Vendula si přejela prstem po displeji smartphonu a zkontrolovala zůstatek. Částka v aplikaci ji donutila zavřít oči a pomalu počítat do deseti.
– Vendulo, – zavolala na manžela, který se před zrcadlem v předsíni otáčel.
Vašek si rovnal límec nové košile.
– Co se děje, Vendulo? – ozval se.
– A taxík do restaurace budeš platit ze svojí karty?
Manžel přestal tahat límec a provinile se podíval.
– Vendulo, nezačínej, prosím. Mně tam zůstalo jen pár drobných. Ještě musím zaplatit parkování. Nezavoláš ty?
Vendula zablokovala obrazovku.
Vaškovi dnes bylo čtyřicet. Věk úctyhodný. Před půl rokem si řekli, že oslaví skromně, doma, ve třech – oni a syn.
Hypotéku na dvoupokojový byt, kterou si vzali před dvěma lety, spláceli skoro celým Vaškovým platem. Vendula táhla na sobě služby, nákupy, dětské kroužky a oblečení. Její příjem senior manažerky to umožňoval, ale volných peněz skoro nezbývalo.
A před měsícem do jejich plánů vstoupila Libuše Králová.
Tchyně prohlásila, že čtyřicátiny jediného syna jsou událost světového významu. Nesluší se sedět v kuchyni jako žebráci. Je třeba pozvat příbuzné, pronajmout sál a ukázat všem, že se Vašek v životě uchytil.
Když se Vašek nesměle ohradil, že na restauraci nejsou peníze, Libuše odvětila:
– Vendula dobře vydělává, kvůli takové příležitosti nezchudnete.
A Vendula kapitulovala. Sama našla útulnou restauraci s dobrou kuchyní, sama sestavila menu, sama složila zálohu.
– Takže taxi, – přikývla Vendula a oblékla si plášť.
V restauraci už pobíhali číšníci. Stůl pro patnáct hostů se prohýbal pod občerstvením. Vendula si schválně vzala volné pískové šaty, aby se po dni v práci a zařizování oslavy cítila pohodlně.
Hosté se začali scházet kolem šesté. Libuše dorazila poslední, v doprovodu Vaškovy sestry Miluše. Tchyně šla ke stolu, jako by kráčela na audienci na Pražský hrad.
– S oslavencem! – hlásala.
Vašek nahlédl do tašky a rozzářil se.
– Ó, mami, děkuju! Ta samá voňavka!
Vendula letmo pohlédla na cedulku. Cena flakonku se rovnala třetině splátky hypotéky.
– Pro milovaného syna není nic líto, – prohlásila hrdě Libuše a předala číšníkovi svůj nový kabát s kožešinovým límcem.
Potom se podívala na snachu. Úsměv jí zhasl.
– Vendulo, pozdravuju, – řekla suše.
– Dobrý večer, Libuše, – odpověděla Vendula.
Tchyně si obešla očima sál.
– No, co ti mám říct… – spustila a usedla na místo v čele stolu. – Tma. A ubrusy takové obyčejné. Vašku, vždyť jsem ti říkala, ať vezmete restauraci U Zlaté koruny na Václavském náměstí. Tam jsou lustry!
– Mami, U Zlaté koruny si nemůžeme dovolit, – řekl tiše Vašek.
– Ale jdi, nedělejte ze sebe chudáky! – mávla rukou Miluše a upravila si účes. – Vždyť Vendula vydělává jako ředitelka fabriky. Mohli byste jednou bráchovi udělat pořádnou oslavu.
Vendula cítila, jak se jí do krku derou zlost, ale polkla to. Před hosty se přece nebude hádat.
– Dejte si, Libuše, – přisunula tchyni mísu s rybími specialitami. – Tady mají výbornou kuchyni.
Tchyně si ošklivě nabrala kousek ryby.
– Nějaký bledý losos. To brali na trhu?
– To je pstruh jemně solený od šéfkuchaře, – vysvětlila Vendula.
Banket se rozjel. Hosté jedli, pili, pronášeli přípitky. Vynášeli Vaška do nebes, jaký je skvělý odborník, jaký je úžasný rodinný typ, jak to v životě dotáhl.
Libuše celý večer nepřestala mluvit. Vyprávěla historky z Vaškova dětství, vychvalovala jeho smyšlené pracovní úspěchy a Vendulu nezmínila ani jednou. Pro ni byla snacha pouze obsluha, která má včas dolít džus a nepřekážet.
Když se podávalo hlavní jídlo, atmosféra zhoustla.
Vendula vstala, aby požádala číšníka o čaj. Když se vracela, zaslechla tchynin hlas.
– Vendulo, tys to ale oblékla!
Nad slavnostním stolem přestaly cinkat příbory. Hosté se zavrtali do talířů a dělali, že je salát neskutečně zajímá.
Vendula se zastavila v půli cesty.
– Promiňte?
– V těch šatech vypadáš jako stará herka, fakt!
Vašek chytal červené fleky.
– Mami, přestaň, vždyť je to normální šaty, – řekl nejistě.
– Vašku, tobě se už zakalily oči. Já to s tebou myslím dobře. Je ti třicet osm, a oblékla ses jako babka na venkov. Žádný pas, žádný střih, samý nevkus!
Miluše se zlomyslně uchechtla do ubrousku.
Vendula pomalu došla ke stolu. Celý večer tchyně demonstrativně ohrnovala nos. Předkrmy byly moc obyčejné, restaurace moc laciná, žena pro syna moc ošklivá.
– A mně se to líbí, – řekla Vendula klidně a podívala se tchyni přímo do očí. – Je to pohodlné.
– Pohodlné! – vyprskla Libuše. – Žena má zdobit muže. Být jeho vizitkou.
Roztáhla ramena.
– Podívej se na mě. Já jsem v důchodu, a pořád držím úroveň. Protože si vážím sama sebe. A ty si navlíkneš první pytel z tržnice.
Hosté se rozpačitě dívali po sobě. Vaškův strýc zíral do sklenice, jako by studoval bublinky v minerálce.
– Vendulo, sedni a nezačínej, – zašeptal Vašek a zatahal ji za rukáv.
Vašek vždycky radši zmizel v ústraní, když si ženy měly co vyříkat. Nejradši by byl, kdyby manželka mlčela a vydržela.
Jenomže dnes už Vendula mlčet nechtěla.
Unavilo ji tahat hypotéku, platit chutě tchyně a nechat se před lidmi ponižovat.
Vendula se opřela rukama o hranu stolu.
– Libuše, a odkud máte tu halenku?
– Co je ti po mojí halence? – zarazila se tchyně.
– Má to souvislost. Italská halenka. Čisté hedvábí. A kožené lodičky, kterých jsem si všimla při vašem příchodu. No a ve šatně visí nový kabát s kožešinovým límcem. Pěkné věci, že?
– Pěkné, – uznala opatrně. – Já umím vybrat kvalitní věci.
– Vy to umíte, souhlasím. A kdo to platí?
U stolu někdo nervózně zakašlal. Vašek zrudl a zkusil se zvednout.
– Vendulo, dost, – zasyčel.
– Ne, Vašku, není dost, – zastavila ho Vendula. – Když už jsme mluvili o vzhledu a sebeúctě, pojďme na rovinu.
Zvýšila hlas, aby ji slyšeli všichni.
– Tuhle halenku, lodičky a nádherný kabát jste si koupila minulý měsíc. Za dvacet tisíc korun, které jsem vám poslala ze své čtvrtletní odměny. Protože jste neměla, cituji, co na sebe do ordinace a styděla se před doktory.
Tchyni se protáhl obličej.
Sytě červená rtěnka najednou působila směšně. Rozhlížela se po hostech, hledala podporu. Ale příbuzní se rázem začali zajímat o chladnoucí pečeni.
– Já to chtěla od syna! – vyštěkla.
– Ale nedal to syn. Dala jsem to já, – řekla Vendula neoblomně. – Protože platu tvého Vaška stačí tak akorát na hypotéku, benzín a obědy v práci.
Miluše se snažila vmísit.
– Vendulo, proč počítáš cizí peníze?
– Já počítám svoje peníze, Miluše. A ten banket, u kterého teď sedíš a kritizuješ restauraci i můj vzhled, je do poslední koruny zaplacený z mojí peněženky.
V sále visela tíživá pauza, rušená jen cinkáním nádobí od sousedních stolů.
– A ten drahý parfém, který jsi dnes dala synovi, jsi koupila z peněz, co jsem ti minulý týden dala na zuby, – dodala Vendula a podívala se tchyni do očí.
Libuši polil ruměnec.
– No to si snad nedovolíš… – zamumlala.
– Takže, – napřímila se Vendula. – Já klidně můžu chodit v pytli od brambor. Protože ten pytel jsem si koupila sama za svoje peníze! Až se naučíte oblékat ze svého důchodu, probereme můj vkus. Dobrou chuť!
Vendula si klidně sedla.
Libuše chytala vzduch. Čekala, že se syn zastane matky a okřikne drzou ženu. Jenže Vašek seděl se sklopenýma očima a vidličkou doloval pečenou bramboru.
Nebylo pomoci. Tchyně zmačkala ubrousek, hodila ho na stůl a prudce vstala.
– Moje noha už u vás nebude! – pronesla do vzduchu.
Otočila se a odkráčela k východu. Miluše vrhla po Vendule vražedný pohled, popadla kabelku a běžela za ní.
Zbytek večera uběhl v dusné atmosféře. Hosté rychle dojedli hlavní chod, dopili čaj, rozloučili se a rozešli.
Domů jeli Vendula a Vašek mlčky.
Uplynul týden. Libuše demonstrativně nevolala. Vašek chodil pár dní uraženě a zkoušel manželce vyčíst, že byla moc tvrdá. Argumenty ale žádné nenašel.
V sobotu ráno si Vendula vařila kávu, když na manželův telefon dorazila zpráva. Vašek se podíval na displej a zarazil se.
– Vendulo, – začal smířlivě. – Máma píše, že se jí rozbila lednička. Oprava prý vyjde draho.
– To je mi líto, – odpověděla Vendula a usrkla horkou kávu.
– Museli bychom jí pomoct, – poškrábal se Vašek vzadu na hlavě. – Pošleš jí pět tisíc? Příští výplatu ti to vrátím.
– Ne, Vašku, nepošlu. – Vendula postavila šálek na stůl.
– Jak nepošleš? Vždyť se jí zkazí jídlo!
– Přesně tak. Tvoje matka mi jasně dala najevo, že jsem chodící nevkus a nevážím si sama sebe. Tak jsem se rozhodla řídit její radou.
Přešla k plotně a vypnula ji.
– Včera jsem se objednala do salonu na střih a barvení. O víkendu jedu do obchoďáku pro nové šaty. Budu držet úroveň!
Vašek zmateně mrkal.
– A co lednička?
– A lednička, miláčku, to je teď tvoje starost. – Vendula se usmála. – Vezmi si brigádu, požádej o zálohu. Jste přece rodina. Věřím, že to zvládneš.
Vzala šálek a zamířila do pokoje. Nechala manžela napospas jeho myšlenkám a rozbité ledničce jeho maminky.
Necháme-li se příliš dlouho považovat za bankomat, nemůžeme se divit, že si z nás ostatní vybírají. Naštěstí je vždycky vhodná chvíle změnit PIN.
