A kdo by tě chtěl s pěti dětmi za zády? matka mě vyhodila z bytu, když mi bylo třicet dva a ani netušila, že právě ve starém domě po příbuzné mě čeká dědictví a noční návštěvník…
Na hřbitově bylo sychravo. Hlína čvachtala pod nohama a lepila se v těžkých kusech na levné boty. Stál jsem tam a sledoval, jak dělníci zahazují část mého života zeminou. Martina odešla nečekaně. Ve třiceti pěti letech. Prostě upadla v dílně a už se neprobrala.
Vedle mě přešlapovala maminka, paní Milena. Zimomřivě se balila do kožichu a otráveně se dívala na vnoučata, co se choulila k mému černému kabátu.
No tak už dost slz, jedeme domů, řekla pak hlasitě máma, když hrob poslední hlínou pohladili. Honzo, pojď. Není tu co drkotat zubama, musíme si promluvit.
Doma, v našem malém dvoupokojovém bytě v Praze, který jsme měli na hypotéku, šla paní Milena rovnou do kuchyně a poroučela se ke stolu.
Tak hele, začala, aniž by si sundala čepici. Byt ti stejně vezme banka, to je jasný. Platit nemáš z čeho. Martinu ti nikdo nevrátí, a ty věčně na rodičovské. Co budeš dělat?
Najdu si práci, zamumlal jsem a choval v náručí ročního Viléma.
A kde? Uklízeč? Kdo tě vezme, když máš pět dětí! Pět! To je jako pět přívěsů za autem! Komu by ses hodil? Starší dva, Andrea s Petrem, bych dala do dětskýho domova. Aspoň na čas. A s těmi malými ti snad pomůže péče o děti.
Pohladil jsem dceru po vlasech.
Ne, děti nedám. Radši sám chcípnu hlady, ale je vychovám, řekl jsem tiše, dívaje se mamince do očí.
No, jsi blázen, procedila a opět si srovnala kožich. Říkala jsem ti, dřív se měl člověk zamyslet, než bude pozdě. Mně nepřijdeš pro peníze.
Za měsíc přišel dopis z banky. Měli jsme dva týdny na vystěhování. Tloukl jsem od známého ke známému, hledal podnájem, ale s pěti dětmi mě nikdo nechtěl.
A tehdy přišel dopis. Ze vsi Liliová. Notář mi psal, že jsem zdědil dům po sestřenici mého otce, kterou jsem viděl jednou v životě. Starý, ale aspoň svůj, pomyslel jsem si. Jinou možnost jsem neměl.
Liliová nás přivítala ledovým větrem. Dům stál na samém okraji obce, pod lesem. Trámy byly zčernalé, zápraží nakřivo, okna koukala na svět kalnýma očima.
Tati, je tu zima, vzlykla pětiletá Růžena.
Za chvilku zatopím, beruško, snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas.
První noc byla očistec. Kamna kouřila, děti kašlaly, profukovalo to celým barákem. Přikryl jsem je vším, co bylo po ruce bundami, dekami, koberečkem. Sám jsem neusnul a poslouchal, jak dýchá kluk Matěj.
Sedmiletý Matěj měl vážnou nemoc. Potřeboval zásah ve velké nemocnici. Limitní listinu nám možná dají až za rok, ale doktor v Brně řekl na rovinu: Nemusí se dožít, stav se rychle zhoršuje. Nejlépe za peníze, v Praze. Cena? Jako dvě naše byty.
Ráno jsem lezl na půdu, abych ucpal škvíry. Mezi starými kabáty a novinami z minulého století jsem našel plechovku od čaje. Uvnitř, v mastném hadříku, leželo něco těžkého.
Kapesní hodinky. Stříbrné, masivní, s řetízkem. Na víčku byl vyrytý dvojhlavý lev a nápis: Za věrnost a statečnost.
Krásné, ale… kolik tak můžou mít hodnotu? povzdechl jsem si.
Ticho. Hodinky nešly, ručičky ustrnuly na pěti do dvanácti.
Schoval jsem je do skříně. Teď nebyl čas na starožitnosti. Jídlo na tři dny, dříví docházelo, a Matějovi bylo hůř. Téměř nevstával, ztrácel sílu.
Nocí se přehnala vánice. Sníh řezal barák od světa. Děti jsem uložil, zůstal sedět v kuchyni. Měl jsem pocit, že jsem je zavedl do pasti, kde zůstanou na pospas.
Pak se ozvalo tiché zaklepání.
Trhl jsem sebou. Zdálo se mi to?
Klepání se opakovalo. Klidné, důrazné.
Vzal jsem sekyrku a šel ke dveřím.
Kdo je tam?
Otevři mi, hospodáři, venku je vichr, ozval se tichý, dřevěný, a přece klidný hlas.
Nevím proč, ale odsunul jsem petlici. Na prahu stál děda. Nízko, v dlouhém šedivém kabátu až k patám, převázaný provazem. Plnovous bílý, oči mladé, bystré.
Pojďte dál, pustil jsem ho.
Starý muž vstoupil, ale sníh na podlaze po něm nebyl. Ani zima nevnikla, naopak teplo jako z kamen.
Zašel do pokoje, kde spaly děti, zadíval se na Matěje. Kluk ve spánku sípal.
Chlapec je nemocný? zeptal se cizinec.
Hodně. Potřebuje pomoc. Peníze ale nemáme.
Peníze jsou jen prach. Čas je zlato. Cos na půdě našel?
Ztuhl jsem.
Eh… hodinky? Jsou vaše?
Moje. Páni mi je darovali, když jsem zachránil jedno dítě z rybníka. Dlouhá léta jsem je opatroval, věděl jsem, že přijde jejich chvíle.
Dědo, prodám je. Aspoň na léky si koupím. Jsou stříbrné.
Usmál se.
Nevybíhej do zastavárny. Je tam klička. Mistr Bure byl šprýmař. Najdi jehlu, u pantíku pod víčkem zlehka zatlač. Tajná schránka tam je.
Zvedl se.
Tak drž se, Honzo. Jméno máš dobré, neztrácej naději.
Počkejte, uvařím čaj! Jak vám říkají? šel jsem ke kamnům.
Říkají mi Bohumil.
Otočím se a místnost prázdná. Dveře zamčené, děti spí. Ve vzduchu voněl jen slabě kadidlem a čerstvým chlebem.
Nemohl jsem do rána usnout. Brzy ráno jsem vytáhl hodinky a našel šicí jehlu. Ruce mi kmitaly. Opatrně nahmatal malý otvor u závěsu a stlačil jej.
Cvak.
Zadní monolitické víčko povolilo a pod ním ležel složený lístek a zlatá mince. Nebyl to žádný obecní kolárek, ale opravdová zlatá historická koruna.
Rozvinul jsem lístek. Tímto dosvědčuji, že tento předkladatel má právo… dál těžko k přečtení, písmo z devatenáctého století.
Do okresního města jsem se dostal až na třetí pokus. Našel jsem starožitnictví. Majitel, kulatý chlap s bystrým pohledem, na hodinky koukl znuděně.
Stříbro, osmdesátičtyřka, pět tisíc korun, víc nedám, je poškrábaný.
Podívejte na tohle, ukázal jsem mu minci a papír.
Vzal si lupu. Obočí mu vyletělo do čela. Zbledl.
Odkud to máte?
Z dědictví.
Člověče… To je svatováclavský dukát. Pokusná ražba. Jen pár jich na světě. A to je ještě osobní dar, podepsaný princeznou Marií. To já ani nemůžu koupit, na to nemám prostředky. S tím musíte do Prahy na aukci. To je… to změní život.
Matěje operovali během měsíce. Nejlepší specialista, špičková klinika. Seděl jsem u lůžka a viděl, jak syn pomalu rudne ve tvářích. Peníze zůstaly. Na nový dům i na školy pro všechny moje děti.
Když jsme se po měsíci vrátili, první cesta vedla na hřbitov u vesnice. Dlouho jsem hledal, vyhrabával z uschlé trávy. Našel jsem nakloněný křížek, na cedulce skoro smytý: Bohumil Konečný 18881960.
Položil jsem na hrob květiny a hluboce se poklonil.
Děkuju vám, dědo Bohumile.
Postavil jsem veliký, světlý dům s plynem a veškerým komfortem. Lidé v obci mě začali vážit pracovitý, přísný, děti čisté.
Milena přijela za půl roku. Před domem vystoupila z taxíku nadutá, s dortem v ruce. Prošla dvůr, koukla na nový dvoupatrový domek.
Nazdar, synku! zavolala, jako by mě nikdy nevyhodila. Slyšela jsem, že ses postavil na nohy! Prý jsi objevil poklad, co? Šikovný! Já říkala, že všechno zlé je k něčemu dobré. Víš, že marodím, penzi mám mizernou, nepomohl bys matce? Místností máš dost!
Vyšel jsem na zápraží. Za mnou stáli ti nejstarší, upřeně sledovali babičku.
Dobrý den, mami, řekl jsem klidně.
No co stojíš? Zvi mě dál! už si kopla na první schod.
Ne.
Cože, ne?
Tady pro vás místo není. Rozhodla jste se, když jste nás vyhodila.
Ale to snad… Já ti dám! Jsem tvá matka! Počkám si na soud, to ještě uvidíš!
Klidek, otočil jsem se k domovním dveřím. A teď už je klidová hodina. Matěj jde spát.
Zavřel jsem za ní těžké dubové dveře. Zvenku byl ještě slyšet nářek o nevděčnosti a pěti přívěsech, ale já už neposlouchal. Šel jsem do kuchyně, kde to vonělo po buchtách, a starožitné hodiny na zdi odměřovaly čas našeho nového, šťastného života.