19. října večer
Milý deníčku,
ještě pořád se mi třesou ruce, když si vzpomenu, co se stalo. Jmenuji se Zdislava Nováková a jsem vdova. Po smrti manžela žiju sama ve starém dřevěném domku na okraji malé vesničky na Českomoravské vysočině. Přes den se starám o zahrádku a domácnost, večer zamykám a ven už nevycházím. Sousedé mi nosí jídlo, občas pomůžou s dřívím, protože všichni vědí, že jsem tu úplně sama.
Včera v noci mě probudilo silné bušení na dveře. Vyskočila jsem z postele, venku byla tma, až mě zamrazilo. Opatrně jsem odhrnula záclonu a ztuhla. Před domem stáli tři muži. Všichni byli ramenatí, oblečení do tmavého a na rukou měli tetování. Jeden z nich držel velkou černou tašku, která vypadala víc než podezřele.
Nejdřív jsem nechtěla otevřít. Jenže jeden z nich nahlas řekl: „Prosím, nebojte se. Potřebujeme jenom střechu nad hlavou do rána. Prošli jsme celou vesnici, ale všude nám zabouchli dveře. Vy jste naše poslední naděje.“
Koukala jsem na ně. Byli unavení, nekřičeli, nevyhrožovali. A tak jsem otevřela. Řekla jsem jim: „Žádné hlouposti. Přespíte a ráno zmizíte.“ Slíbili mi to.
Uvařila jsem jim bramborovou polévku a dala na stůl chleba, brambory a čaj. Jedli tiše, děkovali a chovali se naprosto slušně. Po večeři sami řekli, že budou spát ve světnici a nebudou mě rušit.
Jenže já jsem nemohla spát. Každé zavrzání podlahy mě nutilo trhnout sebou. Pořád jsem čekala, že mě okradou nebo že udělají něco strašného. Ale ze světnice nebylo slyšet vůbec nic.
Ráno jsem se konečně odvážila vstát. Hosté byli pryč. Napadlo mě, že mě přece jen okradli. Pak jsem ale na stole uviděla tlustý svazek korun a malý vzkaz.
Stálo v něm: „Děkujeme, že jste uvěřila lidem, když nám všichni ostatní zabouchli dveře před nosem.“
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Bylo tam tolik peněz, kolik bych nevydělala ani za mnoho let. Za pár hodin o tom mluvila celá vesnice. Lidé se scházeli před mým domem, aby si balík peněz prohlédli. Mnozí si vyčítali, že ty tři muže minulou noc vyhnali, aniž by jim vůbec dali šanci.
Až po několika dnech vyšla pravda najevo. Jeden z těch mužů byl známý pražský miliardář. Se svou ochrankou se skrýval před velmi nebezpečným člověkem, který ho chtěl najít. Aby je nikdo nepoznal, oblékli se do obyčejných šatů, nepoužívali luxusní auta a vypadali jako obyčejní kriminálníci.
Miliardář na mě nezapomněl. Po čase se vrátil, osobně se se mnou setkal, nechal opravit celý dům, zaplatil všechny mé dluhy a zanechal mi tolik peněz, že už nikdy nebudu muset přemýšlet, jak přežiju další měsíc.
Vesničané na tu noc ještě dlouho vzpomínali. Prý někdy vypadá nejhůř člověk, který potom umí být nejvděčnější. Já už vím, že strach často vidí jen to, co nezná.