Julie pohlédla na displej telefonu. Obrazovka se na okamžik rozmazala a zase zaostřila – Katka poslala pozvánku do společného chatu: „Holky, čekám vás v sobotu v 18:00 v kavárně Máta. Bude veselo!“
Julie má třicet let. Dvě děti, dceru Janu a syna Tomíka. Rozvod. Kancelářské křeslo, které pamatuje její záda líp než kterýkoli chlap za poslední dva roky. A tahle pozvánka, ze které se zaradovala.
„Tomíku, neběhej po chodbě! Jano, obleč si ponožky, je zima!“ zakřičela Julie a přidržovala telefon ramenem.
Na druhém konci drátu Katka štěbetala o překvapeních a karaoke.
„Julie, přijdeš? Slibuju, že to bude super, a bez těch tvých vět: ‚mám děti.‘“
Julie odfrkla.
„Tvoje děti. Tvoje problémy. Tvůj rozvod. Tvůj věk… Rozmyslím si to,“ odpověděla.
V sobotu Pavel, bývalý manžel, přišel o dvě hodiny později – chodil k dětem o víkendech. Jana plakala, protože chtěla, aby jí maminka zapletla vlasy „jako princezně“, a Tomík schoval levou botu. Když Julie konečně zapnula zip na jediných šatech, které ještě nevypadaly jako pytel, hodiny ukazovaly skoro šest večer.
„Poletím. Aspoň na hodinu.“
V kavárně hrála hudba. Děvčata z účetního oddělení už přičichla k sektu a Martina z obchodního vyprávěla o svém novém mladém muži takovým tónem, jako by obhajovala diplomku na téma „Moje štěstí, které musíte všichni vidět“.
Katka zahlédla Julii, zaječela a vrhla se jí do náruče.
„Přišla jsi! Jak jsi krásná! Sedni si, hned přinesou dort.“
Julie se usadila ke stolu, vzala skleničku s džusem. Poslouchala. Přikyvovala. Usmívala se na správných místech.
Lenka z vedlejšího oddělení, vysoká blondýna s věčně nespokojeným výrazem, se k ní naklonila:
„A tvůj kde je?“
„Rozvedená. Už rok,“ řekla Julie klidně.
„Ach, promiň. Nevěděla jsem. Děti to mají asi těžké.“
Julie dopila džus. Začala hrát pomalá hudba, povědomá. Někoho pozvali k tanci. Julie zůstala sedět. Přišla Katka, strůjkyně oslavy, už lehce podnapilá a tím nezvykle vážná.
„Julie, proč jsi smutná?“
„Nejsem smutná. Jsem unavená.“
„To je to samé, když ti je třicet se dvěma dětmi a bývalým, který chodí jen podle rozpisu.“
Julie se podivila té přesnosti.
„Ty jsi taky rozvedená?“
Katka se zasmála:
„Ne. Ale jsem všímavá. Poslyš… Požádala jsem zpěváka, aby zazpíval jednu píseň. Pro tebe.“
Julie nechápala, ale kývla.
Chlapec u mikrofonu vzal akordy. A najednou se rozlilo něco starého, co hráli v rádiu, když Julie studovala na vysoké. Píseň, pod kterou se s Pavlem líbali na lavičce u kolejí. Hloupé texty o „nikdy neříkej sbohem“. Julie si zakryla obličej rukama. Ne studem. Ale proto, že si někdo vzpomněl, jaká bývala. Před „tvoje děti“.
„Já jsem si tu píseň neobjednala,“ zašeptala.
Katka pokrčila rameny:
„Možná to udělal sám. Možná se mu líbíš. Díváš se někdy do zrcadla, Julie?“
Nedívala se. Ale teď zvedla oči. Chlapec u mikrofonu se usmíval. Neznámý. Mladý. Nic nevěděl o jejím životě. Julie si otřela tváře ubrouskem, vzala skleničku se sektem a usmála se zpátky. Ne tím služebním kancelářským úsměvem, ale opravdovým.
Pak poslala Pavlovi zprávu: „Zdržím se. Na noc nechávám děti u tebe. O tom se nediskutuje.“
A vydechla. Poprvé za dlouhou dobu plnou parou.
Dort přinesli přesně v devět. Julie snědla dva kusy a nepočítala kalorie. Katka jí pošeptala do ucha:
„Víš, pozvala jsem tě, protože jsi jediná, kdo na poradě neprobíral mou zprávu.“
„Tvá zpráva byla v pořádku,“ pokrčila rameny Julie.
„Právě proto. Jsi jediná, kdo vůbec poslouchá. A ne jen dělá, že poslouchá.“
Domů se Julie vrátila po jedenácté. Prázdný byt voněl tichem. Nejdřív se jí chtělo brečet, protože Tomíkovy ponožky nebyly rozházené po chodbě a Janina sponka neležela v kuchyni.
Ale pak si svlékla šaty, uvařila čaj, pustila si tu samou píseň do sluchátek. A pochopila, že domov není jen hluk malých nožek. Je to i tohle ticho, ve kterém člověk konečně uslyší sám sebe.
„Nebyl to špatný večer,“ pomyslela si Julie a usnula s úsměvem.
A ráno přišla zpráva z neznámého čísla: „Budete dnes na prezentaci? Já jsem ten zpěvák z kavárny – Denis. Mohu vás pozvat na kávu? Jen tak, bez důvodu.“
Julie pohlédla na telefon a napsala: „Budu. Kávu černou, bez cukru. A děkuji za píseň.“
První dva týdny bylo všechno jako ve snu. Denis potkával Julii po práci s kyticí. Zpíval jí v kavárně, když bylo málo lidí, a díval se na ni, jako by byla jediná žena na světě. Julie tály. A mizela.
Nejdřív jednou týdně. Pak obden. Potom přestala matka skrývat nespokojenost.
„Julie, na koho ty děti házíš? Já mám své věci. Ty máš přece práci.“
„Mami, prosím tě, Tomík už spí, Jana má hotové úkoly. Jdu na dvě hodiny.“
„Na dvě hodiny… Celý týden na dvě hodiny. Znám já ty ‚dvě hodiny‘. Chlap?“ Julie mlčela.
„A odkud je? Z té kavárny?“ matka stiskla rty. „Kavárenský zpěvák… Julie, jsi chytrá holka, ve třiceti se dvěma dětmi se chytáš každého, kdo se na tebe mile podívá. Jenže všichni jsou stejní. Dneska ti zpívá jeden, zítra druhý.“
„Mami, přestaň!“ Julie hodila kabelku na gauč. „Ty ho neznáš.“
„A ty… jak dlouho ho znáš… měsíc? Dva? Kdo by to byl řekl, ale já už za život viděla dost chlapů,“ práskla dveřmi.
Denis byl jiný. Pamatoval si, jak se jmenuje Jana a že Tomík se bojí tmy. Říkal, že mu děti nevadí, že přemýšlí, jak by mohli zařídit život.
Julie skoro uvěřila.
Ten večer se rozhodla udělat překvapení. Denis řekl, že bude hrát do deseti, a pak má volno. Julie nechala děti u matky, ta otočila oči v sloup, ale neodmítla, a jela do kavárny bez ohlášení. Vešla do sálu. Usmála se na známého barmana. Podívala se na pódium.
Denis tam nebyl.
Stál u sloupu a tančil. Ne valčík, jen se blbnul, ale do rytmu hudby s krásnou ženou. Vysokou. Štíhlou. V obepnutých šatech, které stály jako Juliina měsíční výplata. Její vlasy byly dokonale upravené, smích hlasitý a svobodný.
Denis se také smál. Pak ji vzal za ruku a zmizeli za dveřmi s cedulí „Služební vchod“.
Julie stála uprostřed sálu. Někdo do ní strčil ramenem, omluvil se. Hudba hrála dál.
„Všichni jsou stejní,“ vybavila si slova matky.
Otočila se a vyšla ven. Nezabouchla dveře. Neplakala. Prostě si sedla do taxíku a řekla adresu… Před domem stál Pavel. Ve staré bundě, s kruhy pod očima, vzteklý a rozcuchaný.
„Julie! Proč nezvedáš telefon? Tvoje matka mi volá už půl hodiny! Táta je v nemocnici. Infarkt. Nechala děti doma a mě poprosila, abych přijel k nim.“
Julie se chytila za srdce.
„Co? Jak? Vždyť on…“
„Nevím jak. Zavolej taxík. Já pohlídám děti.“
Třesoucími se prsty vytočila číslo matky. Ta vzlykala do sluchátka.
„Táta je na JIPce. Přijeď hned teď.“
„Už jedu. Mami, dostane se z toho?“
„Doktoři nic neříkají.“
Celou noc seděly s matkou na chodbě nemocnice. K osmé ráno vyšel unavený lékař.
„Krize pominula. Váš muž je silný. Kdyby to bylo o půl hodiny déle, neručil bych. Ale teď už bude dobře. Klid, dieta, žádný stres.“
Matka se rozplakala. Julie ji objala, a tak stály dvě ženy, které málem ztratily hlavního muže svého života. Cestou zpátky v taxíku se Julie dívala z okna. Ranní slunce se prodíralo skrz paneláky. Vzpomněla si, jak Denis hladil její tvář, sliboval moře a cestování. Směšné. Moře… A táta ležel na JIPce, zatímco ona byla v kavárně.
„Dost už bylo bláznivých večírků.“
Doma byl Pavel, taky nespal, poznala to z jeho vzhledu.
„Pavle,“ řekla tiše. „Děkuju, že jsi přijel, že jsi byl s dětmi.“
Pavel chvíli mlčel. Pak promluvil neobratně, jako vždycky, když šlo o city.
„Julie, já bez tebe… Děti potřebujou otce. A nejen o víkendech. Zkrátka, pojďme se znovu nastěhovat k sobě. Jako dřív. Jsi unavená. Děti se stýskají. A mně se stýská po domově, po tvém reptání, když si nevyzuju boty.“
Julie se zasmála přes slzy.
Přistoupila k manželovi a zabořila se do jeho ramene. Vzala ho za ruku. Drsná, známá, teplá dlaň. Ne ta, která brala mikrofon a slibovala moře. Ale ta, která držela kočárek, měnila kola v jejím autě.
„Zkusíme to,“ řekla Julie. „Ale jestli zase neumyješ po sobě hrnek, zabiju tě polštářem.“
„Platí.“
Děti vyběhly z pokoje, Tomík se zavěsil na Pavla a zakřičel: „Táto!“ Jana se nejdřív odvrátila, ale pak přece jen přistoupila a tiše řekla:
„Zůstáváš? Na dlouho?“
Pavel si dřepl:
„Navždy, Jani. Pokud mě přijmete.“
A večer, když děti usnuly, Pavel myl nádobí. Julie vytáhla telefon a smazala korespondenci s Denisem. Nepřišla jediná zpráva.
„Máma měla pravdu,“ pomyslela si Julie. „Ale v jedné věci se mýlila. Není to o třiceti. Není to o dětech. A není to o rozvodu. Je to o tom, koho si vybereš. Já si vybírala krásné sliby. Ale měla jsem vzít unavené oči a špinavý hrnek ve dřezu.“
Přistoupila k Pavlovi, objala ho zezadu, zabořila nos do jeho ramene.
„Co?“ zeptal se.
„Nic. Jen je dobře, že jsi doma.“ A to bylo víc než všechny písně světa.
