A taky si uvědomila, že tchyně vlastně není taková semetrika, jak si o ní myslela všechny ty roky …

Dobré zprávy

A také tehdy pochopila, že tchyně vlastně vůbec není taková zlá žena, jak si o ní všechny ty roky myslela.

Ráno třicátého prosince se ničím nelišilo od těch předchozích, všech těch dvanáct let, co spolu Jaroslava s Dášou žili. Vše běželo stejně on brzy ráno vyrazil na lov a vrátí se až třicátého prvního před obědem, syn byl u babičky na venkově a Dáša zůstala opět sama doma.

Za ty roky si na to zvykla, Jaroslav byl totiž nadšený myslivec a rybář, každé volné chvíle i svátky trávil v lese, ať už pršelo či sněžilo, a Dáša sedávala doma a čekala. Jenže právě dnes na ni dolehlo zvláštní smutno a samota, jakási prázdnota, kterou už dlouho necítila.

Dříve věnovala podobné dny úklidu, vaření a všem těm domácím povinnostem. Nový rok měli oslavovat tradičně u tchyně, jako každý rok, už dvanáct let stejný rituál, nic nového. Ale dnes ji opustila veškerá motivace a práce jí padala z rukou.

Když zazvonil telefon a volala její nejlepší kamarádka z dětství, Miluše, Dáša byla upřímně ráda. Miluška, rozvedená veselá povaha, často pořádávala setkání pro přátele ze školy. A i tentokrát se ozvala:
No co, zase sama doma? ani se neptala, spíše konstatovala. Jarouš zase někde v lese? Přijď večer ke mně, bude tam skvělá parta, nač se trápit doma?

Dáša nic neslíbila, nechtělo se jí mezi lidi, ale večer na ni padl ještě větší splín. Začala přemítat o tom, proč ji zrovna dnes tolik mrzí, že Jaroslav není doma. Všechny ty roky měla jen rodinu, práci, syna a tím to končilo. Nikam nechodili, Jaroslav neměl rád návštěvy ani výlety, pořád měl v hlavě jen rybaření a lov, a Dáša sama jít nechtěla.

Dovolené trávili vždy u její mámy na vesnici, což jí nevadilo, aspoň byl Jaroslav s tchyní zadobře, ale toužila vidět i moře, poznat kus světa.

Nakonec se rozhodla, že půjde k Milušce přece jen nebude sama. Bavila se skvěle, sešla se tam parta starých přátel i spolužáků a ona se, po dlouhé době, usmála z plných plic.

A co se nestalo, mezi hosty byl i Petr, její dávná láska ze základní školy. Začali si povídat, vzpomínali na staré časy a Dáša nepochopila, jak se stalo, že tu noc skončila právě u něj. Ani toho moc nevypila, ale ty emoce ji nakonec přemohly.

Ráno ji přepadl stud a nejistota chtěla na to všechno co nejrychleji zapomenout, a tak z Petrova bytu téměř utekla.

Když vstoupila doma do chodby, prve, co ji do očí padlo, byl Jaroslavův kabát vrátil se domů dřív než obvykle. Rozklepala se strachy. Kdyby zjistil, že Dáša nebyla přes noc doma, už si v duchu představovala skandál a rozchod. Byla přesvědčená, že by ji neodpustil a sama by to sobě také neodpustila.

Proklínala se za svou hloupost, že tak lehkovážně mohla ohrozit svou rodinu, kterousi vlastně tolik vážila a milovala. V ten moment zazvonil pevný telefon a Dášu vytrhl z úvah.

Volala tchyně, paní Ludmila:
Já nevím, co se u vás děje, ale v noci volal Jaroslav, nemohl se ti dovolat. Řekla jsem mu, že jsi u tety Aleny, že se jí přitížilo a ty jsi s ní byla. Tak mě prosím nezahoď…

Právě od tchyně, se kterou nikdy neměla vřelý vztah, by toto nečekala. Mezi sebou nikdy nevedly spory přímo, ale Ludmila si Dášu příliš neoblíbila, od začátku byla proti svatbě. První roky po svatbě žili společně, často se dostávaly do sporů, a když se později osamostatnili, vídaly se už jen na rodinné oslavy, jinak se vzájemně příliš nevyhledávaly.

Teď ji Dáša najednou byla nesmírně vděčná, dokonce ji už tolik nepálilo, co přijde potom hlavní bylo, že Jaroslav nic neví.

Večer potom jeli rovnou k Ludmile, a když Dáša zůstala s tchyní v kuchyni sama, rozhodla se poprvé o všem promluvit a upřímně jí poděkovat. Ludmila ji však rázně uťala:
Ale prosím tě, myslíš, že nevím, jaké to je žít s chlapem, co nemá v hlavě nic než parohy a pušku? Petr taky věčně někde v lesích, taky mě to celé roky štve hlavně, ať se z toho nestane zvyk, rozumíme si? dodala ještě významně.

Dáša tomu rozuměla a poprvé si uvědomila, že její tchyně není žádná zlá ježibaba že chápe víc, než by čekala. Všechno tedy dobře skončilo a Dáša si tehdy slíbila, že už nikdy, ale opravdu nikdy, nepůjde z domu bez manžela.

Tak tomu bylo tehdy, a z té doby mi v hlavě zůstalo nejen to zvláštní ponaučení, ale i jistý tichý vděk vůči paní Ludmile.

Rate article
Add a comment