A proč si brát hypotéku, když můžeme mít vlastní byt?

Dobré zprávy

Včera jsem seděla na lavičce vedle paní Novotné a ona měla v očích slzy. Plakala a říkala, že je to hřích, aby šla do domova důchodců vzdát se svého domova tak dobrovolně. A přitom to všechno kvůli pouhým pár slovům vlastní dcery.

Paní Novotná vychovávala svoji dceru sama, bez manžela. Zůstala vdovou moc brzy a vše musela táhnout na svých bedrech. Z dcery vyrostla rozmazlená a dost paličatá mladá žena.

Už od malička byla dcera zvyklá, že jí maminka splní jakékoli přání. Dala by jí poslední korunu, kupovala jí všechno, po čem zatoužila. Oblékala ji jako panenku. Aby ji měla čím potěšit a dokázala zabezpečit i domácnost, makala paní Novotná dnem i nocí. Často šla na dvě směny do fabriky. Ještěže tehdy nemusela řešit bydlení byt dostala od podniku. Ale dnes? Dnes už nikdo byty nedává. Dnes si na ně musíš našetřit a pořádně si je odpracovat.

Dcera vyrostla, šla na vysokou školu, a nakonec se vdala.

Rodiče jejího muže mají velký dům za Prahou, ale oni tam bydlet nechtějí.

Paní Novotná má stále svůj malý byt, ale s zetěm si zrovna nerozumí. A rozumím jim, mladí přece chtějí žít po svém, mají své zvyky a staří zase své proč by se pořád vzájemně obtěžovali?

Navíc dneska jde vzít hypotéka. Hlavně našetřit na vlastní vklad, a pak už to splácíš pomalu. Je to lepší než se neustále stěhovat po podnájmech.

Byty se kdysi rozdávaly, ale dneska si je prostě vydřeš. Musíš se kousnout a našetřit, ať je to sebevíc těžké.

Dcera i zeť mají dobrou práci, vydělávají celkem slušně. Ve společnosti mají spoustu známých, co si už tímhle způsobem vlastní byt pořídili.

Ale ne, oni nejsou schopní nic ušetřit. První těhotenství, hned po něm druhé. Spousta peněz jde na pleny a umělé mléko. Dneska mladé ženy už nechtějí pleny prát nebo vyvařovat kaše.

Je to jednodušší otevřeš balíček, zaliješ to vodou, promícháš a je hotovo. Plenu sundáš, vyhodíš, nasadíš novou a je uklizeno, sucho, žádné praní. To je ale krása toho dnešního života.

Proč s tím museli tak spěchat? Mohli si nejprve vybudovat základ, koupit si byt. Až pak mohli mít děti. Ale oni chtěli děti hned za sebou.

Dcera paní Novotné chce ještě víc dětí, i její manžel je jedináček.

Třeba mají pravdu. Později si děti vypomůžou navzájem. A snad i rodičům. Nezůstanou aspoň tak rozmazlené.

Jistě, děti jsou radost. Ale někdy mám pocit, že rodiče nedělají nic než je rozmazlují. Prostě to dnes není stejné jako dřív.

Nerozumím tomu. Nemají vlastní byt, místo toho mohli něco odložit stranou, vydržet pár zim v jedné bundě, raději šetřit každou korunu na bydlení. My jsme to tak dělali. Ale dnešní mladí ti musí mít všechno. Nejsou zvyklí šetřit na sny a cíle.

Nakupují jídlo po hospodách, děti mají kupu sladkostí. Nač to všechno, když je to jen zbytečné vyhazování peněz? Doma mají hromady hraček. Za nás jsme měli jednu tatrovku, dvě panenky a stačilo. Dnes? Každý měsíc nová kolekce.

A rodiče jdou a zase všechno koupí.

Paní Novotná si stěžuje, že její dcera je rozmazlená, miluje drahé šminky, kupuje si značkové oblečení. Stejně to ani nestihne vynosit za chvíli to dá pryč, nebo někomu podaruje. A kolik za to vše vyhodí peněz?

Každé léto jedou na dovolenou k moři nejčastěji do Chorvatska nebo do Řecka přece děti potřebují sluníčko a moře. I oni sami si potřebují odpočinout.

Má to něco do sebe mít dovolenou. Ale proč neodpočívat třeba někde na chalupě u Sázavy? Peníze by ušetřili.

Za to, co vyhodí za jednu dovolenou u moře, by už měli malou garsonku. Ne sice velkou, ale vlastní. Místo toho jen běhají sem a tam a stále utrácejí. Vlastně pořádně nic nemají.

A teď paní Novotná pláče.

Dcera ji byla navštívit. Zase mluvily o bytě. Dcera řekla, že dnes už na vlastním tak nesejde, že jí je dobře i v pronajatém. Že žijí, užívají si pohodlí, jedí, co chtějí, a oblékají se hezky. A jednou, časem, dědictví přijde. Ona i manžel jsou totiž jedináčci.

Paní Novotná se cítila ukřivděná. Jako by čekali, až odejde. Dcera se pak sice omluvila. Prý i kdyby to neřekla, stejně jednou ten byt dostanou.

Možná má vlastně dcera pravdu, možná to tak je. Ale zůstala po tom hořkost. Když teď zazvoní telefon a dcera se ptá, jak se má, paní Novotná cítí jen prázdno a strach. Má pocit, že snad už čekají, kdy se konečně odstěhuje do domova důchodců. Nebo kdy prostě nebudeDívala jsem se na paní Novotnou a slyšela, jak se její slova rozplývají ve večerním tichu. Listí ševelilo a někde v okně cinkla sklenička. Cítila jsem její smutek, ale v těch očích, navzdory slzám, pořád žhnulo něco tvrdohlavého plamínek, který nezhasíná jen tak.

A víte co, řekla najednou a utřela si tvář do rukávu, možná jsou mladí jiní a možná už nikdy neuvidím svou dceru, jak si váží těžce vydobytého domova. Ale já budu do posledního dechu žít tak, jak jsem byla naučená. S láskou, s pokorou a s vědomím, že jsem pro ni udělala vše, co jsem mohla. A že ten malý byt, který jsem dvacet let utírala a leštila ten mi nikdo nevezme, dokud budu jen trochu moct.

Usmála se. Možná časem pochopí. A možná přijde den, kdy se posadí vedle mě na tuhle lavičku, bude brečet a řekne mi Mami, měla jsi pravdu A víte co? Já ji pak stejně pohladím po vlasech. Protože být mámou, to znamená umět pustit a přesto pořád čekat s otevřenou náručí.

A já jsem jen kývla. V tom náhle zapálili v domě naproti světla a v jejich záři vypadala paní Novotná o dvacet let mladší. Možná doopravdy nadejde chvíle, kdy dcera pochopí, že domov nejsou stěny ani pokoje, ale ruce, které vás kdykoli obejmou, i když už jste dávno vyrostli.

Rate article
Add a comment