Deset let poté, co Květa Procházková opustila Václava Procházku a dvě malé dcery, protože odmítla dělat ošetřovatelku muži upoutanému na vozík, se vrátila k bývalému domu a požádala o finanční pomoc. Druhý manžel ji opustil a ona stála na pokraji úplného finančního krachu, a tak se večer objevila ve dveřích – sešlá, vyčerpaná a poznamenaná léty. Václav, který nyní vychovával Zdislavu a Miluši sám, ji dovnitř pustil jen nerad. Ve vzduchu visela tíha nevyřešených křivd a dívky, třináctiletá a desetiletá, stály mlčky vedle otce, chladné a odtažité.
Večeře byla na stole, ale stala se zkouškou, kterou nikdo nechtěl podstoupit. Rozhovor se vlekl, slova byla nucená a každá věta nenápadně připomínala život, který Květa nechala za sebou. Dívky, zvyklé na svůj pevný řád s otcem, odpovídaly zdvořile, ale jejich odstup byl jasný. Květa seděla v domě, který stál na vzpomínkách, jichž nebyla součástí. Situace byla neúprosná: byla tu cizí a snažila se najít místo v rodině, která se dávno naučila žít bez ní.
Po večeři Václav vytáhl starou, poničenou knížku pohádek s názvem Dobrodružství Lištičky. Měla polepený hřbet lepicí páskou, ale nebyla to obyčejná dětská kniha. Na okrajích byly jeho rukou psané poznámky o nejdůležitějších okamžicích dcer – o narozeninách, školních úspěších, nemocech i obyčejných starostech. Byly to všechny ty roky, které Květa strávila jinde. Václav ji požádal, aby knížku dívkám přečetla, a tím ji donutil postavit se před skutečnou tíhu všedních dní i citovou zátěž dětství, kterého se sama zřekla.
Květa četla a hlas se jí chvěl. Dívky pozorně sledovaly ženu, kterou dosud znaly jen ze starých fotografií. Ta chvíle je dojala k slzám a poté následoval rozhovor, ve kterém si mohly klást otázky, které bolely. Přiměly matku, aby se postavila pravdě bez výmluv. Květa musela uznat, že nebyla u narozenin, nesdílela jejich strachy, radosti ani dospívání, a přestala hledat omluvy pro svůj odchod.
Nakonec jí Václav dal dost korun, aby se dokázala postavit na nohy, ale jasně řekl, že nejde o odpuštění a minulost se tím nevymaže. Knížku jí nechal, aby si příběh, který kdysi přerušila, mohla sama dokončit, a dcerám tím ukázal, že soucit neznamená popírat starou bolest.
Když Květa odešla, rodina obrátila list. Starý, bolestný příběh zůstal za nimi a oni začali psát nový. Václav si ten večer do deníku zapsal jedno ponaučení: odpustit neznamená zapomenout a pravá pomoc nezbavuje člověka odpovědnosti za to, co udělal.