Čtyři noci po sobě budila Micka Jindru přesně ve tři hodiny. Zamykal dveře, zlobil se, hledal na internetu uklidňující kapky pro zvířata. A přitom stačilo jen vstát a jít za ní do kuchyně.
První noc do Micky Jindra skoro hodil polštář.
Na hodinách byly tři. Ten nejtěžší, nejprotivnější noční okamžik, kdy se člověk ještě pořádně nevyspal, ale už ho někdo vytrhl ze sna. A z toho je uvnitř hned sucho, zle a pichlavě.
Probudil se z toho, že se mu někdo jemně, ale vytrvale dotýkal tváře. Ne drápky – přímo tlapkou. Jako by ho nebudila kočka, ale někdo trpělivě opakoval: vstaň. Prosím, vstaň.
Jindra otevřel oči a uviděl Micku.
Stála přímo u polštáře – tříbarevná, s roztrženým levým uchem – a dívala se na něj tak, jak se umí dívat jen zvířata: přímo, bez rozpaků, bez zbytečných vysvětlování. Za vteřinu mu znovu položila tlapku na obličej.
– Co blázníš?.. – zamumlal chraptivě.
Micka tiše zamňoukala.
Ne hlasitě.
Ne žalostně.
Ale tak, jako by na tom krátkém zvuku opravdu něco záviselo.
Jindra se posadil na posteli – vzteklý, těžký, s tou okamžitou noční nenávistí ke všemu živému, co brání spát. V pokoji byla tma. Jen pouliční lampa řezala strop matným žlutým pruhem. Za oknem stál listopad – vlhký, holý, bezesný. Radiátory se střídavě ohřívaly a chladly. Podlaha byla ledová.
Šel do kuchyně, nasypal do misky granule a mrzutě zavrčel:
– Na, jez. A nech mě aspoň v noci v klidu žít.
Micka přičichla ke krmení, ale jíst nechtěla.
Místo toho se otřela o jeho nohu, otočila se a šla dozadu do kuchyně. Zastavila se. Ohlédla se.
Jindra si toho už nevšiml.
Vrátil se do postele, zachumlal se do peřiny a skoro okamžitě usnul s tím, že se kočka prostě chová divně. Vždyť zvířata to mívají: někdy jim nechutná jídlo, někdy nemají náladu, někdy zrovna svítí mesíc z nesprávné strany.
Ráno byla Micka jako obvykle.
Seděla na křesle, úhledně podsazené tlapky. Pak přešla na parapet. Pak si lehla k topení. Tichá, klidná, dokonce až moc klidná na tu, která ho v noci tak vytrvale zvedala z postele.
Micka vůbec nepatřila ke kočkám, které trápí své páníčky.
Za dva roky u Jindry ani jednou nepřevrhla vánoční stromek, v noci neřvala, nekradla jídlo ze stolu a nevisela na záclonách. Jedla opatrně. Do záchodu chodila bez chyby. Spala ve svém křesle. Když něco potřebovala, poprosila zdrženlivě, jako by chápala: člověk má svých starostí dost.
Možná právě proto si Jindra k ní přilnul.
Našel si ji na podzim, skoro náhodou. Vyšel večer vynést odpadky a u vchodu uviděl tříbarevnou kočku s roztrženým uchem. Seděla na mokrém betonu. Nepobíhala, nemazlila se, neprosila. Jen seděla a dívala se kolem lidí tak, jako by dávno pochopila: prosit je k ničemu.
Jindra tehdy stál s igelitkou v ruce, díval se na ni a najednou cítil něco nepříjemně povědomého. Měla stejný výraz jako on sám poslední měsíce po rozvodu: už nic nečekáš, ale z nějakého důvodu stejně neodejdeš.
Vzal igelitku zpátky do bytu a kočku vzal s sebou.
Jméno „Micka“ se neobjevilo hned. Nejdřív byla prostě kočka. Potom „hele“. Potom „co blbneš“. A jednou nasypal granule a najednou řekl:
– Micko, pojď.
Přišla.
A tak už zůstalo.
Po rozvodu se pro Jindru stalo ticho skoro největší hodnotou.
Nepochopil to hned. Nejdřív ho prázdný byt děsil. Potom ho začal léčit. Nikdo se nehádal. Nikdo neřešil vztahy. Nikdo nebouchal dveřmi a neříkal podrážděným hlasem:
– Ty mě zas neposloucháš.
Nemusel se vymlouvat, vysvětlovat, slibovat, že se změní. Stačilo přijít domů, sundat si bundu, postavit konvici a mlčet.
Micka se do toho života dokonale hodila.
A proto, když ho druhou noc zase přišla budit, Jindra už nebyl zmatený. Naštval se.
Tentokrát předem všechno zkontroloval. V mise bylo jídlo. Voda byla. Záchod čistý. Okno skoro zavřené. Micka se najedla, umyla a uvelebila se v křesle. Nic nenasvědčovalo nočnímu představení.
Ale za chvíli Jindru probudil škrábavý zvuk.
Ze začátku ani nepoznal, co to je. Ležel, koukal do tmy a poslouchal. Pak mu to došlo: dveře od ložnice.
Micka škrábala zvenčí.
Drápky jely po starém dřevě metodicky, pravidelně, vytrvale. Jako by se nedovolávala dovnitř, ale snažila se dobouchat. Zvuk byl suchý, nepříjemný, rozčilující. Za pár vteřin se k němu přidalo mňoukání.
Ne hlasité.
Ne žalostné.
Divné.
Jako by kočka chtěla něco říct, ale nevěděla jak.
Jindra si polohlasem zaklel, vstal, otevřel dveře, pustil Micku do chodby, zase si lehl, ale hned poznal, že takhle neusne. Tak prostě zavřel dveře na zástrčku.
Zástrčka byla stará, ještě z dob, kdy v tom bytě bydleli jeho rodiče. Malá, železná, na dvou šroubcích, trochu povolená, ale pevná. Jindra ji používal málokdy. Jen když se chtěl úplně odstřihnout od světa.
Zase si lehl.
Světlo pouliční lampy kreslilo po stropě šikmý žlutý pruh. Někde v trubkách šuměl vzduch. V kuchyni si lednička pokašlávala svým starým chrapotem. Obyčejné noční zvuky starého domu.
A najednou – zase škrábání.
Teď už za dveřmi.
Micka dřela do dřeva se stejně tvrdohlavou pravidelností. Pak zamňoukala. Zmlkla. Zase zamňoukala. A tak skoro do čtyř do rána.
Jindra ležel s polštářem přes ucho a každou minutou se víc a víc zlobil. Připadalo mu, že si z něj kočka dělá legraci. Že se mu ten jeho křehký noční klid rozpadá kvůli nějakému zvířecímu rozmaru, kterému nerozumí a rozumět nemusí.
Ráno bylo ošklivé.
Budík zazvonil v sedm a Jindrovi se zdálo, že nespal vůbec. V práci pil kávu jednu za druhou, zíval, mnul si spánky a v poledne vlezl na internet hledat odpověď.
„Kočka budí v noci co dělat“.
Internet ochotně poradil. Ignorovat. Koupit automatické krmítko. Dávat uklidňující kapky. Hrát si před spaním. Odstranit stres. Ukázat veterináři. Jedno fórum dokonce tvrdilo, že kočky takhle varují před „jemnohmotným světem“.
Jindra si odfrkl a objednal uklidňující kapky.
Třetí noc přišla Micka zase přesně ve tři.
Jako podle plánu.
Nejdřív – jemné dotknutí tlapkou na tváři.
Pak, když dělal, že spí – tiché mňoukání přímo u postele.
Pak, když pořád nevstával – škrábání za dveřmi.
Ale teď bylo v jejím hlase něco, z čeho bylo hůř než ze škrábání. Dva krátké zvuky. Pauza. Zase dva.
Jako by počítala vteřiny.
Nebo vysílala signál.
Jindra ležel a nehýbal se. V kuchyni tikal budík. Za oknem se kývala lampa. Linoleum na chodbě tiše vrzalo pod kočičími tlapkami.
A kdesi v hloubi bytu – nebo se mu to jen zdálo? – bylo slyšet ještě něco. Velmi slabé. Téměř nerozeznatelné.
Rázem vstal, trhnutím otevřel dveře a skoro vykřikl:
– Dost!
Micka přitiskla uši.
Ale neustoupila.
Podívala se na něj zdola nahoru dlouhým, klidným pohledem. A ten pohled zabral víc než jakékoli žalostné mňoukání. Nebyla v něm kočičí rozmařilost. Byla v něm zvláštní, skoro lidská trpělivost. Jako by mu už mnohokrát opakovala totéž a pořád se nehodlala vzdát.
Pak se Micka otočila a šla do kuchyně.
Jindra zůstal stát ve dveřích.
Proč právě tehdy ho poprvé přepadla úzkost, to nevěděl.
Ale stejně nešel.
Vrátil se do postele. Do rána už nespal.
Druhý den na dvoře před domem potkal Boženu ze třetího patra. Stála jako obvykle ve flanelovém županu přes tepláky, s cigaretou v ruce a s obvyklým výrazem člověka, kterého už skoro nic nepřekvapí.
– Boženo, – zavolal na ni Jindra. – Tvoje kočka tě někdy v noci budila?
Podívala se na něj přes brýle, potáhla z cigarety a vyfoukla dým stranou.
– Budila. A co?
– Moje mi třetí noc nedá spát. Tlapkou do obličeje, škrábe se, mňouká. Všechno jsem zkontroloval: jídlo je, voda je, záchod čistý.
Božena lehce přimhouřila oči.
– Když kočka tři noci po sobě dělá to samé, tak na to má důvod.
– Jaký důvod?
– A tys to zjišťoval?
– Vždyť říkám, všechno jsem zkontroloval.
– Ne misku, – přerušila ho Božena. – Ale šels za ní?
Jindra zmlkl.
Božena oklepala popel a usmála se:
– Ony nejsou hloupé, Jindro. Hloupí jsme my. Když volá, nemáš hádat, ale jít.
Celý den se mu ta věta pořád dokola vracela v hlavě.
Ke čtvrté noci se připravil.
Nastavil si budík na tři čtvrtě na tři, ale probudil se dřív. Ležel ve tmě a poslouchal byt. Hodiny v kuchyni. Ledničku. Jemné praskání topení.
A ještě jeden zvuk.
Úplně slabý.
Takový, který si člověk snadno splete s vrzáním trubek, s větrem nebo s čímkoli, když se mu nechce pozorně naslouchat.
Přesně ve tři vyskočila na postel Micka.
Přišla k polštáři.
Dotkla se tlapkou jeho tváře.
Jindra se hned posadil.
– Dobře, – řekl tiše. – Jdem.
Micka seskočila z postele na podlahu a sebevědomě vyrazila dopředu, ani se neohlédla. Jako by přesně věděla, že tentokrát už konečně půjde za ní.
Provedla Jindru přes chodbu, dál do kuchyně, kolem stolu, kolem stoličky – k topení pod oknem.
V tom rohu byla největší tma. Nazelenalé světýlko mikrovlnky sem dosvítilo jen slabě, takže trubky vypadaly tlustší než ve dne a škvíra mezi zdí a starou litinou hlubší a horší. Od okna táhl chlad: větrací okénko zase zůstalo trochu pootevřené.
Jindra si v duchu vynadal. Už týden kouřil u okna a pokaždé nechal škvíru „jen na chviličku“ a pak ji zapomněl zavřít. V noci se po podlaze táhl ledový vzduch a tenká záclona se jemně hýbala.
Micka si sedla na podlahu a zírala přímo na topení.
Jindra si dřepl. Nejdřív nechápal, co by měl vidět. Prach pod parapetem. Rezavé úchyty. Starou trubku. Kus odchlípnuté lišty.
Nic zvláštního.
Ale pak se zpoza topení ozval zvuk.
Tenoučký, skoro neživý pískot. Tak slabý, že by ho ve dne nejspíš nebylo slyšet vůbec: venku jedou auta, v domě bouchají dveře, u sousedů hraje televize, v kuchyni bublá rychlovarná konvice.
A v noci se celý dům jako by propadne do ticha, a i takový maličký zvuk se přes něj začne prodírat.
Jindra vytáhl telefon, rozsvítil baterku a posvítil do škvíry.
Nejdřív viděl jen prach a chuchvalce starých pavučin. Pak něco malého, černého, slepeného.
Kotě.
Úplně maličké. Možná třítýdenní, ne víc. Oči už mělo otevřené, ale dívalo se zamlkle, jako by skoro nechápalo, kde je. Boky se mu jemně třásly. Tlapky měl podtažené pod břichem. Leželo na boku, sevřené mezi trubkou, zdí a těžkým topením tak nešikovně, jako by se tam nedostalo vlastní vůlí, ale spadlo a zůstalo zaklíněné.
Jindra posvítil výš k parapetu a teprve tehdy všechno pochopil.
Venku, přímo pod oknem, vedl úzký plechový přístřešek nad vchodem do sousedního obchodu. Venku se na něj klidně mohla dostat dospělá kočka – po stromě, po výstupku, po nějaké římse.
A pak bylo pootevřené okénko. Škvíra malá, ale pro malé kotě dostatečná. Kočka-matka nejspíš přenášela koťata z místa na místo a zachraňovala je před zimou nebo psy ze dvora, a jedno z nich zanesla sem. Nebo se kotě samo, když vylezlo z nějakého úkrytu na přístřešku, vydalo za pachem tepla. Od topení sálal žár, a pro takové mrně to mohl být jediný srozumitelný orientační bod.
A pak se stalo to jednoduché a hrozné.
Prolezlo okénkem, sklouzlo z parapetu dolů, za topení – do místa, kde by se dospělé zvíře ještě otočilo, ale takhle malé už ne. Škvíra mezi zdí a články byla úzká, zaprášená, s trčícím kovovým úchytem a odchlípnutou lištou. Vlézt dovnitř se mu podařilo – vylekaně, na čistém instinktu, když ucítilo cizí pach bytu. Ale ven už se dostat nedokázalo.
Zespodu mu bránila lišta. Z boku trubka. Shora visela těžká žebra topení. Pokaždé, když se kotě asi pokusilo dostat ven, jen se víc sesunulo do rohu.
Jindra si to představil tak jasně, že ho nepříjemně sevřelo uvnitř: malá, sotva živá kulička tepla se dostala tam, kde to vonělo záchranou, a padla do pasti dva kroky od lidí.
Teď bylo jasné i to druhé – proč kotě pískalo jen v noci.
Ve dne byl v bytě hluk. Jindra chodil do práce, lednička hučela, za oknem jezdila auta, sousedi nahoře posunovali židle, na dvůr chodily děti. A kotě bylo moc slabé, prochladlé, hladové; nemohlo křičet pořád. Ztichlo, spalo, propadalo se do polobdělení. A teprve v noci, když dům utichl a začalo být hodně zima, se probouzelo hladem a strachem.
A tehdy začalo vydávat hlas.
Ne nahlas – na hlasitý křik už nemělo sílu.
Tence.
Občas.
Téměř neslyšně.
A slyšet ho mohla jen Micka.
Nejspíš ho slyšela už první noc.
Kočky mají úplně jiný sluch. To, co člověku připadá jako šustění v trubkách nebo hra představivosti, je pro ně živá bytost. Nejdřív mu Micka nosila jídlo. Teď to Jindra viděl sám: v nejzazším rohu ležely zaschlé kousky kuřete. Takže mu nosila granule ze své misky. Možná po jednom kousku. Možná je tam strkala čenichem. Možná je tam protlačovala tlapkou.
Nějak dokázala dostat jídlo tam, kam sama úplně vlézt nemohla. A teprve když pochopila, že to nestačí, když kotě zesláblo tak, že skoro přestalo pískat, začala budit Jindru.
Jindra si opatrně lehl břichem na studenou podlahu a natáhl ruku do škvíry. Hned se to nepovedlo: překážela trubka, ostrý kraj úchytu ho škrábl přes zápěstí. Musel se natáhnout bokem, skoro poslepu.
Prsty se konečně dotkly teplé, špinavé srsti a kotě sotva slyšitelně písklo.
– Ticho, ticho… – zašeptal Jindra, sám nevěděl proč.
Objal mrně dlaní. Bylo skoro bez tíže, jako smuchlaná rukavice. Jen teplé. Živé. A třáslo se.
Když ho Jindra konečně vytáhl zpoza topení, kotě se ani nepokusilo vytrhnout. Jen slabě pohnulo tlapkou a ztichlo, zabořeno čenichem do jeho palce.
Micka hned přišla, očichala kotě a krátce, skoro bezhlasně zamňoukala.
Jako by řekla:
– Konečně.
Jindra si sedl přímo na podlahu, opřel se zády o kuchyňskou skříňku a dlouho se díval na černou kuličku ve svých rukou. Micka mu vyskočila na klín, uvelebila se vedle kotěte, dotkla se jeho nosíku – a poprvé za všechny ty noci se uvolnila. Dokonce přivřela oči.
A Jindra seděl a s bolestnou jasností chápal jednu velice prostou věc: tak si zvykl žít ve svém tichu, ve svém vlastním, pečlivě zařízeném klidu, že se odnaučil hned odpovídat, když vedle něj někdo skutečně volá o pomoc.
Ráno odvezl kotě k veterináři.
Koupil umělé mléko, pipetu, ohřívací polštářek, podložky. Vyslechl všechny instrukce. Přikyvoval tak pozorně, jako asi nikdy nepřikyvoval ani v práci před šéfem.
Když se vrátil domů, ubytoval kotě v krabici s měkkým ručníkem u topení. Micka nejdřív seděla vedle ostražitě, pak si lehla blíž, jako by předávala Jindrovi službu, ale přesto nechtěla odejít.
Večer Jindra dlouho bloumal po bytě a nemohl si najít místo.
A pak najednou vzal telefon a zavolal matce.
Poprvé za tři měsíce.
Když zvedla telefon, na chvíli se zarazil. Sám nečekal, že to číslo opravdu vytočí.
– Mami, já… – začal a zmlkl.
Micka v tu chvíli vyskočila na stůl a položila tlapku vedle telefonu.
– Co se stalo, Jindro? – zeptala se hned matka.
– Nic, – řekl po chvíli. – Jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš.
Na druhém konci zavládlo ticho.
Ne uražené.
Ne těžké.
Prostě překvapené.
– Mám se dobře, – řekla konečně matka. – A ty?
Jindra se podíval na krabici u topení. Na Micku. Na kuchyni, která přes jednu noc byla najednou úplně jiná.
– Taky… dobře, – odpověděl.
A poprvé po dlouhé době to „dobře“ nebyla lež.
Dveře do ložnice už nikdy nezavíral na zástrčku.
Potom šroubky úplně vyšrouboval a zástrčku uklidil do šuplíku.
Od té doby dveře zavíral, ale ne celé.
Protože teď už přesně věděl: když k tobě někdo v noci přijde a tvrdohlavě tě volá, není to vždycky jen nepohodlí.
