Stanice je plná lidí.
Všichni někam spěchají.
Táhnou kufry, koukají na hodiny.
Nikdo se nezastaví.
Nikdo se nerozhlédne kolem sebe.
Náš život je podobný téhle stanici.
Honíme se za vlakem, který nesmíme zmeškat.
Běžíme po nástupišti bez rozmýšlení.
A u toho míjíme to nejdůležitější.
Míjíme lidi, kteří stojí hned vedle nás.
Paní Jana to pochopila pozdě.
Celý život spěchala do práce.
“Nemám čas, mami, zavolám později,” říkala často.
Její matka jen mlčky přikyvovala.
Čekala u telefonu dny.
Čekala týdny, čekala měsíce.
Jana si myslela, že čas je nekonečný.
Že matka bude vždycky tam, kde byla.
Že stihne všechno později, až bude méně práce.
Jenže práce nikdy neměla konce.
Jednoho dne zazvonil telefon jinak.
Sestra měla hlas plný slz.
“Mamka je v nemocnici, Jano,” řekla tiše.
Jana sedla do auta okamžitě.
Jela rychleji, než kdy jela.
V hlavě se jí honily vzpomínky.
Vzpomínky na zanedbané neděle.
Na odložené návštěvy, na výmluvy.
Na matčiny vrásky, které nikdy neviděla doopravdy.
Do nemocnice dojela pozdě.
Matka už nedýchala.
Jana stála u lůžka a mlčela.
Vlak, na který tolik spěchala, jí ujel jinam.
Ujel jí vlak blízkosti, který se nevrátí.
Žádná jízdenka nazpět neexistuje.
Čas, který měla, už je pryč.
Na pohřbu stála sama, zahleděná do prázdna.
“Proč jsem nezavolala víc?” ptala se sama sebe.
“Proč jsem nejela dřív, když ještě šlo?”
Odpověď neexistovala, jen lítost.
Jana si tehdy uvědomila jednu věc.
Nádraží života nikdy nezastaví vlak dvakrát.
Vlak odjíždí, i když se nedíváme.
Odjíždí tiše, bez varování, bez ohlášení.
Proto teď volá synovi každý večer.
Proto jezdí k otci každou neděli.
“Tati, pojď, posedíme spolu,” říká mu.
Otec se usmívá a bere kabát.
Sedávají venku, povídají si dlouho.
Jana už nespěchá jako dřív.
Učí se zastavit, než bude pozdě.
Zastav se dřív, než ti vlak ujede.