Muž vybíral štěně, jako by sháněl dárek na celý život. Chovatelka se usmála.
„Kluk si už dlouho přeje psa,” řekl muž a popravil si šedou bundu s odřenými manžetami.
Pak ve zverimexu nabral krmení do průhledného sáčku, vybral z regálu vodítko s měkkou rukojetí a na pult postavil misku z nerezu. Ani jednou se nezeptal na cenu.
Štěně bylo zrzavé, s jedním uchem o kus výš než s druhým. Tři měsíce, ne víc. Když ho muž zvedl, štěně se čenichem opřelo o jeho širokou dlaň a ztuhlo.
Muž si štěně přitiskl k hrudi, v druhé ruce se mu houpal sáček s nákupem a dveře za ním se zavřely.
Kuba čekal doma na pohovce. Sedm let, kolena od jodu, světlé vlasy trčely na tři strany. Když otec vešel s malým zázrakem v náručí, kluk nevykřikl. Sesunul se na zem, dřepnul si a natáhl prsty.
Štěně mu očichalo ruku. Pak ji olízlo.
Chlapec zvedl hlavu a podíval se na otce zdola nahoru. V tom pohledu bylo něco, kvůli čemuž se Lída mlčky otočila k oknu. Stála u parapetu a ramena měla mírně zvednutá, jako by už dlouho čekala, že se něco pokazí.
„Jak ho pojmenujeme?” zeptal se Pavel.
Syn odpověděl tiše a oči ze štěněte nespouštěl:
„Zrzek.”
Otec mu prohrábl vlasy. Lída se neotočila.
První noc byla těžká. Zrzek kňučel na chodbě, drápky škrábaly o linoleum a čenichem se opíral o zavřené dveře ložnice. Lída vstala ve tři. Pak v pět. Utřela louži mokrými novinami a ony jí čvachtaly pod bosýma nohama, jako by celá chodba byla napuštěná něčím, co ještě nemá název.
Pavel nevstal ani jednou.
Ráno byl v kuchyni nezvyklý pach.
„On si zvykne,” řekla Lída do prázdna.
Manžel mlčky namazal chleba máslem. Nůž skřípl o kůrku a štěně pod stolem sebou celé trhlo.
Přes den si Kuba sedl na zem v pokoji a Zrzek se uvelebil vedle něj s čenichem na jeho koleni. Chlapec nahlas četl slabikář, pletl písmena, a štěně ho poslouchalo, jako by rozumělo každému slovu. Uši poskakovaly střídavě na každý zvuk.
Lída se zastavila ve dveřích a dívala se. Pak za sebe tiše přivřela dveře.
Druhou noc Zrzek rozkousal pantofle. Třetí převrátil odpadkový koš. Pavel po čtyřech sbíral z podlahy slupky od brambor a žvýkací svaly na tvářích mu pracovaly, jako by žvýkal něco neviditelného a hořkého.
„Tak hele, zkrátka…” začal a zarazil se.
Lída čekala na pokračování. Nedočkala se.
Hádka přišla pátý den.
Kuba už dávno spal. Kuchyňské hodiny na stěně ukazovaly tři čtvrtě na deset.
Pavel seděl u stolu. Rukávy šedé bundy měl vyhrnuté k loktům.
„Já se nevyspím,” řekl.
Lída stála u dřezu.
„Vydrž chvíli. Je malý.”
Naklonil se dopředu.
„Lído. Já vstávám v šest. Každý den. Když ten pes…”
Nedokončil. Lída si konec domyslela. Ruka se jí natáhla po utěrce, i když prsty už měla suché.
Z chodby se ozvalo kňučení. Tiché, na jedné notě. Jako by Zrzek věděl, že se mluví o něm.
„Však si to dítě přálo, ne?” řekla Lída.
Pavel vstal. Židle skřípla.
„Já to neříkám teď. Říkám, že když se nic nezmění, tak…”
Odešel do pokoje. Dveře nezabouchl. Jen je opatrně přivřel, jako člověk, který má dávno rozhodnuto a rozhovor vedl jen pro pořádek.
V sobotu ráno se Kuba probudil a běžel bos po studeném linoleu k Zrzkovi.
Pelíšek na chodbě byl prázdný. Miska u zdi byla čistá, bez jídla a bez vody. Vodítko s měkkou rukojetí viselo na háčku.
Chlapec se podíval pod stůl. Do koupelny. Za skříň, kam Zrzek rád schovával rozkousaný pantofel. Nikde.
Vešel do kuchyně.
„Tati, a kde je Zrzek?”
Pavel pil kafe. Šálek držel pevně, prsty se mu netřásly.
„Nejspíš utekl. Ráno byly otevřené dveře, vynášel jsem odpadky, a tak…”
Rozpřáhl ruce. Dlaně široké, klidné. Ty samé, do kterých se štěně před šesti dny důvěřivě opřelo čenichem.
Kuba chvíli postál. Podíval se na prázdný pelíšek. Na vodítko, které viselo na háčku tak rovně, jako by ho nikdo nikdy nesundal. A odešel do svého pokoje.
Neplakal. Nezeptal se znovu. Prostě odešel.
Lída stála ve dveřích a prsty si mačkala rty. Jako by se snažila chytit slovo, které přišlo pozdě. Za lednicí stál průhledný sáček s krmením, napůl plný, s cenovkou ze zverimexu na boku.
Ten samý večer šla Božena domů z trhu.
Déšť začal už odpoledne a asfalt se leskl, jako by ho polili olejem.
U lavičky na zastávce se něco hýbalo.
Božena se zastavila. Popravila si pletený svetr hořčicové barvy a sehnula se. Ruce měla od hlíny z předpěstované sadby; konec dubna, prsty se do léta stejně nepodaří umýt.
Štěně. Zrzavé, jedno ucho o kus výš než druhé. Mokré, přitisknuté k noze lavičky, třáslo se jemně a rychle jako strojek bez vypínače.
Vedle stál sáček. Průhledný, s krmením. Nový, s cenovkou.
Božena se narovnala. Rozhlédla se. Nikde nikdo.
Déšť zesílil. Kapky bubnovaly do střechy zastávky, jako by někdo netrpělivě bubnoval prsty. Štěně se nezatáhlo hlouběji, nekňučelo. Už nečekalo.
A pak zvedlo čenich. Studený nos, srst přilepená k tenkým žebrům. Mělo takové oči, že Boženu zabolelo pod žebry, i když dvacet let neplakala před cizími lidmi a ani se k tomu nechystala.
„Tak ty jsi takový,” řekla pomalu. Tak mluví lidé, zvyklí povídat si se sadbou a s tichem.
Vzala ho jednou rukou. Druhou vzala sáček. Štěně se čenichem otřelo o její zápěstí a ztuhlo, přesně jako kdysi v cizích dlaních. Déšť stékal po svetru, po sáčku, po zrzavé srsti. Autobus pořád nepřijel, ale na tom už nezáleželo.
Doma ho Božena utřela ručníkem s modrými pruhy. Štěně sedělo na stoličce a sledovalo, jak ohřívá mléko v hliníkovém kastrolku.
V bytě bylo ticho. Jeden jediný kaktus na parapetu. Kyvadlové hodiny, které manžel opravil měsíc před tím, než zemřel.
Osm let žila sama. A najednou na podlaze zůstaly stopy mléka, na dlažbě zacvakaly drápky, a nebylo tam ticho, ale takový zvláštní klid. Rozdíl je obrovský.
Štěně lokalo z podšálku. Ten zvuk byl tak domácí, že si Božena sedla na zem vedle stoličky, jen tak seděla a poslouchala.
„Hodný,” řekla. Odmlčela se. A zopakovala: „Hodný.”
Za tři dny Božena vyvedla štěně na dvůr.
Vodítko koupila v železářství za sto korun. Látkové, s plastovou přezkou. Štěněti to bylo jedno: kolébalo se po dvoře a očichávalo každý sloupek, jako by si dělalo mapu nového světa.
U vchodu kouřila Věra ze čtvrtého patra. Přivírala oči před sluncem, kouř stoupal vzhůru.
„Jé, pořídila sis psa?”
Božena pokrčila rameny.
„Našla. Na zastávce, v sobotu. V dešti.”
Věra potáhla z cigarety. Podívala se na štěně, pak na Boženu.
„Zrzavej? S tím uchem?”
Božena přikývla.
„Vždyť to je ten pes, co ho Pavel z dvanáctky bral pro kluka. Před týdnem. Lída to vyprávěla Miluši ze třetího patra, že pes utekl.”
Věra ztišila hlas.
„A Miluška říká, že v sobotu ráno viděla u zastávky chlapa v šedé bundě. Se sáčkem. Postavil něco k lavičce a šel. Rychle. Neotočil se.”
Božena mlčela.
Štěně sedělo u jejích nohou a okusovalo tkaničku u boty. Věra odhodila nedopalek do koše a odešla.
A Božena stála. Pak se sehnula, vzala štěně a přitiskla si ho ke svetru. Hořčicový svetr voněl hlínou a sadbou. Nezakňučelo, jen se čenichem otřelo o její krk. Teplé a mokré.
Večer Božena myla podšálek a koukala z okna.
Na dvoře u houpaček stál kluk. Světlé vlasy trčely na tři strany. Nehoupal se. Jen se díval na lavičku, kde přes den sedávají sousedky s malými psy.
Postál minutu, možná dvě. Pak si strčil ruce do kapes a šel ke vchodu. Pomalu.
Zrzek spal u topení na podložce ze staré deky. Jedno ucho mu trčelo výš než druhé.
Božena si utřela ruce. Položila utěrku.
Někde v bytě číslo dvanáct viselo na háčku vodítko s měkkou rukojetí. Nové, ze zverimexu. Ještě ho nikdy nepoužili.