Vychoval jsem svého syna, Jakuba, sám – osud mi takový úděl přisoudil. Jeho matka nejdřív odmítala dát našemu vztahu pevnou podobu, a když se Jakub narodil, začala se poflakovat s jinými muži. Nakonec jsem ji vyhodil, zůstal jsem sám s malým dítětem v náručí.
Moji rodiče mi byli spásou – bez nich bych se pod tíhou všech těch neštěstí, co na mě dopadla, asi zhroutil. Společně jsme ale vše překonali, stáli jsme pevně proti každé bouři.
Jakub rostl, byl mou pýchou, mým světlem, a já se snažil ze všech sil, aby mu nic nechybělo, aby nikdy nepocítil, co je to nedostatek. Nejtěžší chvíle přišly, když ho povolali do armády. Málem jsem zešílel strachy, mučený představou, že ho dva roky neuvidím. Našel jsem ale cestu – díky známostem na odvodovém úřadě jsem zařídil, aby sloužil v kasárnách jen třicet pět kilometrů od naší vesnice blízko Plzně. Každý týden jsem tam jezdil, a občas ho jeho velitel, přísný, ale spravedlivý chlap, pustil na víkend domů, pod mou záruku.
Vojna skončila, ale pak přišly nové rány. Na univerzitě se Jakub zamiloval do Lenky – nádherné, okouzlující ženy, ale její krása skrývala chladnou povýšenost. Když jsme se poprvé setkali, dala mi jasně najevo: Jakub je teď její, ne můj, a udělá vše, aby nás od sebe oddělila.
Snažil jsem se své budoucí snaze vysvětlit, že s ní stojím v úplně jiných rovinách Jakubova života, ale ona mě neposlouchala, tvrdohlavě si stála za svým.
Před jejich svatbou jsem udělal velkorysý krok: daroval jsem mladému páru svůj dům v Plzni a přestěhoval se k matce. Otec už s námi nebyl, zůstali jsme jen dva. Doufal jsem, že takový dar změní Lence názor na mě, ale jak hluboce jsem se mýlil! První, co udělala, bylo, že dům obrátila vzhůru nohama – vyhodila všechen nábytek, všechny mé věci, jako by chtěla vymazat každý důkaz mé existence. Dobře, řekl jsem si – noví páni, nové pořádky. Skousl jsem to.
Ale skutečná hrůza přišla o rok později, když se narodila moje vnučka, malá Ema. Ze začátku nám Lenka dovolovala ji navštěvovat, ale jen podle jejího krutého rozvrhu – přesně hodinu, ani minutu navíc. Pak na nás udeřila plnou silou: smrdíme kozami, prohlásila, a nosíme srst na oblečení. Ano, matka chovala na dvoře dvě kozy, možná se nějaký chlup na nás přichytil. Ale vyhnat nás kvůli tomu? Přísahala, že Ema by mohla dostat alergii, a úplně nám zakázala vstup do jejich domu.
Od té doby vidím vnučku jen venku, v kočárku – a ani tehdy mi ho Lenka nenechá, krčí nos, jako bych byl prosáklý kozím pachem, jako bych byl nějaký špinavý tulák.
Jakub je pro mě teď jako přízrak. Přichází potají, když může, dokonce si bere volno z práce, jen aby na chvíli skočil za mnou a matkou na krátký pokec. Ptám se ho: „Jakube, co se s tebou děje? Kde je ten kluk, co jsem vychoval?“ On mumlá, že nechce Lenku rozčílit – kojí Emu, a hádka by mohla zastavit mléko. Směšná výmluva, která mě bodá do srdce. Vsadím se, že za půl roku, až Ema začne jíst normální jídlo, vymyslí novou záminku, proč nás tak málo navštěvuje.
Trhá mi to duši na kusy. Můj syn – chlapec, kterému jsem dal celý svůj život, všechnu svou sílu – je teď, doslova i obrazně, pod pantoflem své ženy, rozdrcený její nemilosrdnou nadvládou…
