýblu. Břicho veliké, báby jí tipovaly, že porodí valacha.
Bůh ví, co vyklopím, smála se Věra.
Jednou uprostřed září se ráno vzbudila se strašnou bolestí, jako by jí někdo břicho rozpůlil. Bolest opadla, ale za chvíli se vrátila. K Věře běžela teta Marie a hned jí bylo jasné, co se děje.
Tak už je to tady? Seď, hned jsem tu. A vyběhla z baráku.
Mazala k Karlovi. Ten má doma starou Škodu zaparkovanou. Chalupáři už s auty zmizeli. A samozřejmě, den před tím si Karel pěkně přihnul.
Musela do něj teta Marie bušit pěstí. Karel zíral jak na věži, nechápal, co se děje, kam má jet. Když mu to docvaklo, zařval:
Dyť je to 10 kiláků do nemocnice! Než seženu doktora, než se vrátím, ona už bude mít robě. Radši ji vezu hned! Honem ji sbal!
Ale Škodou? Vybouchá ji, ještě dítě potratíme v díře! bědovala teta.
Tak pojedeš s námi, kdyby náhodou, rozhodl Karel.
Po rozbité cestě jel tři kilometry jak s vajíčky. Jak objel jednu díru, hup do druhé. Teta Marie seděla v kufru na pytli. Jakmile dojeli k asfaltu, přidal plyn.
Věra se svíjela na sedadle, kousala si ret, držela břicho. Karel vystřízlivěl během dvou kilometrů.
Koukal na Věru a jeho klouby na volantu byly bílé od napětí hlavou se mu honily myšlenky.
Stihli to. Věru dali do nemocnice a jeli zpět. Teta během cesty Karla seřvala:
Co jsi té holce udělal?! Sama, bez rodičů, sama ještě děcko, a ty jí přidáš starostí. Jak to sama zvládne?
Škodovka ani nedojela k vsi, už přišla zpráva, že Věra je máma zdravý kluk jako řípa. Ráno jí ho přinesli nakrmit. Nevěděla, jak ho chytit, jak ho přiložit.
Zírala na červenou, scvrklou tvářičku, zakousla se do rtu a dělala, co jí sestra radila.
Ale v srdci jí poskakovalo štěstí. Prohlížela si synka, foukala mu na čelo, kde mu trčely jemné vlásky, byla pyšná, i když trochu zmatená.
Přijedou pro vás? ptal se přísný starší doktor před propuštěním.
Věra pokrčila rameny a zamávala hlavou:
To sotva.
Doktor si povzdechl, šel dál. Sestra zabalila dítě do nemocniční deky, ať dojede alespoň domů. Přikázala, ať ji zase vrátí.
Fanda tě odveze sanitkou. S děckem bys nechtěla smrdět v autobuse, pověděla sestra a koukala jak učitelka při písemce.
Věra jí poděkovala, šla nemocniční chodbou, hlavu sklopenou, tváře jí hořely studem.
Jede Věra sanitkou, svírá synka u prsou a přemýšlí, jak to teď budou zvládat.
Mateřská malá, sotva čtyři tisíce korun. Je jí líto sebe i nevinného synka. Podívala se na jeho scvrklou tvář, zamáčkla slzy a myslela, že to zvládne.
Najednou sanitka zastaví. Věra se vyděšeně podívá na Fandu, malého chlapíka kolem padesátky.
Co se děje?
Pršelo dva dny. Takové louže, že to ani traktor neprojede. Tady bych zapadl. Jinak než poctivým žigulákem nebo traktorem neprojedu.
Promiň, zbylo dva kilometry. Doběhneš? pokývl směrem k cestě, kde se rozlila kaluž jak Balaton.
Děcko spí na rukách, držet ho je únavné i v sedě. Jedním slovem – pořádný chlap. Ale jak s ním jít po takové cestě?
Vylezla Věra opatrně ven, ujistila se, že má synka pevně, a šla podél okraje obrovské louže. Nohy jí klouzaly v bahně, chvíli myslela, že to vzdá.
Staré rozšlapané boty čvachtaly. Kdyby tak věděla, že má jít do nemocnice v holínkách. Jeden střevíc jí zůstal v blátě. Stála, přemýšlela, co dál. S děckem na rukách ho nevytáhne. Šla dál v jedné botě.
Když dorazila do vsi, stmívalo se, nohy měla zmrzlé na kost. Už jí nezbyla síla nic řešit hlavně že světla v domě svítí.
Stoupla na suché schody. Nohy jí mrzly, ale celá se potila nervozitou. Otevřela dveře a zůstala stát.
U zdi stálo dětské postýlka, kočárek, v něm složené krásné oblečky pro dítě. U stolu Karel, hlavu složenou na rukách, spal.
Snad něco ucítil, snad pohled zasáhl, zvedl hlavu. Věra rozčepýřená, červená, s dítětem v náručí sotva stála mezi dveřmi. Šaty mokré a nohy od bláta až po kolena.
Když Karel viděl, že je bez jedné boty, vrhnul se k ní, vzal dítě a položil do postýlky. Sám ke kamnům, házel kotlík s horkou vodou na plotnu.
Posadil ji, pomohl jí se svléknout a umýt nohy. Než se Věra převlékla za kamny, na stole byla uvařená brambora, džbán mléka.
Dítě se rozplakalo. Věra hned chytla chlapečka, sedla ke stolu a bez studu ho krmila.
Jak jsi ho pojmenovala? zeptal se Karel chraptivým hlasem.
Jindřichem. Nevadí ti to? zvedla na něj své světlé oči.
V nich bylo tolik stesku, lásky, že Karla zabolelo u srdce.
Hezké jméno. Zítra zajdem na úřad, zapíšeme kluka a hned se vezmem.
To není nutné začala Věra, sledujíc, jak chlapeček saje.
Každý kluk má mít tátu. Dál už blbnout nebudu. Jaký budu chlap, nevím, ale syna nenechám.
Věra jen kývla, hlavu neskýtla.
Za dva roky přibyla Věře a Karlovi ještě holčička pojmenovali ji po mámě Věry: Naděžda.
Ve finále nezáleží, jaké chyby člověk udělá na začátku. Důležité je, že je může napravit
Taková je prostě vesnická story. Co si o tom myslíte? Pište do komentářů, nezapomeňte dát srdíčko.