Nástupiště se v ranním oparu podobalo snu, v němž se člověk ztrácí a zase nachází. Když ohlásili nástup, Václav vyšel na peron. Po týdenní služební cestě se vracel domů. Vešel do lůžkového vozu a našel si své spodní lůžko. Zatímco se usazoval, zaslechl, jak někdo těžce oddychuje a pomalu prochází uličkou. Otočil se. Starší paní s taškou na kolečkách, která připomínala spíš batoh, stála naproti a popadala dech. Měla na sobě podzimní kabát a barevný šátek.
„No nazdar, pomyslel si Václav. Babička, jasně moje sousedka, teď bude chtít spodní lůžko.”
„Koukej, synku, já mám asi spodní,” řekla paní, když se trochu nadechla.
Místo opravdu bylo spodní. Žena se začala činit, ukládala věci. Václav si všiml, že jí bude přes sedmdesát. „To mi povídej,” říkal si v duchu, „a v tomhle věku ještě cestuje. Proč jen nemůže sedět doma?”
Babička se konečně usadila na svoje lůžko a poslušně složila ruce do klína jako školačka. Do vozu nastupovali další cestující, ale na horní lůžka v jejich oddíle nikdo nepřišel. Václav se už smířil s tím, že pojede se starší spolucestující, se kterou si stejně nebude mít co říct.
Vlak se rozjel. Vzápětí se objevila průvodčí a přinesla lůžkoviny. Žena se do nich hned pustila, pečlivě rozprostřela prostěradlo, navlékla povlečení a srovnala deku. Pak si zase sedla a sama promluvila.
„Nejsem zvyklá na takovou postel. Doma mám měkkou, tady si člověk natluče boky. Co jsem byla mladá, jela jsem vlakem naposledy, a už jsem ani nedoufala, že pojedu.”
Václav přikývl a mlčel.
„Jmenuji se Blažena Svobodová. A vy?”
„Václav.”
„A příjmení?”
„Dvořák.”
„Můžete mi říkat Václave.”
„No vidíš, jsi mladý, budu ti tykat. Jedeš na návštěvu?”
„Proč na návštěvu?” divil se Václav. „Já se vracím z pracovní cesty domů.”
„Aha, domů, to je dobře. Já jedu z domova na stará kolena.”
Žena se odmlčela a zadívala se z okna. Václavovi se zdálo, že má v očích slzy, i když neplakala. A najednou se zastyděl, že k ní byl tak nepřátelský.
„A vy taky domů, nebo z domova?” zeptal se, aby svůj chlad napravil.
„Z domova, synku, z domova. Není to daleko, jenom něco přes den, ale v takové cestě je něco neklidného.”
„A za kým jedete?”
„Za dcerou. Květoslavou.”
Blažena vytáhla z kapsy kapesník a setřela si slzu.
„Vždyť to je důvod k radosti, a vy pláčete.”
„Však já se raduju. Pět let jsem dceru neviděla. Už jsem si myslela, že ji nikdy neuvidím.”
„Ztratily jste se?”
„Ztratily, synku. Z vlastní vůle.”
Václav mlčel a poslouchal.
„Naše povahy nám nedaly pokoj, hrdost nám bránila v klidném soužití. Jakmile dcera vyrostla, přestaly jsme si rozumět. Vychovávala jsem ji sama bez otce, prožily jsme spolu všelijaké věci, často jsme se hádaly. Vdala se poprvé natruc mně, ale štěstí v tom manželství nenašla. A já jsem ji nepodpořila dobrým slovem, jen jsem jí to vyčítala. Tak jsme si to rozdávaly celý život. Naváděla vnučku proti mně, všechno dělala mně navzdory. A před pěti lety prodala byt, odjela a neřekla kam. Byla jsem na policii, zjišťovala jsem, co se děje. Měla jsem strach, vždyť jela i s vnučkou.
Pak se ozvala, napsala, že se má dobře, že se znovu vdala, ale ať ji nehledám a nikdy za ní nepřijedu. S tímhle břemenem jsem žila celé roky. Za tu dobu jsem si uvědomila, že ani já jsem neměla pravdu. I když mě neposlouchala, i když se na mě zlobila, je to moje dcera.
Před rokem přišel dopis od Květoslavy. Napsala, kde bydlí, že se s manželem dávno rozvedla, že už je sama babičkou, a ptala se na mé zdraví. Celou noc jsem proplakala, a pak jsem jí napsala, že bez nich nemůžu být. Potom jsme si zavolaly, popovídaly si a obě jsme pochopily, že chyba byla na obou stranách.
Vnučce se narodil kluk, takže mám pravnouče. Květoslava jí pomáhá, jak může, a chodí do práce, takže se nemůže utrhnout. Pozvala mě tedy k sobě. A co jsem měla dělat? Sbalila jsem svých pět švestek. Sousedka se mi postará o chalupu, občas zatopí, kdyby se ochladilo. A jela jsem. Nevím, kolik času je mi ještě dopřáno, ale chci ji vidět.”
Václav mlčel. Přemýšlel o své matce, kterou navštěvoval jen zřídka. Matka žije na vesnici, a bydlí tam i jeho starší sestra. Vždycky si říkal, že se sestra o matku postará. Ale teď, po tom vyprávění, ho bolelo u srdce a sevřela se mu hruď. Byl přece syn, matka po něm touží a chce ho vídat častěji.
Václav si s Blaženou celou cestu povídal, a čas letěl, ani se nenadál. Pomohl jí vystoupit z vlaku a všiml si, že k nim jde milá žena, která se neklidně dívá jejich směrem. Václav poodstoupil. Dva blízcí lidé se setkali pohledem, objali se a dlouho se nemohli od sebe odtrhnout. Obě plakaly. Setkání dvou žen bylo tak dojemné, že Václav nepochyboval, že teď už bude všechno dobré.
Poodešel stranou, chtěl ztišit vlastní pohnutí. A vůbec, po tom setkání se mu leccos vyjasnilo. Vytáhl mobil a vytočil číslo matky. Z ničeho nic mu přišlo, že jí prostě chce říct: „Mami, přijel jsem, jsem v pořádku, o víkendu mě čekej na návštěvě.”
