Tatínek teď má jinou rodinu! Nový rok přišel se slzami v očích…
S tátou jsem se setkával jen zřídka a spíše náhodou…
Moji rodiče se kdysi velmi milovali. Jejich city byly upřímné, silné a žili spolu téměř 15 let. Narodil jsem se jim já – jejich jediný syn.
Když mi bylo osm let, maminka si ke mně jednou sedla, dlouho mlčela, potom těžce vzdychla a řekla:
— Synku, táta si našel jinou ženu. Teď budeme žít jen my dva…
Nechápal jsem, co to znamená. Jak se to mohlo stát? Jak může někdo jen tak odejít? Myslel jsem si, že rodiče nemohou přestat milovat jeden druhého, protože rodina musí zůstat navždy. Čekal jsem, že se táta rozmyslí a vrátí se… Ale už se nevrátil.
Maminka tvrdě pracovala, aby nám nic nechybělo. Přijala dvě zaměstnání, protože její hrdost jí nedovolila vzít peníze od táty. Říkala, že to zvládneme, ale viděl jsem, jak po nocích dlouho sedávala u okna, zamýšlejíc se nad něčím svým. Možná nad minulostí. Nebo nad tím, jak budeme dál.
A táta? Měl nový život. Byla tam jiná žena a její dcera, která byla stejně stará jako já. Asi ji miloval. Asi se spolu smáli, chodili na procházky, jezdili na prázdniny, slavili svátky u krásně prostřeného stolu. A mě zůstaly jen občasné náhodné setkání, která spíš připomínala stín minulého života.
Stejně tomu bylo i na konci minulého roku.
Po nudných a smutných Vánocích jsme s maminkou šli na procházku po městě. Usmívala se a říkala, že vzduch je dnes výjimečný, že voní svátky. Ale já viděl její oči – byla v nich bolest. Procházeli jsme obchody, dívali se na výlohy, ale nic jsme nekoupili. Peněz jsme měli málo a maminka dělala, jako by nám nic nechybělo.
Zastavili jsme se u klenotnictví. Díval jsem se na třpytící se výlohy, když jsem spatřil známou postavu.
Táta.
Stál u pultu, usmíval se a vybíral si, pozorně si prohlížel krabičky se zlatými prsteny a náramky. Chtěl jsem na něj zavolat, ale ztuhl jsem, když jsem vedle něj uviděl tu ženu. Její dcera nadšeně obdivovala nový prsten, zatímco táta platil.
Dával jim dárky… V tu chvíli jsem pochopil: opravdu má jinou rodinu. Je s ní šťastný, možná na nás už ani nemyslel.
Táhl jsem maminku za ruku a očima jsem ukázal směrem k obchodu.
Maminka si jich všimla. Cítil jsem, jak se jí napjalo tělo. Rychle se otočila a šla dál, jako by se nic nestalo.
Vrátili jsme se domů. V lednici jsme měli jen pár potravin – maminka vzala půl kila mletého masa a pár brambor a připravila musaku. Já seděl u stolu a mlčel.
Nový rok jsme uvítali sami dva. Venku město burácelo ohňostroji, lidé si přáli vše nejlepší a my jen seděli. Každý ve svém koutě, ve svých myšlenkách.
Kdysi byly svátky úplně jiné. Kdysi jsme byli rodina.
Ale proč jsme oba měli v očích slzy?
