Václav Kratochvíl stál uprostřed prostorné, měkkým světlem zalité obývací místnosti a blahosklonně se díval na svou ženu. Připadal si, jako by právě vytáhl v loterii hlavní výhru. Padesátiletému chlapovi se zdálo, že je právě teď na vrcholu sil, a ty velké, očekávané změny v osobním životě mu dodávaly ještě víc vítězného sebevědomí.
„Bez drám, Eliško,“ prohlásil Václav sametovým, mírně povýšeným hlasem a zapínal si knoflík u saka. „Jsme dospělí lidé. Potkal jsem jinou ženu. Možná jsi to tušila, kdo ví… Zkrátka je jí třicet a je to mezi námi něco skutečného. Nechci vést dvojí hru, takže to říkám na rovinu: rozvádíme se a od dneška už spolu nežijeme.“
Pětačtyřicetiletá Eliška Kratochvílová seděla v koženém křesle. Byla to žena s výrazným šarmem, sebejistá, a nezačala lomit rukama, neběžela pro kapky a ani se nesnažila za každou cenu zachraňovat manželství.
Místo toho si z porcelánového šálku klidně usrkla kafe a počkala, co bude dál. Ten její klid Václava zaskočil, ale rychle se vzpamatoval.
„Byt je, jak víš, můj. Je to můj předmanželský majetek,“ zdůraznil poslední slova, jako by zatloukal hřebík do rakve. „Nejsem zvíře, abych tě večer vyhodil na ulici. Dávám ti dva dny na sbalení. Víkend je celej tvůj. Já s Květuší vypadnu z Prahy, abych ti nepřekážel. V pondělí ráno se sem s ní vrátíme. Ona nepotřebuje tvoje slzy, scény a cizí energii v domě. Snad to do té doby stihneš a prostor vyklidíš?“
„Do pondělí?“ opakovala Eliška vyrovnaně. „To nám stačí. Oba dny klidně.“
Václav spokojeně přikývl. Líbilo se mu, že se rozvod odehrává tak civilizovaně. Vždycky se považoval za velkodušného chlapa.
Jenomže velkodušnost Václava končila přesně tam, kde začínaly jeho peníze. Celých patnáct let manželství nepřestal připomínat, že si Eliška přišla „na jeho území“.
Jenomže to „území“ před patnácti lety vypadalo jako smutná betonová krabice o třech místnostech, kde nebyl skoro žádný nábytek a ani náznak útulnosti. Václav tehdy hrdě tvrdil, že hlavní jsou metry čtvereční, spát se dá i na matraci. Na domácnost byl patologicky škudlivý. Svoje vlastní peníze schraňoval na drahá auta, která z preventivních důvodů nechával zapisovat na svou matku Boženu Kratochvílovou.
Eliška byla žena s dobrým příjmem a skvělým vkusem a ve sparťanských podmínkách žít rozhodně nehodlala. Potřebovala komfort. Během prvních měsíců manželství tedy celý byt od podlahy až ke stropu zařídila ze svých vlastních úspor.
Ona objednala nábytek do každé místnosti a italskou kuchyňskou linku v klasickém stylu, jaká nikdy nevyjde z módy. Ona vybrala kvalitní vestavěné spotřebiče, zaplatila pokládku drahé parketové podlahy, nakoupila lustry a nechala si ušít těžké závěsy, které přesně ladily s interiérem.
Potom u Elišky propukl koníček — starožitnosti. Během manželství si po malých krůčcích pořizovala půvabné kousky. Václav se jen blahosklonně usmíval: „Tvoje peníze, tvoje lapače prachu, piš si s tím. Já o tyhle muzejní skvosty nestojím.“
Přesto své matce zavolal a poprosil ji, aby o víkendu přijela, zrovna když se Eliška měla stěhovat.
„Mami, rozvádíme se. Všechno bude kultivovaný. Ale kdyby něco, dohlídni na Elišku, ať mi z baráku nevytahá něco, co tam nemá co dělat.“
„Jasně, Vašku. Já jsem vždycky na tvojí straně,“ ujistila ho Božena.
Ale osud má v takových chvílích rád ironii. V sobotu ráno, když se tchyně chystala k synovi, jí najednou vyskočil tlak. Musela zavolat záchranku a doktoři jí nařídili přísný klid na lůžku. Dozorce vypadl ze hry.
Václav zrovna ukládal věci do kožené tašky a při tom ženě udílel poslední pokyny.
„Takže, Eliško,“ zastavil se uprostřed chodby a prohlížel si svoje panství. „Sbal si svoje oblečení, kosmetiku, takový ty vázičky. Ale bez žádnýho vandalismu.“
Eliška se opřela o futra a založila si ruce na hrudi.
„Co myslíš tím vandalismem?“
„Vestavěný spotřebiče nech bejt. Jsou zamontovaný do tý kuchyně, takže teď patřej k bytu. Troubu, myčku, to všechno necháš na místě, jsem na to zvyklej. A ten starožitnej komod v ložnici taky nech.“
„Komod?“ zvedla Eliška obočí. „Vždyť jsi o něm říkal, že je to dříví.“
„Bude se líbit Květuši,“ odsekl Václav. „Ona je z toho interiéru úplně nadšená. Říká, že mám skvělý vkus. Takže mi to tady nerozhazuj.“
Květuše Zelená byla opravdu nadšená. Třicetiletá žena, která pracovala jako recepční v kosmetickém salonu, upřímně věřila, že si vytáhla šťastný los. Václav jí připadal jako bohatý, solidní estét. Na všech sociálních sítích se rozvaloval v hlubokém koženém křesle, pózoval před drahými obrazy, nebo se opíral o ten samý vyřezávaný starožitný komod. Květuše byla pevně přesvědčená, že se stěhuje do přepychového sídla k bohatému muži, který jí zajistí spokojený život.
„Jak myslíš, Václave,“ na rtech Elišky se objevil sotva znatelný chladný úsměv. „Vezmu si jenom to svoje.“
„To jsem rád, žádný skandály. Vždycky jsem věděl, že seš rozumná ženská, která si nebude dělat nárok na moje. Klíče si nechávej, v pondělí stejně vyměním zámky,“ popadl tašku a vyšel z bytu s vidinou triumfálního návratu s novou ženou.
Když se Václav ubytoval s Květuší v lázeňském hotelu v Mariánských Lázních, došla mu zpráva od matky.
„Vašku, nemůžu se ti dovolat. Vyskočil mi tlak, přijela záchranka, takže nepřijedu a nezvládnu hlídat Elišku.“
Václav zaklel. Zrušit pobyt s novou milenkou nemohl a nechtěl. „Vždyť Eliška nic neponese. To není její styl,“ pomyslel si a odepsal matce jen zdvořilostní SMS, ať se šetří.
Mezitím Eliška hned po Václavově odjezdu vytočila číslo, které si připravila už předchozí večer.
„Dobrý den, tady Eliška, volala jsem vám včera. Ano, adresa je stejná. Čekám vás za hodinu. Potřebuji co největší auto, jaké máte ve vozovém parku. Ano, s nářadím. Bude se muset hodně demontovat.“
Po tomto hovoru si paní zarezervovala sklad na uskladnění věcí. Najít si za dva dny normální volný byt k pronájmu bylo nemožné, proto se rozhodla, že zatím počítá s matkou, než se jí podaří najít něco vhodného.
K poledni přišlo do bytu šest silných chlapů v pracovních kombinézách. S nimi dorazil profesionální elektrikář a specialista na montáž a demontáž nábytku.
„Kde začneme, paní Kratochvílová?“ zeptal se pracovitě vedoucí čety a prohlížel si rozsah práce.
„Začneme úplně vším,“ odpověděla klidně Eliška. „Sundáme dvířka z kuchyně. Vyndáme varnou desku, troubu, digestoř, mikrovlnku a myčku. Potom čalouněný nábytek a ložnici. Starožitnosti zabalit do trojí bublinkové fólie, osobně zkontroluju každej roh.“
Práce se rozjela. Bytem znělo vrčení šroubováků a šustění balicí pásky. Nebylo to hysterické stěhování uražené ženy, ale přesná, chladnokrevná logistická operace. Eliška řídila proces s grácií generála.
Z oken zmizely těžké sametové závěsy, ze stěn zmizely obrazy. Elektrikář odpojoval a sundával drahé lustry a nástěnná světla, na jejich místo nechal jen obyčejné žárovky.
Italské parkety tiše skřípaly pod těžkými botami stěhováků, kteří vynášeli koženou sedačku, skříň, vyřezávaný komod i bílou techniku. Byt rychle ztrácel lesk a měnil se v tu dutou, smutnou betonovou krabici, kterou byl před patnácti lety.
V sobotu večer byl obrovský stěhovací vůz zaparkovaný před domem napěchovaný až k prasknutí. Vedoucí čety si utřel pot z čela a naposledy vyšel do patra. Eliška stála uprostřed prázdné vykuchané kuchyně.
„Paní Kratochvílová,“ řekl udýchaně. „Máme problém. Do auta už se nevejde ani zápalková krabička. Nacpaný to máme až po střechu, dveře se sotva zavřely. Zůstal nám tady jídelní stůl a jedna židle. Máme na to zavolat druhej vůz?“
Eliška se podívala na pořádný dřevěný stůl a osamělou židli, co vedle něj stála.
„Ne, to není potřeba,“ usmála se. „Nechte to tady. Budou to potřebovat na budování světlé budoucnosti.“
Ještě jednou si prohlédla holé zdi s trčícími dráty a odešla, za sebou zavřela dveře.
Pondělní ráno bylo slunečné. Václav zaparkoval auto před domem, galantně otevřel dveře Květuši a pomohl jí s kufry. Těšila se, že vstoupí do luxusního bytu jako nová paní domu.
„Tak jsme doma, zlatíčko,“ pronesl Václav slavnostně a otočil klíčem v zámku.
Rozrazil dveře dokořán a nechal Květuši projít první.
Udělala dva kroky do předsíně. Ťuk, ťuk. Zvuk jejích podpatků se dutě a nepříjemně rozezněl prázdným bytem.
Květuše ztuhla. Václav, který šel za ní, do ní vrazil a zdviženým obočím chtěl zjistit, co se děje. Vzápětí mu slova uvázla v krku.
Před nimi se rozkládal naprosto prázdný byt. V obýváku nebyl žádný nábytek, žádná televize, žádné obrazy, žádné závěsy. Místo nádherného křišťálového lustru se pod stropem smutně houpala holá žárovka. Z ložnice zela prázdnota — ani postel, ani starožitný komod, který se Květuši tak líbil.
Václav v šoku vrazil do kuchyně. Tam, kde v pátek stála drahá italská linka s vestavěnými spotřebiči, teď ze zdí čouhaly trubky a zčernalé zásuvky.
Uprostřed té zvonivé prázdnoty stál jeden jediný stůl a jedna židle. Na stole se matně leskly klíče od bytu.
„Václave…“ Květuši se zlomil hlas a změnil se v tenké pískání. Pomalu se otočila. Obličej měla zkřivený nepochopením a rostoucím vztekem. „Co to je? Kde je všechno?! Kde máš nábytek? Kde jsou spotřebiče?!“
„Eliška…“ vypravil ze sebe jen ohromený muž a přejížděl očima po prázdných zdech.
„Ty jsi říkal, že máš zařízený byt! Říkal jsi, že budeme bydlet v pohodlí! Co budeme dělat? Budeme spát na tý židli po směnách?! Tak okamžitě objednávej novej nábytek!“
Václav polkl. Věděl moc dobře, že na nový nábytek, natož v takové úrovni, nemá peníze. Všechny úspory měl v autě zapsaném na matku a do výplaty zbývaly ještě dva týdny. Aby znovu zařídil třípokojový byt aspoň nejlevnějšími skříněmi a postelemi, musel by si vzít obrovskou půjčku. A dnes v noci je čeká buď spaní na podlaze v tomhle bytě, nebo cesta do pronajaté garsonky ke Květuši.
Opřel se o zeď a vzpomněl si na Eliščina slova z jejich posledního rozhovoru: „Vezmu si jenom to svoje.“ A bývalá žena dodržela slovo. Nechala mu jeho stěny. Vzala si jen to, co patřilo jí.
Víte, mě vždycky upřímně bavily ty umělohmotné pocity z levných televizních seriálů. Ach, on si přivedl jinou! Já si sbalím kabelku, hrdě zvednu hlavu, setřu slzu a odejdu do západu slunce, nechám jim všechno, co jsem za ty roky nadřela.
Proč by dospělá, zabezpečená žena měla sponzorovat cizí štěstí? Hrdost není odejít s jedním kufrem a velkoryse nechat exmanželovi svůj komfort. Hrdost je vzít si své, zaplacené z vlastních úspor, a nechat toho drzouna přesně s tím, co si zaslouží. Václav se tak vytahoval se svými „předmanželskými metry čtverečními“? Prosím, Eliška mu vrátila jeho betonovou krabici v původním stavu. Užijte si to, lidi.