Dneska večer sedím v kuchyni a teprve teď cítím, jak moc mě to všechno drtí. Sotva jsem přišla domů, zazvonil telefon Jiří. Zase peníze. Zase kvůli Petrovi.
Padesát tisíc, Jiří. Padesát tisíc navíc ke třiceti tisícům alimentů.
Mrskla jsem mobilem na stůl, až se skoro skutálel na zem, ale Jiří ho včas chytil. Ta jeho pohotovost mě rozčílila ještě víc.
Petrovi chyběly nové tenisky a sportovní oblečení do oddílu, Jiří položil mobil displejem dolů, jako by to byla zbraň. Roste, Veroniko. Děti prostě rostou, to ví každý.
A tenisky za padesát tisíc? Co je, chystá se do olympijského týmu?
K tomu byl ještě batoh. A bunda. Začíná podzim.
Otočila jsem se k oknu, nechtěla jsem se na něj ani podívat. O těch převodech jsem věděla každý měsíc. Vždy stejná slova: syn, povinnosti, zodpovědnost. Hezké fráze, za kterými ale mizely konkrétní peníze z našeho společného účtu rovnou do cizí kapsy.
Já ho miluju, Jiří jen stál blízko, skoro u mého zátylku. Je to můj kluk. Nemůžu jen tak…
A já snad říkám, abys ho opustil? Mluvím o tom, proč tolik utrácíme nad rámec alimentů. Třicet tisíc měsíčně to ti přijde málo? Eva nepracuje?
Pracuje.
Tak kde je problém?
Jiří mlčel. To jeho mlčení už znám nazpaměť znamená, že nemá odpověď. Jen zvyk souhlasit, pomáhat, nehádat se. Být vzorný bývalý manžel, otec, slušný člověk. Jenže za naše peníze.
Opřela jsem se o dřez a upřeně na něj hleděla.
Víš, že si to vedu v hlavě? Kolik tam odejde každý měsíc. Chceš vědět roční součet?
Ani ne.
Skoro šest set tisíc. To ještě bez dnešních padesáti.
Jiří si promnul kořen nosu. Zase ten jeho signál Přestaň, prosím. Ale já už zkrátka nemohla mlčet. Tolik let jsem si hrála na chápající ženu.
Plánovali jsme dovolenou, vzpomínáš? V listopadu, moře, dva týdny. Kde jsou ty peníze?
Veroniko, chápu tě. Ale Eva volala, že je to akutní
Eva. Ta má furt něco akutního.
Jiří se sesunul na stoličku, opřel lokty o kolena. Najednou vypadal doopravdy unaveně ne z práce, ale z toho nekonečného přetahování mezi dvěma ženami. Na chvíli mi ho bylo líto, ale ten pocit jsem radši rychle zadupala.
Chce koupit byt, vydechl, skloněný pohled. Aby měl Petr konečně svůj pokoj.
Počkej. Jaký byt?
Větší. Teď jsou v garsonce, je jí tam těsno.
Těsno jí je. A kdo to zaplatí?
Zvedl oči a na chvíli v nich bleskla vina. V tu ránu mi zatrnulo.
Ty snad…
Požádala mě o pomoc. S akontací. Zatím jen přemýšlím.
Přemýšlíš? Jiří, to jsou obrovské peníze! Kde je vezmeš?
Něco jsme našetřili. Na auto.
My jsme šetřili! Na naše auto! Pro naši rodinu!
Zakřičela jsem, unavená z neustálého mlčení. Slova letěla ven, už je nešlo zastavit.
Jiří vstal a odešel k oknu, ruce hluboko v kapsách.
Petr je taky moje rodina. Nemůžu se tvářit, že neexistuje.
Nikdo tě nenutí předstírat, že neexistuje. Ale jsou tu alimenty povinné, úředně dané. Všechno nad rámec je tvoje dobrovolné rozhodnutí. A i moje, protože jsou to naše společné peníze.
Vím.
Ale to tě nezastaví.
Ticho. Za zdí se rozjel televizor, smích a hlasy z jakési estrády. Mě už tohle doopravdy štvalo.
Zasedla jsem ke stolu, urovnala ubrus, i když mi křivila žaludek zloba, lítost a bezmoc.
Jakou částku chce?
Dva miliony na akontaci.
Ta cifra zůstala viset ve vzduchu. Vyprskla jsem smíchem, bez špetky zábavy.
Dva miliony. To je všechno, co máme.
Vím.
A ty vážně uvažuješ, že jí to dáš?
Je to pro Petra.
Jsem proti. Jsou to i moje peníze, jestli ti to uniká.
Nepromluvil už ani slovo.
O týden později jsem otevřela mobil a koukla se, jestli už dorazila výplata. Automaticky jsem klikla na spořicí účet ten, kam jsme ukládali peníze tři roky.
Zůstatek: čtyřicet sedm tisíc pět set korun.
Zamrkala jsem, restartovala appku, zkusila to znovu.
Pryč. Zůstalo jen čtyřicet sedm tisíc. Trosky našeho budoucna.
Zkontrolovala jsem historii pohybů. Převod na jméno Eva Nováková.
Ani se nesnažil to utajit.
Jiří seděl s notebookem u televize, když jsem vtrhla do obýváku. Zvedl hlavu, v očích na chvíli úsměv zmizel, jakmile uviděl můj výraz.
Prodal jsi všechny naše úspory své bývalé?!
Křičela jsem. Bylo mi jedno, jestli to slyší celý dům.
Veroniko, vysvětlim ti to
Vysvětlit?! Dva miliony, Jiří! To byly naše peníze!
Odložil notebook, vstal. V očích se neobjevila ani špetka pocitu viny, jen paličaté rozhodnutí.
Je to pro Petra. Potřebuje normální pokoj, normální zázemí. Jsem otec, je to povinnost…
Ne, tvoje povinnost je vůči naší rodině! Mně! Ne k ženě, se kterou jsi už čtyři roky rozvedený!
Je to matka mého dítěte.
A já jsem kdo?!
Ty jsi moje žena. Miluju tě. Ale Petr
Přestaň se schovávat za Petra! Udělala jsem krok k němu a on couvl. Koupil jsi byt Evě. Ne synovi jí! Bude na její jméno, rozhoduje o něm ona a klidně ho může prodat, utratit za cokoli. Kde je v tom dítě?
Jiří mlčel. Věděl, že mám pravdu.
Ty ji pořád miluješ, řekla jsem tiše, skoro šeptem. O to tu jde. Ne o Petra. Prostě jí neumíš odmítnout. Nikdy jsi neuměl.
To není pravda.
Tak proč ses nezeptal mě? Proč jsi rozhodl za oba?
Jiří natáhl ke mně ruce.
Prosím, Veroniko. Pojďme si o tom v klidu promluvit. Chápu, že jsi naštvaná, ale je to kvůli mému synovi
Odstoupila jsem od jeho dotyku.
Nedotýkej se mě.
Tři slova. Jako by mezi námi narostla zeď. Teď konečně pochopil, oč jde. Pozdě.
Nemůžu takhle žít, přešla jsem do ložnice, začala shánět věci do tašky. Nemůžu žít s někým, kdo vše rozhoduje beze mě. Kdo lže. Kdo
Nelhal jsem!
Neřekl jsi mi to. To je to samé.
Vkládala jsem do tašky prádlo, doklady, nabíječku. Jiří stál ve dveřích, dívaje se, jak mu mizí život.
Kam jdeš?
K mámě.
Na jak dlouho?
Zavřela jsem zip, hodila tašku na rameno. Na Jiřího jsem se už neobrátila jako na muže, kterému rozumím na tváři měl ztracený výraz.
Nevím, Jiří. Upřímně nevím.
Tři dny u mámy utekly podivně. První jsem prostě ležela na gauči, dívala se do stropu. Máma mi nosila čaj, na nic se neptala, jen hladila po hlavě jako kdysi. Druhý den přišel vztek ostrý, osvobozující. Třetí den průzračná jasnost.
Zavolala jsem známému právníkovi.
Chci se rozvést. Ano, jsem si jistá. Ne, k usmíření nemůže dojít.
Jiří volal denně. Psal dlouhé zprávy zmatené, plné vysvětlování a omluv. Četla jsem je, ale neodpovídala. O čem bych s ním mluvila? Vybral si. Teď vybírám já.
Za měsíc jsem se nastěhovala do pronajaté garsonky na druhém konci Prahy. Malá, s výhledem na areál továren, ale vlastní. Jenom moje. Šla jsem si koupit svoje záclony, sama si uspořádala nábytek, sama rozhodovala o každém výdaji.
Rozvod proběhl rychle Jiří souhlasil se vším bez řečí. Možná pořád doufal, že si to rozmyslím. Nerozmyslela.
Občas večer sedím u okna a dumám, jak absurdně se všechno v životě mění. Před třemi lety jsem byla přesvědčená, že jsem našla svůj domov. Dneska jsem sama v cizí malinké místnosti a kupodivu mě to vůbec neděsí.
Otevřela jsem zápisník a zapsala: nula. Výchozí bod. Vedle plán na měsíc, půl roku, rok. Kolik spořit, kam investovat, jaké kurzy absolvovat pro lepší práci.
Poprvé po dlouhých letech vím, že budoucnost závisí jen na mně.