Krabice stála u nohou třetí den a dno už změklo od ranní vlhkosti. Božena narovnala ručník uvnitř, přepočítala koťata: všech pět. Dvě šedá, dvě pruhovaná, jedno černé s bílou náprsenkou. Černé spalo, pruhovaná se rvala, šedá se tiskla k sobě.
Trh se probouzel pomalu. Marta ze stánku se zeleninou už naskládala jablka do kopečka a voněla tou kyselou podzimní vůní, podle které se říjen liší od všech ostatních měsíců. Nebe viselo šedé, husté, a zima se pod bundu nedostávala hned, ale postupně, po centimetru, od dlaní k loktům. Asfalt se leskl od včerejšího deště a kaluže odrážely stánky, lidi, kusy nebe.
Božena si foukala do prstů. Prsty měla červené, neohýbaly se a rukavice nechala doma, protože ráno nemyslela na rukavice, ale na to, že dnešek je poslední den, kdy tady může stát. Zítra přijede dcera a vezme si kočku, ale koťata si nevezme. Dcera řekla: „Mami, kam bych brala pět? A měla pravdu. Ale její pravda nic neřešila, jen dělala těžší to, co už bylo těžké.
– Vezměte si kotě, říkala Božena každému, kdo zpomalil krok. – Pěkné, krotké. Pokud vám to nevadí…
Lidé procházeli kolem. Žena s kočárkem se usmála, ale zavrtěla hlavou. Muž v montérkách se ani nepodíval. Holčička asi desetiletá si dřepla, natáhla ruku, ale matka ji chytila za rukáv a táhla dál.
– Komu by se chtělo brát koťata v říjnu? řekla Marta od vedlejšího stánku a přerovnávala jablka. – Na jaře ještě jo, ale teď… Vezmi je radši zpátky.
Božena mlčela. Zpátky znamenalo to, o čem nechtěla přemýšlet.
Černé kotě se probudilo, zvedlo hlavu, zavýsklo. Božena spustila ruku do krabice a poškrábala ho za uchem. Karton pod prsty byl měkký, vlhký a v jednom rohu se už začal rozpadat.
Nezpomalil krok, nepřejel pohledem po krabici a dál. Zastavil se, jako by narazil do neviditelné zdi, a stál tak několik vteřin a díval se dolů.
Hubený, v obnošené bundě s lokty na cáry, ruce v kapsách. Obličej, jaký mívají lidé, kteří už dávno nespí, ale ne z práce, nýbrž z něčeho jiného. Světlé oči, unavené. Třídenní strniště, ale upravené, jako by si ho nepěstoval, ale jen zapomněl oholit.
– Kolik jich je? zeptal se.
– Pět, Božena se narovnala, narovnala si bundu. – Dva kluci, tři holky. Měsíc a týden. Naučené na záchůdek. Pokud vám to…
– Dejte je.
Božena mrkla.
– Co?
– Všechny mi dejte.
Vytáhl ruce z kapes a dřepl si. Zvedl černé kotě jednou dlaní, podíval se mu do očí, lehce roztáhl zadní nožky, zkontroloval, pak ho položil zpátky. Tak berou ne štěně jako dárek pro dítě. Tak berou zvíře lidé, kteří vědí, kam se dívat a proč.
Božena stála a nevěděla, co s rukama. Sáček s krmivem, který nosila každý den, najednou nebyl potřeba. Slova, která připravovala pro každého kolemjdoucího, také nebyla potřeba.
– Vy… všechny? zeptala se znovu.
Přikývl. Zvedl krabici. Viděla, jak jeho ruce už drží karton opatrně, šetrně, nemačkají ho.
– Počkejte, Božena sáhla do tašky. – Tady, krmení, kupovala jsem… A speciální směs. Musí se ještě dokrmovat pipetou, po troškách. Samy ještě špatně jedí.
Vzal sáček. Nepoděkoval. Neusmál se. Jen přikývl a šel a krabice se v jeho rukou houpala do rytmu kroků a z ní trčela rezavá pruhovaná tlapka, která se držela okraje.
Marta zahvízdala.
– No teda. Všechny si vzal. Zvláštní chlap.
Božena neodpověděla. Dívala se mu do zad a nechápala, proč se uvnitř neulevilo, i když přesně to chtěla tři dny. Asi proto, že dát koťata cizímu člověku, který nevysvětlil proč, není totéž jako umístit. Umístit znamená vědět kam. A ona nevěděla. Jen viděla jeho ruce a ruce byly správné, a to by mělo stačit.
Vytáhla z tašky blok a propisku. Šla za ním, dobře, nemusela daleko – cizinec vešel do vchodu vedlejšího domu. Božena jako špión sledovala až k bytu. Zapsala adresu. Pro jistotu. Nebo možná ne pro jistotu.
Boty u dveří stály jenom jedny. Háčky na stěně v předsíni byly prázdné: čtyři, lesklé, a na každém kdysi visela bunda, šála nebo deštník, ale teď trčely ze zdi jako otázky, na které není komu odpovídat.
Arnošt postavil krabici na podlahu v kuchyni. Koťata se pohnula, jedno zakňučelo.
Sundal si bundu a pověsil ji na jediný obsazený háček.
Radiátor pod oknem byl jen vlažný. Říjen se loudal k listopadu a topení zapnuli nedávno, trubky ještě hřály, jako by samy nevěřily, že je čas.
Arnošt si dřepl ke krabici. Černé kotě jako první zvedlo hlavu a podívalo se přímo na něj, zelenýma, ještě zakalenýma očima, ale už s povahou. Proužek světla z okna dopadal na linoleum a v něm vířily prachové částice, pomalé, lhostejné ke všemu.
Arnošt otevřel skříň, našel starý ručník. Froté, modrý, dávno ztratil barvu i hebkost. Rozprostřel ho na podlaze u radiátoru, přenesl koťata z krabice na ručník. Ležela v kupě, tlapky se proplétaly, a on je nerozplétal. Nechte.
Pak vytáhl z pytlíku krmení, mléčnou směs. Položil na stůl.
Směs musela být ohřátá na třicet osm stupňů. Arnošt to věděl, jako zná své vlastní jméno: ne že by si vzpomínal, prostě to věděl. Rozmíchal teplou vodou, postavil na slabý plamen a stál u sporáku s teploměrem na vodu, který našel v šuplíku, a čekal.
Sbalil nástroje do krabice, vrátil klíče, napsal výpověď. Tamara odešla v dubnu a v říjnu přestal být veterinářem, protože ruce, které léčily cizí zvířata, nedokázaly udržet vlastní život. A zdálo se správné všechno zastavit.
Ale tělo si pamatovalo. Pipeta lehla mezi ukazováček a prostředníček tak, jak lehávala tisíckrát. Levá ruka vzala kotě, otočila na záda, přiložila pipetu k ústům. Kapka mléka sklouzla po bradě na ručník, kotě začalo mlaskat a Arnošt cítil, jak se mu něco v zápěstí uvolnilo.
Černé první, protože bylo nejmenší a polykalo chtivě, spěšně, jako by se bálo, že mu to vezmou.
Šedá dohromady: ležela bok po boku a nechtěla se oddělit, a zatímco jedno jedlo, druhé se mu nosem strkalo do krku, a Arnošt je přidržoval obě jednou rukou.
Pruhovaná po jednom, vyškrábala se a pištěla, mléko teklo vedle po bradách a po ručníku, a on je utíral krajem látky, ne podrážděně, ale ze zvyku, jako to dělával roky na klinice, kde majitelé hleděli s úzkostí a on říkal „všechno v pořádku, všechno dobré“, a od jeho hlasu se uklidňovala nejen zvířata, ale i lidé.
Po najezení koťata usnula. Všech pět, na ručníku u radiátoru, na sobě. Černé nahoře, bílá náprsenka, tlapky visely dolů. Arnošt si sedl na podlahu vedle a opřel se zády o zeď. Díval se, jak dýchají. Tenký, rychlý, společný zvuk, podobný šelestu.
Pak vstal, umyl hrnek. Osoušel a postavil do skříňky. Vytáhl jiný, čistý. Nalil si čaj. A zatímco pil, jedno pruhované kotě se probudilo, dokodrcalo se k jeho noze a strčilo čumákem do kotníku. Čumák byl mokrý, studený, velikosti hrášku.
Arnošt nečekal zvonek u dveří, protože zvonek nefungoval už půl roku a on ho neopravil, protože nebylo komu zvonit. Zaklepání. Tři krátké údery klouby. Tak klepou lidé, kteří nejsou jistí, že je chtějí vidět.
Otevřel. Božena stála na prahu v téže šátku, jen dnes byl uvázaný úhledněji. V rukou tašku, ze které šla vůně smaženého těsta a cibule.
– Dobrý den, řekla a hned dodala: – Jdu jen na chvilku. Jen se zeptat. Jak se mají? Koťata.
Arnošt ucouvl stranou. Nepozval ji slovy, jen ucouvl. Ani se nedivil, jak ho našla.
Božena vešla. Koťata byla v kuchyni. Ručník u radiátoru, vedle misky, každá popsaná fixem: „Černý“, „Šedý-1“, „Šedý-2“, „Pruhovaný-k“, „Pruhovaná-h“. Božena se podívala na misky, na popisky fixem, na ručník, a stáhlo se jí hrdlo, protože člověk, který podepisuje misky čtvrtý den, je nehodlá dát pryč.
– Tady. Přinesla jsem, podala mu tašku. – Koláče. Říkala jsem si, třeba…
Nedokončila, protože nevěděla jak. „Třeba máte hlad“ by znělo trapně. „Třeba jste sám“ by znělo pravdivě, ale pravdu říkat bylo brzy.
Arnošt vzal tašku. Položil na stůl. Černé kotě mu sedělo na rameni, drápky se zarylo do svetru, a Božena si všimla, že svetr už je plný nití a Arnošt je nespravoval.
– Dáte si čaj? zeptal se. První delší věta za celý rozhovor.
Božena kývla. Sedla si na stoličku, položila ruce na kolena. V kuchyni bylo tepleji než v předsíni a vonělo mlékem, krmivem a ještě něčím.
Kotě seskočilo z Arnoštova ramene a lezlo jí na klín, a ona ho automaticky zachytila, jako zachytí padající věc, bez přemýšlení. Bylo teplé, drápky propichovaly látku sukně, a Božena ho neodložila, jen přitiskla dlaň k hřbetu a cítila, jak pod srstí bije rychlé malé srdce.
Arnošt nalil čaj.
Za týden si Arnošt všiml, že krabice už není potřeba. Koťata spala kde kdo: dvě na křesle, jedno na parapetu, černé u něj v nohách, pruhovaná na svetru, který hodil na židli a zapomněl. Krabice stála v rohu prázdná a on ji zploštil, položil k prahu místo rohožky. Karton byl měkký, ošoupaný, a koťata, když šla kolem, škrábala ho drápky ze zvyku, jako škrábou známé.
Božena chodila obden. Nosila koláče, nebo tvaroh, nebo jablka z toho trhu, od Marty. Zvonek opravil druhý týden. Zvonila a ten zvuk, ostrý, drnčivý, staromódní, byl lepší než jakékoli ticho, jaké Arnošt znal za poslední rok.
V předsíni na háčcích teď visely jeho bunda a její šátek.
Jednoho rána černé kotě vyběhlo na chodbu přes pootevřené dveře. Arnošt vyšel za ním, zvedl ho, a kotě se opřelo tlapkami o jeho bradu, jako by chtělo vidět, co je za dveřmi, dál. Arnošt se podíval také. Zádveří, zaprášené okno, světlo. Stál tak několik vteřin, přidržoval dveře nohou, aby se nezavřely.
Pak se vrátil do bytu. Postavil kotě na podlahu a to běželo do kuchyně, kde už cinkaly misky, protože ostatní čtyři slyšeli kroky a usoudili, že je čas na snídani. Dveře Arnošt nezamykal na zámek. Brzy přijde Božena.
