— Víte, že váš manžel má milenku?
— A víte, že má manželku? — odpověděla jsem hravě.
— Cože?! — ozval se šokovaný hlas v telefonu. — Já nejsem!
— No, já taky ne!
— Tak kdo to je? — zeptal se zmateně hlas.
— Kůň s kloboukem, — záměrně jsem překroutila větu a zavěsila.
Manžela jsem neměla, ale měla jsem mizernou náladu, tak proč si nedopřát trochu zábavy? Telefon zazvonil znovu o pár hodin později.
— Ano, vím o milence, — odpověděla jsem klidně na rozrušený hlas, zatímco jsem krájela kuřecí stehno.
— Odkud to víte?! — hlas opět zněl naprosto zmateně.
— Jste velmi nerozhodná, milenko, — poučila jsem ji a polila maso rajčatovou omáčkou.
— Co děláte? — žena na druhé straně zněla úplně ztraceně.
— Jím stehno.
— Čí?!
— Předchozí milenky.
Rozhovor se náhle přerušil. Hlasitě jsem se rozesmála a s chutí si dojídala stehno i křidélko, zapíjejíc je černorybízovým čajem.
Tentokrát mi „milenka“ nedala čekat dlouho—zavolala zpět hned poté, co jsem dopila poslední doušek čaje.
— Lhala jste mi, — obvinil mě hlas v telefonu.
— Vítej zpátky, milenko.
— Proč nepláčete? — po krátké pauze pokračoval hlas.
— Proč bych měla plakat?
— Skutečná manželka by měla plakat! — hlas zněl pobouřeně.
— Ale já nejsem skutečná manželka. O jednoho muže méně—o jednu ženu lehčí.
— Takže ho necháte jít? — žena opět oněměla.
— Držím ho snad?
— Ženo, nemotejte mi hlavu! — rozčilil se hlas. — Takže ho pustíte, nebo ne?
— Vezměte si ho, — udělala jsem velké gesto. — A rovnou si vezměte i Václava, Veroniku, Vítka a Viléma.
— Kdo to je? — milenka byla zmatená.
— Dvě děti, papoušek jménem Vítr a kočka jménem Vilém. Hádejte, kde je kočka. — Sotva jsem se udržela, abych nevyprskla smíchy.
— Ale… proč všechna jména začínají na „V“? — zeptala se opatrně.
— Raději byste, aby začínala na „A“? — nemohla jsem si odpustit vtip.
— To je stejně divné.
— Není na tom nic divného. Můj manžel tak rozhodl. Řekl: „V mém domě začne všechno na ‘V’.“
— Ale vy se jmenujete Lenka! — vykřikla šokovaná milenka.
— Přesně tak, — zasmála jsem se. Já, která jsem se ve skutečnosti jmenovala Radka. — Víte, jak mi říkal? — vzbudila jsem její zvědavost.
— Jak? — zeptal se hlas netrpělivě.
V duchu jsem projela jména na „V“ a teatrálně vykřikla:
— Vladěna!
— Mně říkal „moje malá vlaštovko“, — přiznala milenka rozpačitě.
Tentokrát jsem to už nevydržela—propukla jsem v hlasitý smích. Moje špatná nálada byla rázem pryč. Byla jsem ráda, že nejsem vdaná a nemusím takové rozhovory brát vážně.
„Milenka“ zavolala znovu o půlnoci:
— Víte co, — řekla troufale, — jestli jste taková nehodící se manželka, tak si vezměte zpátky toho nehodícího se manžela. Jste dokonalý pár! — vykřikla a zavěsila.
Později jsem si všimla, že si mě zablokovala.
A tak jsem v sobotu večer omylem zachránila jedno manželství. Doufám, že manželka to ocenila.
