Aby se vyhnula ostudě, souhlasila, že bude žít s hrbatým mužem Ale když jí zašeptal své přání do ucha, podlomila se jí kolena
Vašíku, jsi to ty, můj milý?
Ano, maminko, jsem to já! Promiň, že je už tak pozdě
Matčin hlas, třesoucí se obavou i únavou, se rozléhal tmavou předsíní bytu v Litomyšli. Stála tam v omšelém županu, baterku svírala v dlani jako by na něj čekala celý život.
Vašíčku, moje srdíčko, kde ses tak toulal až do tmy? Nebe už je černé, hvězdy svítí jako oči lesních šelem
Maminko, byli jsme s Daliborem. Učili jsme se, připravovali Úplně jsem ztratil pojem o čase, promiň, že jsem nedal vědět. Ty tak špatně spíš
Nebyls spíš za nějakou dívkou? přimhouřila na něj oči. Nejsi náhodou zamilovaný, co?
Mami, co to povídáš! zasmál se Vašík, zouval si boty. Nejsem typ, na kterého by holky čekaly pod oknem. Kdo by o mě stál hrbatý, s rukama až ke kolenům a hlavou jak plevel?
V jejích očích probleskla bolest. Neřekla mu, že v něm nevidí příšeru, ale syna, kterého vychovala v chudobě, zimě a samotě.
Vašík opravdu nebyl krasavec. Na výšku sotva metr šedesát, shrbený, s dlouhými pažemi jako pavián, co málem sahaly až ke kolenům. Hlava veliká, vlasy rozcuchané jak pampelišky. Ve škole mu říkali opičák, lesní duch, kuriozita. Ale vyrostl a stal se něčím víc než jen člověkem.
S maminkou, Alenou Novotnou, přijeli do družstva v Poličce, když mu bylo deset. Utekli z Prahy před ostudou, bídou. Otec skončil ve vězení, matka je opustila. Zůstali sami dva. Dva proti celému světu.
Z toho Vašíka nic nebude, mumlala sousedka paní Květa, koukaje na vyhublého chlapce. Propadne se do země a nikdo si ho už nepamatuje.
Ale Vašík nezmizel. Držel se života jako kořen skály. Roste, dýchá, pracuje. Alena žena s ocelovým srdcem a rukama zničenýma v pekárně pekla chleba pro celé městečko, deset hodin denně, rok za rokem, dokud ji to nezničilo.
Když ulehla a už se nezvedla, Vašík byl synem, dcerou, doktorem i chůvou. Myje podlahu, vaří krupicovou kaši, nahlas čte dávné časopisy. A když umřela tiše, jako když vítr schází z kopců stál mlčky u její rakve, pěsti zaťaté, sám bez slz.
Lidé nezapomněli. Sousedé přinesli jídlo, dali teplé ponožky. Pak k němu začali občas chodit. Ze začátku kluci, kteří milovali rádio. Vašík dělal v rozhlasovém středisku: opravoval přijímače, pájel antény, spojoval drátky. Ač neohrabané, měl zlaté ruce.
Brzy začaly chodit i dívky. Nejprve na čaj s marmeládou, jen posedět. Pak zůstávaly déle. Smály se. Povídaly.
Postupně si všiml, že jedna z nich, Hanička, zůstává pokaždé poslední.
Nespěcháš? zeptal se, když ostatní odešli.
Není kam spěchat, špitla, dívajíc se do podlahy. Nevlastní matka mě doma nenávidí. Mám tři bratry jsou hrubí, zlí. Otec pije. Jsem pro ně jen přítěž. Bydlím občas u kamarádky, ale to není navždy U tebe je ticho. Klid. Necítím se tu sama.
Poprvé v životě pochopil, že může být potřebný.
Zůstaň u mě, pronesl prostě. Maminčin pokoj je prázdný. Buď tu paní domu. Já nic chtít nebudu. Ani slovo, ani pohled. Prostě buď.
Lidé si šeptali za zády:
No tohle! Hrbatý a krasavice? To je komedie!
Plynul čas. Hanička uklízela, vařila polévku, usmívala se. Vašík pracoval, mlčel, staral se.
Když se jí narodil syn, celý svět se převrátil.
Po kom je? ptávali se lidé v družstvu. Komu je podobný?
Chlapec, Dan, se díval na Vašíka a říkal: Táta!
A Vašík, který nikdy nevěřil, že by mohl být otcem, najednou cítil, jak se mu srdce rozzáří jako malé slunce.
Učil Dana spravovat zásuvky, chytat ryby, slabikovat. Hanička se na ně dívala a říkala:
Musíš najít ženu, Vašíku. Nemáš být sám.
Jsi pro mě jako sestra, odpověděl. Napřed dám do světa tebe. Za slušného, hodného. Pak se uvidí…
A opravdu se někdo našel. Mladý, z vedlejší vesnice Svitavy. Poctivý, pracovitý.
Byla svatba. Hanička odjela.
Jednou ji Vašík potkal na cestě a řekl:
Mám prosbu Dej mi Dana.
Cože? vydechla ona. Proč?
Vím, Haničko. Když se ti narodí dítě, všechno v tobě se změní. Ale Dan není tvůj vlastní. Zapomeneš na něj. Já nemůžu.
Nedám ho!
Neberu ti ho, špitl Vašík. Přijeď, kdy chceš. Jen ať může být se mnou.
Hana chvíli přemýšlela. Pak zavolala syna:
Danečku! Pojď sem! S kým chceš žít se mnou nebo s tátou?
Chlapec přiběhl, oči se leskly:
Nemůže to být jako dřív? Že jsme spolu všichni máma i táta?
Ne, smutně odvětila Hana.
Tak zůstanu s tátou! vykřikl Dan. Ale ty, mami, přijď na návštěvu!
A tak se i stalo.
Dan zůstal. A Vašík byl poprvé doopravdy otec.
Jednoho dne Hana přišla:
Stěhujeme se do Brna. Bereš mi Dana.
Chlapec začal křičet jako zraněné štěně, držel Vašíka za krk:
Ne, nikam nejedu! Jsem s tátou! Zůstanu s tátou!
Vašíku, šeptla Hana, uhýbajíc pohledem. Není tvůj.
Vím to, odpověděl Vašík. Vždycky jsem věděl.
Stejně uteču k tátovi! křičel Dan v slzách.
A také utíkal. Znovu a znovu.
Vždy ho odváděli a on se vracel.
Až Hana rezignovala.
Tak dobře, řekla. Sám si vybral.
Pak začal další příběh.
Sousedce Marušce se utopil manžel. Opilec, despota, strašný člověk. Děti jim osud nedal v tom domě láska nebyla.
Vašík k ní začal chodit pro mléko. Pak opravit plot, střechu. Potom si jen přišel popovídat. Pít čaj. Mlčet spolu.
Přibližovali se pomalu. Opatrně. Jako dospělí.
Hana psala dopisy. Oznámila, že Dan má sestřičku Ditu.
Přijeď, napsal Vašík. Rodina má být pohromadě.
Za rok přijeli.
Dan od sestry neodcházel. Choval ji, zpíval ukolébavky, učil ji chodit.
Danečku, prosila Hana. Buď u nás. Ve městě je divadlo, škola, možnosti
Ne, kroutil hlavou Dan. Neopustím tátu. A Marušku už mám taky rád jako mámu.
Pak škola.
Když se kluci chlubili tatínky šoféry, vojáky, inženýry, Dan neměl komplexy.
Můj táta? řekl hrdě. Opraví všechno. Zná svět. Zachránil mě. Je to hrdina.
Utekl rok.
Maruška s Vašíkem seděli u krbu spolu s Danem.
Budeme mít miminko, řekla Maruška. Malé děťátko.
A nevyženete mě? pípl Dan.
Co to povídáš! objímala ho Maruška. Vždyť jsi můj, jak kdybych si to přála odjakživa!
Synu, řekl Vašík, pohled do ohně. Jak tě to mohlo vůbec napadnout? Ty jsi můj svět.
Za pár měsíců se narodil Slávek.
Dan držel brášku v náručí jako největší poklad.
Mám teď sestřičku, šeptal. A brášku. A tátu. A tetu Marušku.
Hana nepřestala volat.
Ale Dan vždy říkal:
Už jsem přijel. Jsem doma.
Šly roky. Lidé přestali připomínat, že Dan není vlastní. Přestali šuškat.
A když se sám stal otcem, vyprávěl svým dětem a vnoučatům pohádku o nejlepším tátovi pod sluncem.
Nebyl krasavec, říkal Dan. Ale měl v srdci víc lásky než všichni lidé, které jsem znal.
A každý rok, v den vzpomínky, se v jejich domě sešli všichni děti Marušky, děti Hany, vnoučata, pravnoučata.
Pili čaj, smáli se, vzpomínali.
Nejlepší táta byl náš! volali dospělí, pozvedávajíce hrnky. Ať je víc takových tátů!
A pokaždé se prst někoho zvedl vzhůru ke hvězdám, do nekonečna, k památce člověka, který se stal skutečným otcem.
Jedinečným.