O půlnoci zazvonil telefon a přerušil ticho. Klára právě začala usínat vedle poklidně oddychujícího manžela, a ten náhlý zvuk ji vyděsil. Srdce jí úzkostně poskočilo – takhle v noci nic dobrého nečekej.
– Igor, – jemně zatřásla manželem. – Igore, vzbuď se! Telefon.
Igor se prudce posadil na posteli a popadl sluchátko. Klára napjatě sledovala jeho tvář, která se měnila každou vteřinou a byla stále bledší.
– Jak to… kdy? – zamumlal. – Ano… ano… rozumím. Hned jsem tam.
Pomalu položil telefon. Prsty se mu třásly.
– Co se stalo? – zašeptala Klára, už tušila, že se stalo něco strašného.
– Honza s Terezou… – polkl. – Nehoda. Oba. Na místě mrtví.
V místnosti zavládlo těžké ticho, rušené jen tikajícími hodinami. Klára nemohla uvěřit.
Před dvěma dny seděli u nich v kuchyni, pili čaj a Tereza sdílela recept na nový koláč. Honza, Igorův nejlepší přítel už od studií, vyprávěl historky z rybolovu.
– Co Veronika? – najednou se rozpomněla Klára. – Proboha, co s Veronikou?
– Byla doma, – Igor si rychle oblékal kalhoty. – Musím jet, Kláro. Identifikace… a ostatní.
– Já jedu s tebou.
– Ne! – otočil se prudce. – Veronika by zůstala sama. Není dobré ji v noci děsit.
Klára přikývla. Měl pravdu – dvanáctiletou dceru není vhodné do toho nyní zatahovat.
Celou noc nespala. Předcházela bytem, neustále koukala na hodiny. Nakoukla k spící Veronice, která klidně dýchala, ruku pod hlavou a zrzavými vlasy rozhozenými po polštáři. Tak neposkvrněná, tak bezbranná.
Igor se vrátil k ránu – vyčerpaný, s červenýma očima.
– Vše se potvrdilo, – řekl unaveně a sedl si do křesla. – Srážka s kamionem. Neměli šanci.
– A co teď bude s Veronikou? – tiše se ptala Klára a položila před Igora šálek silné kávy.
– Nevím. Zůstala jí jen babička na vesnici. Je stará a sotva chodí.
Mlčeli. Klára se dívala z okna, kde svítal šedivý, sychravý úsvit. Veronika, Igorova kmotřenka, byla stejně stará jako jejich Veronika. Tichá, světlovlasá dívka, vždycky se držela trochu stranou.
– Víš, – řekl pomalu Igor, – napadlo mě… Co kdybychom ji vzali k sobě?
Klára se překvapeně otočila:
– Myslíš to vážně?
– Proč ne? Místo máme, pokoj je volný. Jsem přece její kmotr. Nechci, aby dítě šlo do dětského domova!
– Igore, ale to je velmi vážné. Musíme to promyslet. A promluvit si s Veronikou.
– Co je na tom k přemýšlení? – udeřil pěstí do stolu. – Dítě se ocitlo bez rodičů! Je to moje kmotřenka! Nedokážu si podívat do očí, když opustím jeho dceru!
Klára skousla ret. Samozřejmě měl pravdu. Ale přišlo to příliš rychle, nečekaně.
– Mami, tati, co se stalo? – ospalým hlasem se oběma zaklepala Veronika. – Proč jste tak brzy vstali?
Podívali se na sebe. Chvíle pravdy přišla dřív, než čekali.
– Miláčku, – začala Klára, – posaď se. Máme… velmi špatnou zprávu.
Veronika mlčky poslouchala, jen oči se jí rozšiřovaly. A když otec řekl, že s nimi Veronika bude bydlet, náhle se prudce postavila:
– Ne! – vykřikla. – Nechci! Ať jde k babičce!
– Veroniko! – okřikl ji Igor. – Jak ti může být nehezko! U člověka je takové neštěstí…
– A co mám s tím dělat já? – jejím očím se třpytily vzteky. – To nejsou moje problémy! Nechci s ní sdílet domov! Ani vás nechci nikomu sdílet!
Vyletěla z kuchyně a práskla dveřmi. Klára bezmocně koukala na manžela:
– Možná bychom se vážně neměli ukvapit?
– Ne, – odpověděl pevně. – Padsáno. Veronika zůstane u nás. Veronika si zvykne.
Za týden se Veronika nastěhovala. Tichá, bledá, bez jiskry v očích. Skoro nemluvila, pouze kývla hlavou na otázky.
Klára se snažila ji okolí vší péčí. Vařila její oblíbená jídla, koupila nové povlečení s motýlkama.
Veronika důrazně ignorovala Veroniku. Zavírala se v pokoji a když na ni narazila na chodbě, odvrátila pohled a šla dál.
– Přestaň se tak chovat! – domlouval jí otec. – Buď soucitná!
– Co jsem udělala? – odpovídala drze Veronika. – Já ji prostě nevidím. Mám na to právo! Je to můj domov!
Napětí v domě narůstalo každým dnem. Klára létala mezi dívkami, snažila se urovnat napětí. Ale čím více se snažila, tím hůře to bylo.
A pak zmizely náušnice. Oblíbené, zlaté, s malými diamanty – Igorův dárek k desátému výročí svatby.
– To ona ty vzala! – vykřikla Klára, když zjistila, že zmizely. – Viděla jsem ji vcházet do tvého pokoje, když jsi nebyla doma!
– To není pravda! – poprvé za celou dobu Veronika promluvila. – Nic jsem nevzala! Nejsem zlodějka!
Rozplakala se a utečhla do svého pokoje. Igor se zamračil na dceru:
– Ty to děláš schválně, že ano? Rozhodla ses ho přivést k šílenství?
– Ale říkám pravdu! – Veronika nasupeně dupla nohou. – Dělá, že je nešťastná, ale ve skutečnosti…
– Dost! – přerušila ji Klára. – Nepohádáme se. Náušnice se najdou. Možná jsem je někam dala a zapomněla na to.
Ale za tři dny zmizel prsten. Jediná památka na Klářinu matku.
– No tak, a to taky prostě zmizelo? – ironicky se ptala Veronika. – Nebo se budeme tvářit, že se nic neděje?
Stála uprostřed obýváku, ruce vbok – jako malá rozčílená fúrie. A ve dveřích stála bledá Veronika, kousajíc si rty a často mrkajíc, jakoby zadržujíc slzy.
Klára poklepávala pohledem z jedné dívky na druhou. A poprvé se zdálo, že začíná něco chápat.
Klára seděla na kraji vany a točila lahvičku se zelenou tekutinou. Jednoduché řešení přišlo náhodou – právě ošetřovala Veronice pořezaný papír, když bleskla tahle myšlenka. Zelená. Stejně obtížná jako lež a stejně viditelná jako pravda.
Netrpělivě čekala, až všichni usnou, a vytáhla šperkovnici. Každý prstýnek, každou náušnici opatrně označila malou tečkou.
– Co to dělám? – zašeptala do tmy. – Bože, do čeho jsem se dostala…
Ráno zmizel přívěsek. U stolu bylo ticho. Veronika smutně narážela lžící do kaše, Veronika se demonstrativně otočila k oknu. Igor ponurý pil kávu.
– Děvčata, – Klára se snažila mluvit klidně. – Ukažte mi ruce.
Obě zíraly.
– Proč? – nechápavě se mračila Veronika.
– Prostě ukažte.
Jako první Veronika natáhla ruce – čisté, bez jediného fleku. Ale Veronika váhala.
– Neukážu! – snažila se vstát od stolu.
– Sedni! – zabouchnul Igor na stůl. – Najednou ukaž ruce mámě!
Veronika s kousnutou rty natáhla ruce. Na koncích prstů zelenaly malé tečky.
V kuchyni zavládlo napjaté ticho. Bylo slyšet, jak tikají hodiny na stěně, jak bublá voda v trubkách, jak těžce Igor dýchá.
– Ty… – zadusil se hněvem. – Obvinilas Veroniku, ale sama…
Veronika vyskočila, převrhla židli. V očích se zrcadlil strach a ještě něco – možná stud?
– Nenávidím vás! – vystřelila ona. – Všechny vás nenávidím!
Než ji někdo stihl zastavit, vyběhla do chodby. Práskla vchodovými dveřmi.
– Veroniko! – Klára se za ní rozběhla, ale manžel ji chytil za ramena.
– Nech ji nadechnout, – řekl ostře. – Ať přemýšlí o svém chování.
Ale hodiny ubíhaly a Veronika se nevracela. Telefon byl zticha. K večeru Klára už nevěděla, co si počít.
– Musíme zavolat policii, – řekla hlasem třesoucím se. – Už se stmívalo…
A najednou Veronika, která celý den mlčela, se zvedla:
– Myslím, že vím, kde by mohla být.
– Jak to? – překvapila se Klára.
– Já… někdy jsem ji viděla. Ráda sedí ve staré besídce v parku. Tam, kde je rybník.
– Proč jsi mi to neřekla dřív? – vzplál Igor.
– Neptal ses, – pokrčila rameny Veronika. – Půjdu za ní. Sama. Prosím.
Klára se podívala na Igora. V jejím hlase bylo něco nového – určitá sebedůvěra? Rozhodnost?
– Tak jdi, – přikývla.
Utekla hodina. Druhá. Zatímco se nad městem usazovala tma, skoro nikdo nedýchal.
Ve dveřích stály obě dívky – rozcuchané, zarudlé. Veronika měla oči od pláče, ale už v nich nebyla zlobu. A Veronika… Veronika se poprvé usmála.
– Mami, – řekla tiše Veronika. – Odpusť mi. Já… všechno vrátím.
– Vím, miláčku, – Klára přitáhla dceru k sobě. – Vím.
– Jenom jsem si myslela… – Veronika popotahovala. – Myslela jsem, že ji teď budete mít radši. Ona je tak smutná. A já…
– Hloupá, – náhle řekla Veronika. – Hloupá jsi, Verčo. Láska se ukrást nedá. Buď je, nebo není.
Klára překvapeně hleděla na nevlastní dceru. Odkud se v dvanáctileté dívce vzala taková moudrost?
– Povídaly jsme si, – vysvětlila Veronika, když si všimla jejího pohledu. – Dlouho jsme mluvily. O všem.
– A víte to? – Veronika se zasmála přes slzy. – Ona je skvělá. Naše Verča. Představ si, že taky miluje Harryho Pottera! A hraje šachy! Mami, může bydlet v mém pokoji? Prosím!
Klára cítila, jak jí v krku tlačí. Obejmula obě dívky, přitiskla k sobě. Kdesi v hloubi bytu se hlasitě vysmrkal Igor.
Později, když posílala dívky spát, zaslechla jejich šeptání:
– Můžu ti říkat ségra? – zazněl Veronikin hlas.
– Ano, – ve Veroniky hlasu zazněla úsměv. – Jen pod jednou podmínkou.
– Jakou?
– Naučíš mě plést náramky? Máš je krásné…
Klára tiše zavřela dveře. V kuchyni ji čekal Igor – se dvěma sklenicemi.
– Víš, – řekl zamyšleně, když lil červenou tekutinu, – Péťa a Terezka se teď určitě radují. Tam nahoře.
– Myslíš? – vzala sklenici.
– Jsem si jistý. Jejich děvče je doma. V rodině. A teď má sestru.
Za oknem poblikávaly hvězdy. Kdesi v dálce štěkali psi. A ve dětském pokoji si dvě dívky, nedávno ještě cizí, sdílely spolu sny, pomalu se stávajícími skutečnými sestrami.
