Libuše odjela o den dřív než ostatní, aby byla na narozeninách své tchyně. Sotva se sesunula do sedadla ve vlaku, ucukla – někdo ji nečekaně zavolal jménem.
Prsty se jí zatly do pásku kabelky, když stála ve frontě u pokladny. Do narozenin své bývalé tchyně zbýval ještě den, ale Libuše si schválně vybrala dřívější spoj. Věděla, že Jonáš jako obvykle nechá všechno na poslední chvíli a pojede pravděpodobně až druhý den ráno. Od rozvodu uběhly tři roky a za celou tu dobu se jim dařilo žít ve stejném městě, aniž by na sebe náhodou narazili. A právě teď Libuše nechtěla tenhle křehký stav ani trochu narušit.
Místo 12A, přelétla očima jízdenku. U okýnka, jak to měla ráda. Ve vlaku sáhla jako obvykle po knížce – novém románu, který začala včera a nemohla se od něj odtrhnout. Příběh o lásce, zradě a odpuštění. Dřív se takovým příběhům vyhýbala, ale čas všechno zacelí.
Libuše? Důvěrně známý hlas ji rozechvěl. To je náhoda.
Pomalu zvedla hlavu. Jonáš stál v uličce, v ruce držel kufr. Tak upravený jako vždycky, ve svém šedém oblíbeném saku. Jen na spáncích se mu objevilo trochu šedi, které si dřív nikdy nevšimla.
Ty obvykle chodíváš pozdě, vyklouzlo jí místo pozdravu.
A ty zas všechno plánuješ dopředu, odpověděl s úsměvem a vytáhl jízdenku. Hmm, 12B.
Libuše cítila, jak jí hoří tváře. Tři hodiny jízdy vedle muže, kterému se celé ty roky pečlivě vyhýbala. Osud si s nimi zkrátka zahrával.
Já bych si mohl s někým vyměnit místo, začal Jonáš.
Nech to být, přerušila ho Libuše. Jsme dospělí.
Jonáš kývl a posadil se vedle ní. Jeho důvěrně známá vůně k ní zavála a ten pach ji zasáhl jako rána do srdce. Kolikrát se s tímhle pachem v nose probouzela?
Jak to jde v práci? zeptal se po chvíli, když už bylo ticho k nevydržení.
Dobře. Otevřela jsem si vlastní studio jógy, odpověděla klidným hlasem. A ty? Pořád tam?
Ne, přešel jsem do poradenství. Pamatuješ, jak jsem o tom vždycky snil?
Samozřejmě že si to pamatovala. A pamatovala si i ty nekonečné hádky kvůli tomu. Ona se bála změn, on po nich toužil. O roky později měl každý to, co chtěl. Proč ji to tedy tak bolelo?
Máma se bude moc těšit, až tě uvidí, řekl Jonáš po odmlce. Pořád má tu keramickou vázu, co jsi jí dala k minulým narozeninám.
Božena byla vždycky – Libuše se odmlčela a hledala ta správná slova – tak hodná ke mně.
I po rozvodu říkala, že jsi byla nejlepší snacha, jakou si mohl přát.
Libuše ucítila, jak se jí oči plní slzami. Sáhla po knížce, aby skryla dojetí.
Co čteš? Jonáš se podíval na obálku.
Čas odpuštění, odpověděla a oba ztichli, když si uvědomili ironii toho názvu.
Zbytek jízdy strávili mlčením, ale bylo to jiné mlčení – ne napjaté jako struna, ale skoro příjemné, jako kdysi. Když vlak dorazil do Brna, Jonáš jí pomohl s kufrem z police.
Vezmeme si spolu taxík? navrhl. Stejně jedeme stejným směrem.
Libuše zaváhala. Před třemi lety se rozešli s tím, že už nikdy nebudou stát vedle sebe. A přesto tady teď byli a svět se nezbořil.
Tak jo, kývla. Ale já budu hlídat navigaci v mobilu – ty se s technikou vždycky jen hádáš.
Jonáš se zasmál a ten důvěrně známý smích rozvibroval něco v jejím nitru. Možná bylo občas potřeba pustit minulost, aby se přítomnost mohla rozjasnit.
Když vystupovali z vlaku, došlo jí, že poprvé po dlouhé době nelituje náhodného setkání. Před nimi byly narozeniny, slavnostně prostřený stůl a nejisté pohledy příbuzných. Ale teď už věděla – oni to zvládnou. Vždycky to zvládali.
Taxík proplétal večerními ulicemi Brna. Libuše, jak slíbila, sledovala cestu, zatímco Jonáš seděl vedle ní, oddělený jen taškou na středovém sedadle.
Tady doprava, řekla Libuše a Jonáš se musel usmát: znala cestu k jeho rodičům líp než on.
Pamatuješ, když jsme k mámě jeli poprvé? zeptal se najednou. Byla jsi tehdy celá nervózní.
To tedy byla! zasmála se Libuše. Třikrát jsem se před tím převlíkala. Chtěla jsem udělat dobrý dojem.
A pak jsi se polila tou polévkou.
Smáli se oba a na chvíli se zdálo, že se čas zastavil. Ale pak taxík zastavil před známým domem a ten okamžik zmizel v soumraku.
Božena je přivítala ve dveřích a s překvapením zvedla ruce.
Vy jste přijeli spolu? To je ale překvapení!
Potkali jsme se náhodou ve vlaku, vysvětlovala Libuše zmateně, když v očích své bývalé tchyně zahlédla záblesk naděje.
Pojďte dál, pojďte dál! Libuše, připravila jsem ti tvůj pokoj, pořád ten samý.
Libuše ztuhla. Její pokoj – ložnice v prvním patře, kde vždycky spala s Jonášem, když přijeli na návštěvu. Kde ranní slunce malovalo na tapety hravé obrazce a z okna byla vidět stará jabloň.
Mami, já si radši vezmu pokoj pro hosty, zkusil Jonáš.
Žádná diskuze! přerušila ho Božena. Zítra tam spí hosté. Libuše zůstane v ložnici, ty ve svém starém dětském pokoji. Všechno jako dřív.
Jako dřív – ta slova se jí vracela v hlavě. Ve skutečnosti už nic nebylo jako dřív, ale s Boženou se nehádal nikdo z nich.
Večer uběhl při přípravách na oslavu. Libuše pomáhala v kuchyni, zatímco Jonáš na půdě třídil staré krabice – úkol, který po něm máma už dlouho chtěla. Oba se úmyslně vyhýbali tomu, aby byli sami, ale pod jednou střechou to nešlo snadno.
V noci Libuše dlouho nemohla usnout. Postel jí přišla příliš velká, příliš prázdná. Za zdí, v dětském pokoji, zaskřípala podlaha – zřejmě ani Jonáš nemohl spát. Poznala ty zvuky: tři kroky k oknu, čtyři zpátky. Tak chodíval vždycky, když o něčem přemýšlel.
Najednou bylo ticho. Libuše se otočila na bok a podívala se z okna. Stará jabloň šuměla ve větru a na okamžik se jí zdálo, že ty poslední tři roky…