Z amplionu se rozlehlo hlášení, roztřesené jako starý sen. Viktor Stránský se zvedl z lavičky, vzal tašku a vyšel na nástupiště. Perón se v podvečerním šeru táhl dlouhý a prázdný, vlak stál tiše, jako by na něj čekal celou věčnost. Po týdenní služební cestě se vracel domů. Ve dveřích leženkového vozu ho obešel závan starého plyše, zatuchlého vzduchu a pomačkaného času. Našel si spodní leženku, hodil tašku do přihrádky a začal se usazovat.
Právě když se narovnal, zaslechl, jak chodbou někdo těžce dýchá. Otočil se. Stála tam starší paní v podzimním kabátě a barevném šátku, s kufrem na kolečkách, který vypadal spíš jako obrovský batoh. Chvíli popadala dech a upírala na něj oči, jako by ji vlak přinesl z jiného světa.
„Tak vida, synku,” vypravila ze sebe, „mám tu asi spodní leženku.”
Měla ji. Začala se ohlížet, rovnat si věci a chvílemi působila zmateně. Viktor si všiml, že jí bude přes sedmdesát. Říkal si: proč takhle staří lidé pořád jezdí? Copak jim není doma dobře? Konečně si sedla na svou leženku a poslušně si položila ruce do klína, jako žačka. Horní leženky zůstaly prázdné. Viktor se smířil s tím, že pojede s takovou starou paní, se kterou nebude řeč.
Vlak se rozjel. Za okny ubíhala šedá krajina, mírně rozmazaná, jako když se voda pomalu mísí s deštěm. Vzápětí přišla průvodčí s povlečením. Žena hned začala ustýlat, pečlivě si leženku upravovala, pak si zase sedla a první promluvila:
„Na takovou postel nejsem zvyklá. Doma mám měkkou, tady si člověk naboří boky. Od mládí jsem nejela. Už jsem ani nedoufala, že pojedu.”
Viktor přikývl a mlčel.
„Jmenuji se Božena Kovářová. A vy?”
„Viktor.”
„A celým jménem?”
„Viktor Stránský. Můžete mi říkat prostě Viktore.”
„Jistě, vy jste mladý, můžu vám říkat Viktore. Jedete na návštěvu?”
„Proč na návštěvu?” podivil se. „Vracím se z práce domů.”
„Ach tak. Doma je doma. Já jedu naopak. Z domova, na stará kolena.”
Odmlčela se a zadívala se z okna. Viktorovi se zdálo, že se jí v očích objevily slzy, i když neplakala. Zastyděl se. Choval se k ní chladně, a ona na to měla být sama? Aby zmírnil svůj první dojem, zeptal se: „Tak vy jedete z domova, nebo domů?”
„Z domova, synku, z domova. Cesta je jen něco přes den, ale vlak člověka znepokojuje.”
„Ke komu jedete?”
„K dceři,” řekla a vytáhla kapesníček. Otřela si oči.
„Ale to se máte radovat, ne plakat.”
„Já se raduji. Pět let jsem dceru neviděla. Myslela jsem, že už ji nikdy neuvidím.”
„Ztratily jste se?”
„Ztratily, synku. Dobrovolně. Naše povahy nám v mládí nedaly pokoj. Pýcha nám nedovolila žít v klidu. Jakmile dcera vyrostla, přestaly jsme si rozumět. Vychovala jsem ji bez otce a všechno bylo jinak. Vdala se poprvé vzdor mně, aby mi udělala naschvál. Nevyšlo jí to. Nepodržela jsem ji vlídným slovem, vyčítala jsem jí. Celý život jsme se jen hádaly. Popouštěla proti mně vnučku, dělala všechno proti mně. Před pěti lety prodala byt, odjela a neřekla kam. Byla jsem na policii, bála jsem se o ni i o vnučku. Potom se ozvala. Napsala, že se má dobře, že se vdala, ale ať ji nehledám a nikdy nepřijíždím. A s tím jsem žila. Za ta léta jsem pochopila, že jsem také nebyla bez viny. Možná mě neposlouchala, možná se zlobila, ale je to moje vlastní dcera.”
Nadechla se a pokračovala tišeji: „Před rokem přišel dopis od Vlasty, tak se moje dcera jmenuje. Napsala, kde bydlí, že se dávno rozvedla, že už je sama babičkou, a ptala se na mé zdraví. Plakala jsem celou noc. Pak jsem jí napsala, že bez nich nemůžu žít. Zavolaly jsme si, popovídaly, a obě jsme uznaly, že chyba je na obou stranách. Vnučce se narodil chlapeček, mám pravnuka. Vlasta jí pomáhá, chodí do práce, nemůže se uvolnit. Pozvala mě k sobě. A co jsem měla dělat? Zavřela jsem chalupu, sousedce řekla, ať se občas podívá a zatopí, kdyby bylo zima. Sbalila jsem si tašku a jela. Člověk neví, kolik mu zbývá.”
Viktor mlčel. Myslel na matku, kterou navštěvoval jen málokdy. Matka bydlela na vesnici, stejně jako jeho starší sestra. Vždycky počítal s tím, že se o ni postará sestra. Teď se ho ten cizí příběh dotkl. V hrudi ho zabolelo, jako by se mu připomnělo něco, co dlouho odkládal. Je syn. Matka na něho myslí a chce ho vidět.
Celou cestu si s Boženou povídali. Čas se někam ztrácel, ubíhal jako voda z rozbité nádoby. Na nádraží jí Viktor pomohl vystoupit. Na nástupišti uviděl půvabnou ženu, která se starostlivě dívala jejich směrem. Ustoupil stranou. Matka a dcera se na sebe podívaly, objaly se a dlouho se nepouštěly. Obě plakaly. Setkání bylo tak silné, že Viktor nepochyboval: všechno bude dobré.
Odešel ještě kus dál, potřeboval se zbavit tíhy, která se mu usadila v hrudi. Po té chvíli mu bylo mnohé jasnější. Nádraží za ním zůstalo jako obraz, který se pomalu rozpouští, ale on teď věděl, co má udělat. Vytáhl mobil a vytočil číslo matky.
„Mami, jsem tady. Dojel jsem. V neděli mě čekej.”
