O Vánocích a Silvestru jsem vždycky sám a smutný, takový mám osud.
Mám přítele, s nímž se znám už od dětství. Jmenuje se Jiří. Chodili jsme spolu do stejné školy, ale život nás postupně rozdělil, i když jsme si pouto udrželi.
Jiří je uzavřený člověk, nemá rád velké společnosti, nechodí na návštěvy a nikoho k sobě nezve.
Každý rok, jakmile se blíží svátky, zvu ho k sobě domů, abychom oslavili Vánoce u společného stolu a připili si na nový rok. Ale on vždy zdvořile odmítne.
— Tyhle svátky nejsou pro mě, — říká. — Nic radostného v nich necítím.
Těžko jsem chápal, jak by někdo mohl nemít rád Silvestra – dobu zázraků, dárků, smíchu a setkání s blízkými.
Ale jednou, po letech mlčení, mi řekl pravdu.
Pravdu, kterou se snažil dlouho potlačovat.
Dětství plné strachu a alkoholu
V dětství Jiří neznal, co jsou to útulné rodinné svátky.
Jeho otec pil.
Ne, nebyl to jen člověk, který si občas dal skleničku navíc. Byl to alkoholik, člověk, který utrácel všechny peníze za pití, vracíval se domů pozdě a každého dne, ať už to byl obyčejný úterek nebo Štědrý den, trápil svou rodinu.
Každý večer byl mukou.
— Vstávejte! — přikazoval, když vkročil do domu. — Musíte vidět, jak si pán domu večeří!
Jiří a jeho matka stáli u stolu, zatímco otec s vážnou tváří jedl svou večeři.
Poté následovala jeho oblíbená řeč:
— Peníze jsou prachy! Jsou potřeba na potěšení! Jaké nové boty?! Jaké knihy?! Do školy chodíš, na zbytečnosti utrácet netřeba!
Utratil všechno až do posledního halíře.
Když už nebylo co, přistoupil k dalšímu kroku:
— Dej to sem, co skrýváš! Vím, že něco máš!
Jiřího matka se snažila odkládat peníze – na synovy sešity, na jídlo, na malý novoroční dárek.
Ale on všechno zabavil.
Opíjel se, dokud nepropil poslední korunu.
Vánoce bez zázraků, Nový rok bez naděje
Každý svátek v Jiřího domě vypadal stejně.
Na stole – pár sušených jablek, několik chlebíčků, sklenice naložených okurek.
Matka a syn seděli v tichu.
Čekali.
Čekali, že snad otec přijde domů střízlivý.
Že snad něco přinese na slavnostní stůl.
Že snad řekne: „Veselé Vánoce“ nebo „Šťastný nový rok“.
Ale vracel se pozdě.
Vždycky opilý.
Vždycky páchnoucí alkoholem.
Vždycky s prázdnými kapsami.
Všechno, co měl v obálce s novoročním prémií, utratil v hospodě.
Tak to pokračovalo rok co rok.
A když zemřel, nic se nezměnilo.
Osamělý člověk s těžkým srdcem
Když Jiřího otec zemřel, jeho matka žila ještě pár let.
Pak také odešla.
Zůstal sám.
A pochopil, že nechce rodinu.
Nechce svátky.
Nechce žádnou radost.
Nechtěl zopakovat osud svého otce.
Nechtěl se stát člověkem, který zničí život někomu jinému.
Každý rok, když všichni prostírali stoly, vytahovali sklenice a vyměňovali si dárky, Jiří odcházel.
Kupoval si jízdenku do jiného města, pronajal si hotelový pokoj a seděl sám.
Nebo jezdil do hor, kde mohl poslouchat praskání dřeva v krbu a zírat do plamenů.
Tam, u ohně, nacházel teplo, které v dětství nepoznal.
Tam, v samotě, se cítil alespoň trochu svobodný.
Jen tam mohl dýchat.
