Petr mě opustil, protože nemohl mít děti, ale poté se stalo něco nečekaného.
Jsem velmi zamilovaná.
V určitém okamžiku jsem se ocitla v situaci, ze které jsem nevěděla, jak uniknout. Všechno se zamotalo, ale nakonec se všechno nějakým zázrakem vyřešilo tím nejlepším způsobem.
Stalo se to na oslavě narozenin mé kamarádky. Hudba v horské chatě byla tak hlasitá, že mi pískalo v uších. V našich srdcích kypěly emoce, touhy vyplouvaly na povrch tím nejneočekávanějším způsobem.
Tolik jsme křičely „na zdraví“, že mě v určitém okamžiku prostě odneslo: před očima se mi všechno rozmazávalo, hudba mi hučela v hlavě. Ani nevím, jak jsem se ocitla na nějakém gauči, přikrytá dekou.
Ráno, když jsem se šla dolů pro kávu, jsem narazila na sympatického mladíka, který se najednou objevil přede mnou:
– Jak se máš? Včera ti, myslím, nebylo nejlépe.
Podívala jsem se na něj a najednou mi to došlo: to byl on, kdo mě včera táhl k záchrannému gauči. Teď se usmíval, a já jsem se rozplývala pod pohledem jeho krásných modrých očí. Den byl úžasný: nad námi plula jemná mračka, lehký vánek mě hladil po tváři… Procházeli jsme se až do pozdního večera, a když jsem se jednou zakopla, ocitla jsem se přímo v jeho náručí. Naše pohledy se setkaly, rty se spojily – někde tam, na krásném kopci, pod otevřeným nebem.
Naše tiché souhlasné gesto s tím, co se dělo, nám nedávalo důvod ptát se na budoucnost. Ale otázky se objevily samy o sobě několik dní po návratu do města.
Tři měsíce předtím jsem se seznámila se solidním mužem, který pracoval v bance – stabilním, majetným a důvěryhodným. Jmenoval se Pavel. Když jsem ho poprvé viděla, nebylo to žádné mrazení ani závrať. Bylo to něco jiného – jako by můj rozum byl zamilovaný. Tento Pavel byl tak organizovaný, že mě ohromoval svou logikou ve všem, co dělal. Vedle něj jsem se cítila dospěle, i když jsem ve skutečnosti dospělá ještě nebyla.
Tyto dva příběhy se spojily nejpodivnějším způsobem. Teď jsem nevěděla, co si počít. Cítila jsem trochu viny za zradu, trochu radosti – že moje divoká stránka ještě nevyhasla, a trochu rozpaků – protože jsem se musela rozhodnout.
Teď jsme spolu.
Byla jsem s Pavlem, s kterým všechno bylo jako podle nějakého velkého životního plánu, ale improvizace šla ruku v ruce s modroočím. Tak uplynulo několik měsíců. Ale vždy se najde nějaký moment, který tě vyvede z iluzí a snění.
Mým momentem byla nečekaná těhotenství. Kdo byl otcem? Zatímco jsem nad tímto klasickým otázkou přemýšlela, Pavel najednou upadl do melancholie, jejíž příčinu jsem nemohla pochopit. Něco se s ním dělo, ale ani jsem si nedokázala představit, co to bylo. Až jednoho večera přišel s obrovskou kyticí červených růží a odhalením:
– Musíme se rozloučit – aspoň dočasně… Jsou tu věci, které ti nemohu říct – mé problémy, za které nemůžeš ty.
Ve skutečnosti jsem také potřebovala čas – přemýšlela jsem, jak mu říct o dítěti. Domluvili jsme se, že se sejdeme za měsíc. Myslela jsem, že možná má nějaké bankovní machinace, kvůli nimž je v nebezpečí a chce mě chránit. Co jiného by to mohlo být?
Uplynuly dva týdny. Stále jsem se nedostala k žádnému rozhodnutí, ale jednoho dne mě modroočí překvapil, když řekl, že ho překvapují lidé, kteří chtějí rodinu:
– Děti jsou vážná komplikace v životě, – podotkl, mluvíc o svém příteli. – Proč se všichni tak snaží ponechat potomstvo?
Rozhovor se vydal tím směrem, jaký jsem od něj nečekala. Najednou jsem pochopila, že toho člověka vůbec neznám – jen jsem podlehla vášni. Vědomí se mi vyjasnilo, rozum převzal kontrolu nad emocemi – přišel čas tyto vztahy ukončit. A to jsem udělala.
Uplynuly další dva týdny – nastal čas setkání s Pavlem. Nevím, co mám dělat – říct mu?
– Musím ti říct, že… – začala jsem.
– Opravu odcházím, – přerušil mě v tu chvíli. – Nemám na výběr. Doufám, že budeš šťastná, to si zasloužíš. A teď mluv…
Já to neřekla: ten člověk, který mi dával tak silný pocit jistoty, najednou, jako by zavřel dveře do své duše. A zmizel z mého života.
Rozloučili jsme se. Jemně mě pohladil po vlasech, a zdálo se mi, že jeho oči byly vlhké…
Začala jsem žít více uzavřeně, snažila jsem se uspořádat své myšlenky a dny. Tak to pokračovalo až do dne porodu. Šla jsem do porodnice sama, myslela jsem, že tam také odejdu sama – s miminkem v náručí.
Ale v den propuštění mi náhle přinesli balíček s dětským oblečením – od koho? Byla tam vzkaz. Když jsem si přečetla těch pár řádků, rozplakala jsem se, protože to byly nejdůležitější slova v mém životě: od Pavla. Políbila jsem spící Natálku (tak jsem ji pojmenovala, protože v ní byla veškerá moje naděje), posadila jsem se na postel. A Pavel zavolal zdola:
– Tak co, kdy uvidím svou dceru?
Teď se asi ptáš: co se stalo? Náhodou potkal moji kamarádku – tu samou, z chaty. Povídali si a ona mu všechno řekla, dodajíc, že jsem pochopila, jak moc ho miluji.
A víte co? Pavel mě nikdy nepřestal milovat. Moje zrada už nikdy nebyla zmíněna v našich rozhovorech: tento úžasný člověk se se mnou rozešel, protože zjistil, že nemůže mít děti.
To ho trápilo po celou tu dobu. Rozhodl se, že mě nemá právo takto trestat. Bylo jasné, že Natálka je plodem mé tajné vášně.
Ale pro Pavla bylo důležité, že to dítě bylo počato v krásných emocích, a navíc to bylo moje dítě, a on, jak se ukázalo, mě začal milovat ještě silněji. Co víc jsme potřebovali? Oba jsme si vzali svůj životní lekci a od té doby nemáme žádná tajemství – stále si říkáme vše přímo do očí. Opravu se milujeme a jsme jednou z nejšťastnějších rodin, které si lze představit.
