A koho by napadlo, že zrovna Markétu chytne porod uprostřed vánice. Vždyť podle lékařů má ještě tři týdny do termínu to by se snad už sníh uklidnil, přišly by mrazíky a mohla by klidně do porodnice v Klatovech. Ne, miminko se rozhodlo jinak ne Markéta, ale to, co v ní teď tlačí a dupe. Je tam těsno, a že sněží už šestý den, ho vůbec nezajímá.
V takovém počasí není šance, že by auto projelo ves, silnice zasypané tak, že mnohde se člověk až po pás propadne. Sníh neustává, padá a padá jakoby nahoře trhla pytel s moukou. Kouknout z okna všude bílo, sníh točí vír, a když člověk potřebuje na dvorek, ani pořádně oči neotevře, jak mu je vítr naplňuje sněhem.
A právě do takové vánice si novorozenec vybral den, kdy přijde na svět.
Od rána je Markétě nějak podivně jednou bolí záda, za chvíli je slabá, ani neví, kam si sednout nebo lehnout, pořád chodí a přešlapuje. Tchyně si toho všimne:
Markétko, ty snad budeš rodit. Co tu pochoduješ?
Já nevím, maminko, ale je mi nějak neklidno.
Ukaž bříško.
Tchyně se sice do ženských věcí moc neplela, to teď všechno dělají doktoři, porodnice a tak. Dřív bývalo povolání porodní báby, dneska u nás ve Lhotě už jen jedna za mlada byly tři. A dnes, zpět do reality:
Bříško ti kleslo, Markétko. Mám dojem, že chce být na světě.
Ale vždyť je přece brzo, maminko!
To není na nás, dceruško, jak Pánbůh rozhodne, tak bude.
Markétě se derou slzy do očí první porod, vše cizí, nemá se koho ptát. Tchyně sama zažila porod jen jednoho syna, taky už před dvaceti lety, všechno zapomněla.
Markétko, zajdu pro bábu Věrku. Postavím hrnec s vodou na kamna, až voda začne vřít, vypni. Jestli máš sílu, vyndej čisté ručníky a prostěradla, víš kde jsou, všechno nachystej. Ale nespěchej, když nebudeš moct, nic nedělej. Já když rodila Vaška, bába Věrka mě nutila chodit. Chodit a zhluboka dýchat, říkala pak to jde líp. A už si váže šátek, po cestě se ještě stavím u tvojí mamky, dá jí vědět. Drž se, holčičko, bába Věrka to umí, kdysi k ní jezdili rodičky i z jiných vesnic. Je zlatá.
Tchyně se oblékla, popadla násadu od lopaty, aby ji sněhem nezaválo, a vyšla do vánice.
Markéta zůstala sama. Strach ještě větší co když začne rodit teď a nikdo tu nebude? Jak se vůbec její máma a tchyně v té vánici prodírají vesnicí? Co když mamka nestihne přijít? A hlavně, co má teď dělat? Jen to, že má chodit a dýchat jí utkvělo ale jak vlastně dýchat, když každá vlna bolesti jako by jí brala dech?
Ach jo, kdyby tady byl Vašek. Podržel by jí ruku, pohladil ji, řekl, že to zvládne… Jenže kvůli té proklaté vánici zůstává v Plzni žádný autobus, žádná cesta. Ani netuší, že se mu brzy narodí syn nebo dcera. Ježíšmarjá, jakou bolest mám v zádech!
Do předsíně, celá zasypaná sněhem, vtrhla Markétina maminka.
Dceruško! Markétko! Tchyně mi říkala, že rodíš.
Ano, mami.
Teď jsem u tebe, neboj, vzala jsem usušené šípky, uvařím ti nápoj, pít potřebuješ. Vodu je třeba přivést k varu…
Za hodinu dorazila tchyně s bábou Věrkou. Porodní bába, drobná, čilá babička s hlubokými brázdami v obličeji, Markétu prohlédne a oznámí:
Do rána porodíš.
Jak do rána? vykřikla Markéta. Vždyť ještě ani není poledne, a mně už včera bolesti začaly.
To byly poslíčci, děvče. Ti někdy přijdou dny předem. Teď začíná otevření, zatím jen na půl prstu. Nespěchej, ráno to přijde. Já jdu zatím domů.
Zůstaňte tady, paní Věro, špitla Markéta Jen vy tomu rozumíte, s vámi se nebojím.
Starouška se Markéty zželelo kolik už viděla porodů… Přikývla.
Dobrá, zůstanu. Když je matka v klidu, jde to líp.
Markéta dosud netušila, že poslíčci jsou jen předzvěstí. Pak začnou takové květinky, na které nebyla připravená. Bolest, jako by ji trhala na kusy. Nedýchá, nestojí, neleží jen bolest.
Tchyně s mamkou neví, co dělat chodí sem a tam, jen Markétě naříkají. Porodní bába je vyhnala vyžehlit prádlo, jen aby nezavazely.
K večeru se všechno utišilo. Bába Věrka koukla otevření na čtyři prsty. Pomalu to jde, první porod, cestičky neprošlapané. Je to náročné pro dítě i pro mámu. Konečně, když bolesti na chvíli povolily, Markéta aspoň něco snědla. Bába ji uložila, ať načerpá sílu.
A venku sněhová vánice jakoby zesílila.
Ve čtyři ráno Markéta vyskočila, venku tma, vedle ní klímá bába Věrka.
Pane Bože, pomoz, špitne ke svaté ikoně pověšené v koutě, ať už to skončí!
A znovu bolesti, vlny, kdy nic jiného nevnímá. Bába Věrka znovu prohlédne pět prstů. Dlouhé to je, ale při prvním porodu běžné. Zvládnete to, pomyslela.
Když za oknem začíná pomalu svítat, Markéta už je hotová, košile přilepená k tělu, oči plné slz, vlasy zpocené.
Už jen kousek, povzbuzuje porodní bába. Hned bude chlapeček tady.
Babičko, pomož mi, babi, štkala Markéta. Babi, prosím!
Markétko, co se ti to zdá, babička tu není, polekala se mamka, ona takhle říkávala prababičce, když byla malá, neuměla vyslovit babička, říkala jí babi. Prababička Zdeňka měla Markétu nejradši, byla první vnučkou, sama měla jen syny.
Markétko, už je vidět hlavička! Chvilku ještě! Zabereš naposledy, pojď! Takhle pfuu-pfuu-pfuu dýchá s ní bába Věrka.
Markéta už jen křičí, tlačí, dýchá, zase křičí. Napíná všechny síly, až nakonec dítě vykoukne přímo do svraštělých rukou babky Věrky.
Možná poslední narození, které přijímám, pomyslela Věra a usmívá se tomu novému životu. Opatrně pokládá chlapečka Markétě na břicho:
Chlapec, Markétko, chlapec, šeptá. Podívej, jaký je krásný. A jaký má hlas! To bude jednou starosta, všude o něm budou mluvit.
Markéta pláče radostí, líbá prstíky toho zázraku. Jak se mohlo takové štěstí vejít do ní? Ach, škoda že Vašek tu není, viděl by, jakého krásného synka mají, toho nejlepšího na světě.
Honzíku, můj Honzíku, šeptá kolébavě.
Jak Honzík? diví se tchyně, vždyť jsi říkala, že jestli chlap, bude Radek!
Ale on je Honza, ne Radek. Honza Vašek, usmívá se Markéta.
Bába Věrka vše dokončila, chystá se domů, unavená. Přijímat nový život je nádherné, ale bere to sílu. Už si zaslouží odpočinek. Jen ještě překonat tu vánici.
Markéta spí s chlapečkem u sebe, mamka se chystá domů nebyla v bytě už přes dvacet čtyři hodin. Zabalila se do šály, tiše pohladila Markétu a odešla do zimy.
Hele, vítr už ustává sníh padá už jen takový drobný, už se brzy vyjasní. Snad se Vašek vrátí zítra nebo pozítří. Už skoro je doma.
Stavím se ještě k babičce Zdence, potěším ji, vždyť možná něco potřebuje i když před pár dny jsem jí nesla chleba, babička moc nesní.
Prababička Zdeňka, Vaškova babička, žije dva domy od nich, už jí bude devadesát tři. Dlouho je sama, stěhovat k nim nechce, žije v klidu, zvládá si domácnost i zahrádku. Pomáhají jí, jak je třeba.
S námahou otevřela branku vidět, že byl včera na návštěvě někdo z rodiny, shrnul sníh až ke dveřím. Zametla zápraží, vešla dovnitř.
Babičko Zdenko, babičko, volá, třese sníh z kožichu a lýkových bot. Musí volat hlasitě, babička už tolik neslyší Je to moje, Stáňa, přišla jsem se podívat.
Nikdo neodpovídá, babička spí. Sundala kabát, vyzula boty, otvírá dvéře do ložnice
Babička leží na posteli, ruce na prsou, na sobě čisté vyžehlené šaty, bíle uvázaný šátek, nový. To hned uhodla, takové šaty na ní nikdy neviděla. Přistoupila blíž, setřela slzy z očí a zavřela babičce víčka.
Na nočním stolku leží Markétina fotografie, vedle soška svatého Mikuláše a zbytek svíčky.
Děkuji ti, babi, pomohla jsi Markétce. Chlapečka porodila, Honzíkem ho pojmenovali. Všechno víš, babičko, políbila ji na vrásčitou tvář, děkuju tiTicho v malé světnici bylo najednou klidné, pokojné. Venku, za oknem, se probíjel první paprsek slunce, rozlil se po sněhu a zářil tak ostře, že se na ten nový, třpytivý svět člověk musel podívat jinak s úžasem. Staňa postála u postele, položila babičce na prsa malý svazeček usušených mateřídoušek, jak jej nosila pro štěstí, zavřela oči a tiše poděkovala za Markétku, za Honzíka, za život.
A v tom klidném ránu, kdy se ve vesnici rozléhalo první dětské zaplakání a poslední dech staré ženy tiše dozněl, jako by vánice svěřila běh světa dál do rukou těch, kteří přijdou. Markéta s Honzíkem v objetí poprvé usnuli spolu a ve spánku se jí zdálo, jak někde v bělostné záři se nad nimi sklání laskavá babiččina tvář klidná, usměvavá a šeptá:
Neboj se, holčičko. Vždycky tu budu.
Za den, za dva, když Vašek zčernalý mrazem a radostí konečně prošlape k domovu první stopy v povoleném sněhu, najde doma dva zázraky: synka s Markétou a ticho po něčem velkém a neskonale dobrotivém.
A jaro letos přijde dřív protože je o jedno malé srdce víc, které bude tlouci pro celý svět.
