Dnes večer jsem si sedla k psacímu stolu s tím posledním obrázkem v telefonu. V kartě Mírka byly tři vrácení za rok a půl. Dřív jsme se mezi sebou dohadovali, komu ho nabídnout dál. Teď už nikdo neříkal nic.
Přenosku jsem postavila na dlažbu a rozepnula zip. Zrzavý kocour vylezl pomalu, očichal roh klece, obešel misku s vodou a sedl si zády ke dveřím. Pět a půl kila klidné tvrdohlavosti. Takhle to dělal pokaždé, a já už věděla, že se neotočí. Večerní směna skončila, všichni odešli, zůstali jen ti, které nikdo nechtěl.
Přejela jsem prstem po studené mříži klece. „Tak co, Mírku. Vítej zpátky.” Kocour se ani nehnul.
Druhý den jsem rozložila tři vratné formuláře na stůl. První rodina, mladý pár. Byt 2+1 na okraji Brna, balkon s výhledem na parkoviště. Důvod vrácení: „agresivní, schovává se, nejde do kontaktu”. Vydrželi čtrnáct dní. Druhá rodina. Žena kolem čtyřiceti, garsonka po čerstvé rekonstrukci. „Neadaptoval se, syčí, zalézá pod vanu.” Deset dní. Třetí. Muž se sedmiletou dcerkou. „Dítě je smutné, kocour si nehraje, sedí v koutě.” Jeden týden.
Přečetla jsem všechny tři listy a promnula kořen nosu. Papír voněl tonerem a cizími kuchyněmi. Formulace byly podobné a z té podobnosti mě svrbělo něco jako tříska pod nehtem, ale nevěděla jsem co. Všechny rodiny prošly pohovorem. Všechny podepsaly smlouvu. Všechny slibovaly trpělivost.
Šimon nakoukl do kanceláře, opřel se ramenem o futra. Vysoký, hubený, v vytaženém šedém svetru. Brýle v tenké obrubě mu sjely na špičku nosu. „No… zase Mírek?” „Hm.” „Možná je prostě takovej, Anežko. Bývají.” „Jaký ‚takový’?” Pokrčil rameny a natáhl po svém: „No… smolař.”
To slovo viselo mezi náma. Stiskla jsem kelímek s kávou, plast křupl a prohnul se dovnitř. Roztáhla jsem prsty a kelímek odstavila. Kávová loužička se rozlila po stole až k okraji formuláře.
Druhé rodině jsem volala v poledne. Zvedli až po šestém zvonění. „Prosím? Ano, pamatuju. Zrzavý. Mírek. Ne, je nám bez něj dobře, děkuju.” Hlas ženy byl klidný, skoro nudný. Za zdí někdo pustil televizi a já slyšela tlumený smích studia, jako by v cizím bytě všechno šlo podle plánu. „Řekněte, jak se choval první den?” „První? Zaléz pod vanu a seděl. Volali jsme. Vytahovali. Strkali mu žrádlo až k čumáku. Syčel. Druhý den jsem ho zkusila pohladit. Drápnul mě do krve.” „A potom?” „Pak jsem si řekla, že když kocour nechce žít s lidma, není proč ho trápit.”
Přimáčkla jsem telefon ramenem a zapsala do sešitu: „vytahovali zpod vany”. Podtrhla jsem. „A dali jste mu čas jen tak být sám, bez pokusů o kontakt?” Pauza. Šustění sluchátka v cizí dlani. „A proč potom brát kocoura, když se ho nemá sahat?” Neodpověděla jsem. Rozloučila se, položila telefon na stůl a dlouho seděla s bradou v dlani. Za oknem bubnoval déšť do plechové stříšky pravidelně jako metronom.
Na další stránce sešitu jsem našla poznámku od první rodiny z dřívějška: „snažili se brát do náruče od prvního dne”. Dala jsem vedle otazník a zavřela sešit. Ale otázka nezavřela.
V sobotu se Šimon zdržel do pozdního večera. Vešla jsem potichu. Svítilo jen v chodbě, kde stály klece pro dlouhodobý pobyt. Šimon seděl na bobku před Mírkovou klecí. Nemluvil. Jen seděl a díval se do země. A kocour za mříží dělal to obvyklé – zády ke dveřím, ocas omotaný kolem tlapek, uši lehce dozadu. Chtěla jsem ho zavolat, ale zarazila jsem se. Protože jsem to uslyšela.
Mírek přede.
Tiše, na hraně. Rovnoměrný, hluboký zvuk, jako bzučení lamp, jen jemnější. Jako by v něm běžel malý motor, který se spouštěl jedině v tichu. Když nikdo nesahal a nestrkal mu jídlo k čumáku. Šimon vstal, otočil se k východu a málem do mě vrazil. „No… já tu jen… kontroloval misky.” „On přede.” „Jo. Často to dělá. Když si myslí, že je sám.” „Jak dlouho to víš?” Šimon si narovnal brýle. „Od října, myslím. Tehdy jsem si zapomněl klíče a vrátil se pro ně. A on seděl a přede. Pak skříply dveře a on hned ztichl. Jako když vypneš.”
Opřela jsem se o zeď. Omítka byla drsná a studená pod lopatkami. Z klece nešel žádný zvuk. Mírek zmlkl, jak vycítil druhého člověka. A v tom tichu mi došlo, čemu se ty tři formuláře podobaly. Ne popisu složitého kocoura. Popisu lidí, kteří chtěli lásku okamžitě. Mazlení na povel. Vděčnost hned první večer, kontakt na přání jako vypínač na zdi: zmáčkneš a dostaneš.
Tři rodiny vzaly Mírka a hned po něm sáhly rukama. Vytahovaly ho z úkrytu. Nosily k obličeji. Sázely na klín. A když živá bytost odpověděla jediným způsobem, který měla – schovala se, syčela, stáhla se – oni pečlivě vyplnili formulář: „agresivní”, „neadaptoval se”, „nehraje si”.
Otevřela jsem sešit. A našla třetí poznámku, kterou jsem udělala při vracení od poslední rodiny, ale nepřikládala jí váhu: „Dcerka brečela, protože kocour nechtěl sedět u ní na klíně.” Formulace se pokaždé měnily. Ale čin zůstával stejný.
V pondělí jsem přepsala instrukce. Stará verze, kterou dostávali všichni, začínala slovy: „Kocour potřebuje mazlení a trpělivost.” Nová začínala jinak. Přečetla jsem Šimonovi nahlas, držíc papír v natažené ruce, jako bych nevěřila vlastnímu písmu: „První týden se nesahat. Nevolat. Nevytahovat. Postavit misku, vodu, záchod a zavřít dveře do jeho pokoje. Chodit jen kvůli krmení. Nedívat se do očí. Nesnažit se hladit.”
Šimon hvízdl. „No… to je instrukce, jak ignorovat kocoura.” „To je instrukce, jak mu nenechat překážet, aby si tě zamiloval.” Chvíli jsem mlčela a pak dodala tiše: „Rok a půl jsme lidem vysvětlovali, že je kocour složitý. A on není složitý. Je opatrný. A my jsme ho posílali k těm, kdo si pletou trpělivost s očekáváním.” „V čem je rozdíl?” „Očekávání chce výsledek. Trpělivost nic nechce.” Šimon natáhl samohlásku, jako by si odpověď zkoušel. Mlčel. Lampy nad námi blikly a Mírek na druhém konci chodby trhl uchem po zvuku. Natrženým, levým.
Čtvrtá rodina přišla za tři týdny. Žena kolem padesáti s tichým hlasem a opálenýma rukama. Poslouchala nové instrukce, přikyvovala. Jen jedno upřesnila: „A když za měsíc bude pořád sedět zády?” Podívala jsem se jí do očí. „Tak potřebuje víc než měsíc.” Žena kývla. A vzala přenosku. Mírek uvnitř mlčel. Zády k mříži, ocas kolem tlapek, uši lehce dozadu. Jako obvykle.
Fotka přišla za měsíc. Bez popisku, bez komentáře. Jen snímek. Parapet, za sklem zimní zahrada, květináč s nějakou rostlinou. A kocour. Zrzavý, s bílým hrudníkem a natrženým levým uchem. Seděl čumákem do pokoje. Ukázala jsem fotku Šimonovi. Narovnal si brýle, podíval se, pak ještě jednou. A řekl tiše, bez obvyklého natahování: „Takže to nebylo o něm.”
Schovala jsem telefon do kapsy. Mírkovu kartu jsem vyndala ze složky „dlouhodobý pobyt” a přesunula do spodní zásuvky stolu. Tam, kde ležely ty příběhy, které není třeba vyprávět. Stačí si je pamatovat.
