Hlásili nástup a Viktor vyšel na nástupiště. Po týdenní služební cestě se vracel domů. Když vešel do lehátkového vozu, našel si spodní lůžko. Ještě se pořádně neusadil, když zaslechl, jak někdo těžce oddychuje a jde uličkou. Otočil se: starší paní s taškou na kolečkách, která připomínala spíš batoh, v podzimním kabátě a barevném šátku, stála naproti němu a snažila se popadnout dech.
„Tak to je asi moje sousedka,” pomyslel si Viktor. „Ještě bude chtít moje spodní lůžko.”
„Podívej se, synku, já mám asi spodní,” řekla cestující, když se nadechla.
Lůžko opravdu bylo spodní. Paní se začala rozbalovat a Viktor si všiml, že jí může být přes sedmdesát. „Tak takhle si to představuju,” pomyslel si, „v tomhle věku cestovat, co nemůže sedět doma…”
Stařenka si konečně sedla na svou poličku a poslušně si složila ruce na klíně, jako školačka. Do jejich úseku už nikdo další nenastupoval, a Viktor se smířil s tím, že pojede s postarší paní, se kterou si stejně nebude co říct.
Vlak se rozjel. Za chvíli se objevila průvodčí a přinesla ložní prádlo. Žena se do něj hned pustila, pečlivě si ustlala a pak si znovu sedla. Oslovila ho první:
„Není mi tahle postel vůbec povědomá. Doma mám měkkou, tady si jen pomnu boky. Od mládí jsem vlakem nejela a už jsem ani nevěřila, že pojedu.”
Viktor přikývl a mlčel.
„Jmenuji se Božena Koutná… a ty se jmenuješ jak?”
„Viktor.”
„A celým jménem?”
„Viktor Marek. Klidně mi říkej Viktore.”
„No právě, jsi mladý, budu ti tykat… Jedeš na návštěvu?”
„Proč na návštěvu?” divil se Viktor. „Jededu ze služební cesty domů.”
„Aha! Domů – to je dobře. Já zase jedu z domova, na stará kolena.” Paní najednou zmlkla a zadívala se z okna. Viktorovi se zdálo, že má v očích slzy, i když neplakala. Najednou se zastyděl, že k ní byl tak odměřený.
„A vy jedete také domů, nebo z domova?” zeptal se, aby svou chladnost napravil.
„Z domova, synku, z domova. Proto jsem tak rozpačitá. Vždyť sem je to jen o něco déle než den, a přece jsem na cestách taková nejistá.”
„A za kým jedete?”
„Za dcerou,” řekla Božena, vytáhla z kapsy kapesník a setřela si slzu, která jí natekla do očí.
„Tak to byste se měla radovat, a vy pláčete.”
„Vždyť já se raduju. Pět let jsem dceru neviděla. Už jsem si myslela, že se neuvidíme.”
„Ztratily jste se?”
„Ztratily, synku. Ale z vlastní vůle. Mladá léta nedala pokoj, hrdost mi nedovolila žít v klidu, a tak jsme si s dcerou tolik let nebyly schopné odpustit. Jakmile vyrostla, přestaly jsme si rozumět. Rostla bez otce, bylo toho všelijak, často jsme se hádaly. Poprvé se vdala na truc, ale stejně jí to nevydrželo. Já ji nepodpořila, jen jsem jí to vyčítala… tak jsme se hádaly celý život. Popouštěla vnučku proti mně, dělala všechno navzdory mně… A před pěti lety prodala byt a odjela, ani mi neřekla kam. Chodila jsem se ptát na policii, nebo jak se tomu dneska říká, a zjišťovala jsem, co se děje. Měla jsem strach, vždyť odjela i s vnučkou.
Pak se ozvala. Napsala, že se jí daří dobře, že se znovu vdala, ale ať ji nehledám a nikdy nepřijedu. A s takovým břemenem jsem žila celá ta léta. Za tu dobu jsem si uvědomila, že jsem taky nebyla bez viny. Třeba mě neposlouchala, třeba se zlobila, ale byla to moje vlastní dcera.
A před rokem přišel dopis od Libuše, tak se moje dcera jmenuje. Napsala mi, kde bydlí, že už je dávno rozvedená, že je z ní babička, a ptala se, jak se mám. Probrečela jsem celou noc a hned jsem jí napsala, že bez nich nemůžu žít. Pak jsme si zavolaly, popovídaly si a obě jsme uznaly, že chyby byly na obou stranách.
Vnučce se narodil kluk, takže mám pravnouče, Libuše jí se vším pomáhá, a protože chodí do práce, nemůže se od ní utrhnout… a tak si mě pozvala. Tak jsem si řekla, proč ne. Chalupu jsem svěřila sousedce, ať mi ji pohlídá a zatopí, kdyby bylo chladno. Sbalila jsem si tašku a odhodlala se jet za dcerou na návštěvu. Kdo ví, kolik času mi ještě zbývá, a já ji chci vidět.”
Viktor mlčel. Myslel na svou matku, za kterou jezdíval jen zřídka. Matka žije na vesnici, a tam bydlí i Viktorova starší sestra. Vždycky si myslel, že se o matku postará sestra. Ale teď, po tom vyprávění, ho bolelo u srdce a přepadl ho smutek. Vždyť je syn, matka na něj myslí a chce ho vídat častěji.
Cestou si s Boženou celou dobu povídali a čas utekl jako voda. Na nádraží pomohl sousedce vystoupit a všiml si, že k nim spěchá hezká žena a ustaraně hledí jejich směrem. Viktor ustoupil. Dva blízcí si pohlédli do očí, objali se a nemohli se od sebe dlouho odtrhnout. Plakaly obě. Setkání bylo tak dojemné, že Viktor nepochyboval, že u nich teď už bude všechno dobré. Tentokrát opravdu.
Odešel stranou a chtěl něčím přehlušit dojetí, které se ho zmocnilo. A taky mu bylo po téhle chvíli mnohé jasné. Vytáhl mobil a vytočil číslo matky. Najednou jí prostě chtěl říct: „Mami, dojel jsem, jsem v pořádku, o víkendu mě čekej.”
