3. července večer
Dnes jsem seděl u Vlasty Novotné v kuchyni a poslouchal, dokud nedořekla. Pak jsem se vrátil domů. Potřebuju to ze sebe dostat, jinak to nenechá spát.
Začalo to v půl sedmé ráno, když Vlasta ještě stála v předsíni s jednou botou v ruce. Telefon se rozezvučel a na displeji se objevilo: Šárka. Nezvedala to, dokud si nenazula druhou botu. Potom to vzala, přitiskla si mobil ramenem a slyšela: „Vlasto, nutně potřebuju čtyřicet tisíc. Tomáš jede do jazykovýho tábora, no a ještě doučování z matematiky, víš přece, jaký jsou dnes ceny.”
Ne „dobré ráno”, ne „jak se máš.” Hned čtyřicet tisíc a Tomáš.
„Dobré ráno,” řekla Vlasta.
„Jo, dobré, dobré. Tak co, pošleš mi to dnes? To místo v táboře nám uteče.”
Tomáše dovezli k Vlastě v zimě, když mu byly dva roky a tři měsíce. Šárka Dvořáková stála ve dveřích s taškou přes rameno a kočárkem, v němž synovec spal, a mluvila rychle, jako by se bála přerušení.
„Vlasto, jen na pár měsíců. Teď mi to fakt nejde. Petr Kovář odešel, peníze nejsou, práci si musím najít. A s ním nikam nemůžu. Máma říkala, že jsi volná, že to máš jednodušší.”
Volná. Tohle slovo se na Vlastu v rodině přilepilo navždy jako cedulka, kterou neutrhneš. Jednačtyřicet let, byt na Žižkově, účetní ve stavební firmě, žádný muž, žádné děti. Takže volná. Takže jednodušší.
„Šárko, já chodím do práce. V šest odcházím, v osm se vracím.”
„Vždyť je školka! Budu ti přispívat, jak se chytím. No tak, Vlasto. Prosím tě.”
Matka Růžena Novotná volala ještě ten večer: „To bys rodnou sestru s dítětem vyhodila na ulici? Utek jí muž, je z toho úplně vyřízená. Ty jsi sama jako prst, vždyť ti to nic neudělá. Pánbůh ti vlastní děti nedal, tak aspoň pomoz synovci.”
Pánbůh nedal. To bylo taky řečeno. Mimochodem, jako by se mluvilo o počasí.
Vlasta si Tomáše vzala na pár měsíců.
Pár měsíců se natáhlo tak, že je Vlasta přestala počítat. Nejprve Šárka hledala práci. Pak ji našla, ale „nesedla si s vedoucím.” Pak odjela do Chorvatska, „aby se provětrala, vždyť jsem z toho málem zešílela.” Poslala fotky: na člunu, s nějakým opáleným chlapem, v restauraci. Peníze neposlala.
Tomáš začal chodit do školky u Vlastina domu. Vlasta vstávala v pět, aby ho stihla připravit, odvést a dojet do práce. Byl často nemocný, jak děti ve školce bývají, a tak si brala dovolenou za své nebo dělala účetní uzávěrky v noci, aby s ním mohla být přes den. Koupila mu postýlku, pak rozložila gauč, protože postýlka byla malá. Boty, bundy, čepice – všechno se kupovalo nějak samo, bez počítání, protože přece nemůže dítě chodit v roztrhaném.
Šárka se objevovala jednou za dva, tři měsíce. Přivezla hračku, pomazlila Tomáše, poplakala si: „Jak se mi po tobě stýská, sluníčko.” A za dvě hodiny jela dál – měla „práci”, „schůzku” nebo „nového člověka, ty nemáš ponětí, jaký je.”
„Mohla bys aspoň nechat peníze na pleny,” řekla jí jednou Vlasta.
„Vlasto, mně se teď hrozně nevede. Jak se chytím, vrátím ti všechno, korunu ke koruně.”
Tomáš začal Vlastu sám od sebe říkat „mami Vlasto”. Nikdo ho to neučil. Zpočátku ho opravovala, že je teta, ale on to nechápal, a tak to nechala být.
Usínal jí na rameni, když mu předčítala Maxipsa Fíka. Ve čtyřech uměl všechna písmenka, protože je skládala z magnetků na ledničce. Plakal, když odcházela do práce, a vítal ji u dveří, když se vracela.
Pět let.
Šárka si ho vzala zpátky v létě, před školou.
Přijela jiná – přibrala, v pěkném kabátě, s novým mužem Martinem Dvořákem, který čekal v autě.
„Tak, Vlasto, jsem ready. Martin vydělává, máme byt, dám Tomáše do normální školy, mají tam hezkou základku. Díky, samozřejmě, tys mě fakt vytrhla.”
„Šárko, je mu sedm. Žije tady celý život.”
„No je to můj syn. Co jsi jako cizí. Dítě patří k matce.”
Tomáš nechtěl jet. Držel se Vlastiny mikiny a brečel tak, že koukali sousedé. Šárka mu podrážděně odtrhávala prsty.
„Tomáši, no tak, neztrapňuj se. Jedeme k mámě, u mámy budeš mít vlastní pokoj.”
Vlasta seděla v předsíni na zemi, když odcházeli. Slyšela, jak Tomáš pláče na schodech. Pak zabouchly dveře a bylo ticho.
Vlasta sesbírala magnetky z ledničky do krabice od bot a dala ji do skříně na horní polici.
Šárka tři roky nevolala skoro vůbec. Na Nový rok přišel úřední „všechno nejlepší”, na Vlastiny narozeniny někdy vzpomněla, někdy ne. Tomáše nevozila. „Vlasto, vždyť je to přes celou Prahu, a on má kroužky.”
Vlasta jezdila sama. Vozila dárky, o víkendech s ním chodila do parku u jejich domu, když Šárka dovolila. Tomáš povyrostl a styděl se objímat na ulici, ale v parku, když se nikdo nedíval, ji stejně chytil za ruku.
A pak i ty schůzky vyšuměly. Buď Šárka byla „na chatě s Martinem”, nebo „Tomáš má doučování”, nebo prostě nezvedala telefon.
A teď – půl sedmé ráno. Čtyřicet tisíc.
„Šárko, počkej. Jakých čtyřicet tisíc?”
„Vždyť říkám. Tábor, doučování, oblečení, všechno z něj vyrostlo. Mně se teď nevede, Martin přebudovává firmu, všechno je v obratu. Vždyť ho miluješ. Tys ho vychovala. Tobě to nic neudělá.”
Tady to „vychovala” slyšela Vlasta za tři roky poprvé. Dřív to bylo „můj syn”, „dítě patří k matce.” A teď, když potřebovala peníze, najednou „vychovala.”
„A Martin? Vždyť jsi říkala, že vydělává.”
„Vysvětluju ti, že má všechno v obchodě. A co s tím má Martin společného, to není jeho dítě. Petrovo. Moje.”
„Tak ať Petr platí alimenty. Je to jeho syn.”
V telefonu se ozval těžký povzdech.
„Vlasto, děláš si ze mě srandu? Petra jsem neviděla sto let, kde ho mám hledat? Prosím tě, lidsky, rodnou sestru. Ty máš plat, kariéru, bydlíš sama, utrácíš jen za sebe. Já jsem matka, mám dítě.”
„Dítě máš deset let. Tomáš se nenarodil včera.”
„No a co? Děti neustále chtějí peníze! Ty to nevíš, protože vlastní nemáš.”
Vlasta nebyla překvapená. Věděla, že to přijde. Čekala to. Přesto to bylo, jako by jí někdo vylil hrnec vařící vody.
„Vlastní nemám,” řekla. „Proto jsem pět let vychovávala tvoje.”
„Zase začínáš! To bylo sto let! Co pořád dokola s tím vychováváním? Já tě snad nutila? Sama ses nabídla!”
Vlasta ten den přišla do práce pozdě. Seděla v předsíni na stoličce, v botách, v kabátě, a počítala.
Nikdy předtím nepočítala. Nechtěla. Ale vzala si papír s receptem od obvodní lékařky, otočila ho a začala psát na druhou stranu.
Školka – platila sama. Žádné úlevy na cizí dítě bez papírů. Oblečení a boty – každou sezonu. Hračky, knížky, kroužky. Léky – Tomáš měl v šesti zápal plic, vzala si neplacené volno. Zuby – chodili k soukromému zubaři, protože na poliklinice byla fronta na měsíc dopředu. Postýlka, gauč, povlečení, dětský talířek.
Vyšlo jí, že za pět let vyndala z vlastní kapsy tolik, že by nemusela rok chodit do práce.
A Šárka nedala ani korunu. Nikdy. Ani na pleny, ani na bundu, ani na prášky.
Teď chtěla čtyřicet tisíc. Dnes. Aby jí neuteklo místo v táboře.
Vlasta papír složila na čtvrtky a dala do kabelky.
Večer Šárka volala znovu. Tentokrát byla klidnější a šla z dálky.
„Vlasto, přemýšlela jsi? Netrvám na čtyřiceti. I třicet by bylo dobré. I pětadvacet – aspoň na ten tábor.”
„Nedám, Šárko.”
Pauza.
„Jak to, nedáš?”
„Nedám. Ani čtyřicet, ani pětadvacet. Jsi jeho matka. Vzala sis ho, když ti to vyhovovalo. Tak ho taky živi.”
„Vlasto!” Vyskočil hlas. „Jak tě to napadne! Vždyť je to Tomáš! Nosilas ho na rukou!”
„Nosila. Pět let. Zadarmo. A tys mezitím jezdila po Jadranu na člunu. Prosila jsem tě tehdy o pleny – víš, cos řekla? ‚Až se chytím, vrátím.’ Kde jsou moje peníze, Šárko? Korunu ke koruně, tys slibovala.”
„Ty mi připomínáš minulost? Mně se tenkrát nevedlo! Můj život se rozpadal!”
„A mně se nerozpadal? Vstávala jsem v pět. Dělala jsem závěrky v noci, abych s ním mohla být přes den. Tři roky jsem se nevdala, protože který chlap by chtěl ženskou s cizím dítětem, který si nemůže ani osvojit, protože matka je živá a zdravá a jezdí po mořích.”
V telefonu se rozplakali. Vlasta už dávno nepoznala, jestli doopravdy, nebo ne.
„Já myslela, že ho máš ráda,” řekla Šárka tiše.
„Mám. A proto ti ty peníze nedám. Protože nepůjdou na žádný tábor. Znám tvoje tábory. Najdi Petra, podej na alimenty – to je zákonné a správné. Nebo ať ti dá Martin, když jsi vdaná. Ale já nejsem bankomat, který se zapíná, když máš všechno v obratu.”
Matka volala za dva dny. Vlasta věděla, že zavolá.
„Vlasto, co to slyším. Odmítla jsi sestru?”
„Ahoj, mami.”
„Žádný ahoj, odpovídej! Šárka pláče, kluk zůstane bez tábora, a ty, vlastní teta, lituješ pár korun! Jak se nestydíš!”
„Mami, pět let jsem vychovávala Tomáše. Kde byla Šárka?”
„Vždyť měla těžké období! Co jsi jako prokurátor, pořád počítáš! Vlastní krev, a tys jako cizí.”
„Vlastní krev. A když jsem už na děti neměla věk a místo vlastního života jsem seděla s cizím dítětem – to byla jaká krev?”
Matka na chvíli zmlkla.
„Vždyť tys souhlasila. Nikdo tě nenutil.”
„Souhlasila. Protože tys řekla: ‚Pánbůh ti vlastní nedal, aspoň pomoz synovci.’ Pamatuješ? Pomoz. Pomohla jsem. Pět let. A když teď Šárka chce další, jsem zase zlá.”
„Ona nechce, ona prosí!”
„Ona chce, mami. S ‚musíš’ a s ‚vlastní nemáš.’ To není prosba.”
„Tak ti něco řeknu, Vlasto,” matka ztišila hlas. „Jestli jim nedáš peníze, nemusíš na svátky jezdit. Když jsi rodině cizí.”
„Dobře,” řekla Vlasta. „Nepřijedu.”
Ona první položila telefon. Dřív vždycky čekala, až maminka domluví.
Šárka zkusila poslední trumf za týden. Napsala dlouhou zprávu na půl obrazovky. Ve zkratce: „Když seš taková, řeknu všem, že vlastní teta odmítla pomoct dítěti. Že ho odhodila, vyhodila ze života, když jí nebyl do počtu.”
Vlasta to četla u plotny. Přečetla si to dvakrát. Pak napsala odpověď pomalu, každé slovo s rozmyslem.
„Povídej. A já vytáhnu účtenky. Mám schované – za školku, za doktory, za všechno. Pět let. A řeknu, jak tys nebyla schopná nechat peníze na pleny, když ses vozila po Jadranu. A jak sis ho vzala, když ti to vyhovovalo, a pak jsi mi ho tři roky nepustila k sobě. Uvidíme, Šárko, koho lidi odsoudí.”
Ne všechny účtenky měla. Něco jí zůstalo: pár dokladů z privátní ordinace, smlouva se školkou. Ale Šárka to nevěděla. A Šárka zmlkla.
Navždy.
Přešlo jaro, začalo léto. Na matčiny pětašedesátiny Vlastu nepozvali. Dozvěděla se to z fotek, které dala sestřenice na internet: všichni tam byli, Šárka i Tomáš v nové košili, matka v čele stolu. Jenom Vlasta chyběla.
Vlasta se na Tomáše na té fotce dívala dlouho. Vyrostl, byl takový kostnatý, jak bývají puberťáci, ale oči měl pořád stejné. Poznala by je mezi tisíci. Ty oči, které na ni koukaly zdola, když jí předčítala Maxipsa Fíka.
Telefon zazvonil v červnu, pozdě večer, z neznámého čísla.
„Mami Vlasto?” Hlas se lámal, přeskakoval z hluboka do výšek. „To jsem já, Tomáš. Volám z kamarádova mobilu. Máma mi zakazuje ti volat, říká, že jsi nás opustila.”
Vlasta se posadila na stoličku.
„Tomášku. Já jsem tě neopustila. Slyšíš? Nikdy.”
„Já vím,” řekl tiše. „Já si pamatuju, jak jsi dávala písmenka na ledničku. Já si pamatuju všechno. Jenom máma mluví jinak.”
Povídali si asi deset minut. O škole, o robotech, které teď staví, o tom, že pájí drátky. Vlasta poslouchala a bála se dýchat, aby to nezaplašila. Na konci řekl:
„Já ti ještě zavolám. Jenom mámě neříkej, jo? Aby mi nevzala mobil.”
„Neřeknu,” slíbila Vlasta. „Volej, sluníčko. Kdykoli budeš chtít.”
Pak byly tóny.
Zavolal ještě dvakrát. Potom přestal – buď došel mobil kamaráda, nebo to Šárka vyčenichala. Vlasta nevěděla. Číslo, ze kterého volal, už neodpovídalo.
Vlasta vytáhla z horní police krabici od bot. Otevřela ji. Magnetková písmenka – modré A, červené B, žluté C. Všechna, podle kterých se Tomáš učil číst, když jí ležel na rameni.
Rozložila je na ledničce. Jedno po druhém, jako kdysi. T. O. M. Á. Š. Stála a dívala se. Pak vzala telefon, našla poslední číslo, ze kterého volal, a uložila si ho. Pojmenovala ho „Tomáš”. A položila telefon na stůl, displejem nahoru, aby viděla, kdyby se rozsvítil.
Když to všechno dnes slyšel, dlouho jsem nemohl usnout. Napsal jsem si sem jednu věc: Nemusíš být vlastní krev, abys někoho miloval. A nemusíš se nechat zničit, abys to dokázal. Vlasta řekla ne, a přitom nezavřela dveře. Naučil jsem se, že láska není o tom, co dostaneš nazpátek, ale o tom, že po každém „ne” seš pořád schopný nechat v telefonu jméno toho, kdo se ti ztratil. A doufat, že jednou zazvoní.