Františka našli ráno, ale pes vyl už od včerejšího večera. Božena slyšela ten zvuk přes dva ploty, ale nevyšla, protože Hrom výval často a ona už kvůli tomu dávno nevstávala. Vytí bylo nízké, táhlé, bez přestávky, a k půlnoci splynulo s nocí jako vítr nebo šumění vody v trubkách.
Obvodní přijel k obědu, zapečetil dům a odjel. Papíry sepsal na kapotě, kouřil a pokukoval po psovi, ale blíž nešel. Boženě řekl přes plot, že tělo odvezli do okresního města a že by se měli najít příbuzní. Pak práskl dveřmi a odjel v kolejích, v blátě zůstaly dvě hluboké stopy. Pes zůstal. Seděl na řetězu, s tlamou zdviženou k nebi, a vycházel z něj zvuk rovný, hluboký, jako z trouby, kterou zapomněli zavřít. Ne štěkot, ne kňučení. Vytí. Takové, z kterého bolí něco pod žebry, když člověk poslouchá dlouho.
Božena stála u svých vrátek a dívala se přes silnici na Františkův dvůr. Bláto po nočním dešti se lesklo v kolejích a od země stoupal těžký, vlhký zápach jako z čerstvého záhonu.
Plot byl nakřivo, tři latě ležely v kopřivách, ale vrátka se zavírala na drát a drát byl zkroucený pečlivě, na čtyři otočky. Stařík plot neopravoval, ale vrátka zamykal každý večer. Božena to věděla, protože z kuchyňského okna viděla, jak vychází za šera a kroutí drát suchými prsty. Přešla silnici, odkroutila drát a vešla do dvora. Páchlo vlhkou zemí, psem a něčím kyselým, stojatou vodou ze sudu u kůlny.
Hrom přestal výt a otočil hlavu. Rezavý, s černým sedlem podél hřbetu, velký, podobný ovčákovi, do kterého někdo přimíchal obyčejného dvorského psa. Na čenichu šediny a oči žluté, zakalené, jako u starých psů, co viděli víc, než bylo třeba.
Řetěz vedl od sloupku k obojku. Silný, s hrubými články, pět metrů. Božena ten řetěz znala sedm let. Každé léto viděla z okna, jak Hrom chodí po oblouku a prošlapává v zemi rýhu.
Rýha se za léta prohloubila, až po kotníky, a stála v ní dešťová voda. V zimě řetěz pokrývala jinovatka a články na větru cinkaly. Teď si ale Božena všimla něčeho, co předtím neviděla: na jedné straně, kde se řetěz napínal nejvíc, byly články vytřeny do lesku. Kov vyleštěný jako klika, za kterou se bere každý den. Pes táhl vždycky na jednu stranu. Nepobíhal, netočil se dokola. Na jednu.
U sloupku stála miska. Hliníková, promáčklá, se zbytky kaše. Kaše zaschla. Zrnka pohanky přilnula ke stěnám a na povrchu zatuhla mastná slupka. Vedle stála druhá miska s vodou, v níž plaval list.
František nakrmil psa ráno v den, kdy umřel. Nebo večer předtím. Božena se podívala na misku a popravila si šátek na hlavě, protože ruce si samy hledaly něco známého. Sedm let říkala sousedům, že stařík psa týrá. Říkala to Zdeně z obchodu, listonošce Věře, dceři po telefonu. Řetěz, bouda, kaše, žádná procházka. Živý tvor u sloupku. A pokaždé, když to vyslovila, cítila za sebou tu svou pravdu, tu samospravedlnost, která hřeje víc než kamna a nepotřebuje důkazy. Však je to přece jasné: pes na řetězu, pán mlčí, takže je chyba jasná.
Listonoška Věra přišla za hodinu, přinesla chleba a mléko, protože byla zvyklá nosit je Františkovi a teď nevěděla, komu by je dala. Řekla, že ho viděla v sobotu, vybíral si důchod a koupil dva kilogramy pohanky. Pro sebe a pro psa. Božena se zeptala, jestli František nemá příbuzné.
Věra se zamyslela, přitiskla si tašku k boku, a vzpomněla si na dceru. Vlastu. Bydlí v Lhotce, za silnicí, dvanáct kilometrů. Dlouho nepřijela. Věra dodala tiše:
– Dcera nabízela, že si psa vezme. Ale stařík odmítl. Já mám na poště někde zapsané i její telefon.
Božena mlčela. Pomyslela si: lakomý, ani psa nedal, když sám nevládne. Pak šla ke sloupku.
Karabina na obojku zrezla a prsty klouzaly po mokrém kovu. Božena ji dřela, kroutila, tlačila palcem na západku. Rez se zanesla pod nehty a dlaně páchly železem, palčivě a studeně. Hrom stál klidně. Nekňučel, necukal se. Jen čekal, jako by věděl, že právě teď se stane to, na co čekal, a snášel těch sedm let kvůli jednomu cvaknutí.
Karabina povolila. Obojek sklouzl z krku a Božena pod ním uviděla proužek přimáčklé srsti, světlý, skoro bílý, jako stopu po snubním prstenu. Pes se setřásl celým tělem, od čenichu po ocas. Pak se na Boženu podíval. Chvíli stál. A vyrazil.
Ne k ní, ne k misce, ne k domu. K plotu. Proklouzl mezi laťkami, vyrazil na silnici a běžel. Božena viděla, jak rezavý hřbet zmizel za keři bezu a byl pryč.
Šla na poštu za Věrou, bylo potřeba spojit se s Františkovou dcerou.
Pes mezitím přešel silnici. V místě, kde se cesta zatáčela a auta zpomalovala před mostkem přes příkop, počkal a přeběhl. Zahnul na polní cestu k Lhotce.
Lhotka začínala třemi topoly a autobusovou zastávkou bez přístřešku. Hrom zahnul do druhé ulice, proběhl kolem pumpy, kolem předzahrádky s jiřinami a zastavil se u domu se zelenou střechou.
Schody byly nízké, o dvou stupních, prkna ztemnělá vlhkem. Dveře byly čalouněné koženkou a v rohu se čalounění odlepilo a viselo trojúhelníkem. Hrom si sedl ke dveřím a zakňučel.
Ocas mlátil po schodu, a to mlácení byl jediný veselý zvuk za celý den.
Dveře se otevřely. Na prahu stála žena, hubená, tmavé vlasy stažené do drdolu, na rukou mouka. Z domu to páchlo buchtami a vanilkou, teplý závan vyplavil na práh a smíchal se s vůní mokré země.
Žena se podívala na psa. Pak si dřepla, vzala jeho tlamu do dlaní a mouka z prstů sedla na rezavou srst bílými skvrnami. Hrom přitiskl čenich k jejímu zápěstí a zavřel oči.
Božena zrovna v tu chvíli volala. Řekla, že František umřel. Že se pes utrhl z řetězu a utekl.
– Je u mě. Jmenuju se Vlasta.
Božena jen zalapala po dechu – dvanáct kilometrů přes silnici!
A Vlasta vyprávěla.
Hrom byl štěně, když Vlasta ještě bydlela u otce. Přinesla si ho z vesnice, měsíčního, rezavého, s jedním uchem nahoře. Krmila ho z kapátka, první týden s ním spala na zemi, protože kňučel a nemohl usnout sám. Pak se Vlasta vdala a přestěhovala se do Lhotky. Hrom zůstal s otcem.
Pes k ní běhal. Přes pole, přes silnici, dvanáct kilometrů na jednu stranu. Přiběhl k večeru, lehl si ke schodům a čekal. Vlasta ho nakrmila, pohladila a nechala přes noc. Ráno Hrom běžel zase zpátky. Zase dvanáct kilometrů. Poprvé ho srazili po půl roce. Udeřilo ho to blatníkem a smýklo to s ním po štěrku. František ho našel na krajnici a nesl domů v náručí čtyři kilometry. Vlasta přijela stopem a spolu ho vezli k veterináři do okresního města. Jizva zůstala na levém boku, dlouhá, od žeber k noze.
Hrom se vyléčil a za měsíc zase utekl. Srazili ho podruhé. Stejný úsek, stejná zatáčka. Prasklá pánevní kost, tři měsíce bez pohybu. František měnil podestýlku dvakrát denně a vynášel psa na dvůr v náručí, aby viděl nebe.
Po téhle příhodě si František koupil řetěz. Vlasta prosila, aby jí psa dal. František odmítl. Řekl jen:
– On se vrátí. Vždycky se vrací. A tu silnici potřetí nepřežije.
Vlasta se hádala, půl roku nepřijela. Pak začala jezdit, ale míň a míň. Potom přestala.
Sedm let seděl Hrom na řetězu.
František mu vařil kaši ráno i večer. Pohanku, občas jáhly, s kousky masa, které bral u Zdeny z obchodu za poloviční cenu. Kontroloval obojek, promazával karabinu, aby nepřirostla rzí. Sedával vedle na špalku a mlčel. Hrom mu položil hlavu na koleno a seděli tak, dokud se nesetmělo, dva staříci, jeden na špalku, druhý na řetězu. Božena to vídala z kuchyňského okna každý večer.
Hrom zůstal u Vlasty. Byl tam, kam sedm let šel.
Božena se ještě jednou podívala za Františkova vrata a zastavila se u sloupku. Řetěz ležel v blátě, stočený do kruhu. Božena ho zvedla. Články byly těžké, studené, a jedna strana se leskla vyleštěná do hladka.
Pověsila řetěz na hřebík zatlučený do sloupku. Zakroutila drát na vrátkách na čtyři otočky, jak to dělával František. Chvíli postála, hledíc na prázdný dvůr, na rýhu v zemi prošlapanou do oblouku, na špalek u sloupku. Pak přešla silnici ke svému dvoru a zavřela za sebou dveře.
Misku umyla a postavila si ji na práh. Pro případ. Kdyby se Hrom vrátil.
