Už zase jsem umyl nádobí. Třetí den to hnije ve dřezu. Ani čistá hrnek už nezbyla. Čekal jsem, čekal… Co dělat? Přišel jsem z práce, hladový, naštvaný, utahaný. A první, co musíš udělat drhnout všechny hrnky, nebo nemáš z čeho jíst.
A jídlo doma taky žádné. Zapnul jsem rychlovarnou konvici a nahodil hrnec s vodou na sporák. Aspoň si uvařím pár párků. Nebo prostě jen uvařím vodu už mi je úplně jedno, co sním. Opravdu mám hlad. Nikdy bych nevěřil, že budu trpět takhle… A jaký boršč dělala moje Markéta! Teď bych za tu polévku dal cokoliv…
A ty buchty! Puff, s různými náplněmi. A její žeberka, taková delikatesa! A jaký pořádek a čistota doma! Když přijdeš po šichtě, všechno se leskne. Voní to po bytě. A teď…
Proč jsem si toho nevšiml dřív? Zdálo se mi, že Markéta nepotřebuje nic jiného než praní a vaření a že jí to stačí…
Jednou jsem ji potkal Lídu. Krásná, v krátké sukni, na vysokých podpatcích. Vyšla ze salonu krásy. Upravená, jedinečná. V tu chvíli jsem si myslel…
Do salonů jsem nechodil, na vlasy neutrácím, barvení mi nic neříká. A módu taky moc neřeším. Přitom Markéta byla taky štíhlá a pěkná. Jen ji nezajímaly ty ženské věci. Pořád v džínách a teniskách běhala do obchodu, nebo uklízela doma.
Miluju jinou! řekl jsem Markétě, když jsem přišel domů. Odcházím k ní! Nechci tě obelhávat.
Markéta šlehala šlehačku na dort. Ani se neotočila. A já si nevšiml, že jí tečou slzy…
Unavilo mě, že vedle mě není žena, ale správcová domácnosti. Proto jsem se tolik zapletl s Lídou. A teď myju nádobí, vytírám podlahy, uklízím. Vařit jsem se moc nenaučil, a občas v noci sním o Markétiných buchtách…
Lída má teď nový lak na nehty, takže nádobí nemyje. Sedí na gauči, listuje časopisem, chodí do salonu na vlasy. Kolem ní pár šatů povalujících se po zemi, o boty jsem už dvakrát zakopl. Neví, co si vzít do salonu. A sklenice u dveří včera nedonesla, takže tam pořád stojí.
Proč jsem vyměnil svoji ženu za takovou lenošku? Tohle asi dlouho nepřežiju. Mám si uvařit zase těstoviny? Mám fakt hlad…