Abych byl upřímný, na svou mámu jsem nesmírně naštvaný. Jde o to, že když si táta našel jinou, máma hrdě odešla. Vůbec nebránila naše zájmy. Podle mě, když už podvedl on, měla by po něm chtít aspoň byt nebo peníze. Místo toho jsme skončili na ubytovně v příšerných podmínkách. Bývalo, že jsme museli prosit sousedy o brambory, protože prostě nebylo co jíst.
Máma měla celý život až moc měkkou povahu. Pořád všem ustupovala, nikdy si neuměla prosadit své. Nikdy jsem to nechápal. Když mi bylo dvanáct, zemřela babička a teta si vzala její dům. Máma se ani neohradila, i když jsme neměli kde bydlet.
Ve svých patnácti jsem proto rád opustil domov a odjel na průmyslovku do Ostravy. Potom jsem se dostal na univerzitu a už ve druháku jsem se spolužákem rozjel servis na opravu počítačů. Měli jsme štěstí, byli jsme jedni z prvních. Uběhlo deset let a máme teď dvě dílny a tři obchody. I když jsme s ženou bydleli v pronájmu, nejdřív jsem koupil byt mámě. Moje milovaná Jitka se strašně urazila.
„Jak to můžeš udělat? Tvoje máma měla celej život na to, aby si na byt vydělala.”
„Ona není taková, ani na boty neuměla ušetřit.”
„A to je náš problém?”
„Ať je nebo není, je to moje máma.”
Časem jsem stejně pořídil malej domek. Narodily se nám dvě děti, život se srovnal. Mámě jsem ale stejně vždycky pomáhal. Dokonce jsem jí založil kartu, kam jsem každý měsíc posílal pět tisíc korun.
Jednou jsem si všiml, že peníze z karty mizí moc rychle. Zajel jsem za mámou a zjistil, že doma nemá vůbec co jíst.
„Kde jsou peníze? Na co jsi je utratila?”
„Víš přece, jaký jsou teď ceny. A ještě léky, poplatky.”
Neuvěřil jsem jí. Rozhodl jsem se to prověřit. Příště, když jsem poslal peníze, máma je hned vybrala. Jel jsem za ní, chtěl jsem vidět, co nakoupila. Jenže lednička byla zase prázdná.
„Mami, co sis koupila?”
„Synu, víš, je to takhle. Synovec má problémy, sestra si pořád stěžuje, prosí o pomoc, a já jí to nedokážu odmítnout.”
„Mami, vždyť tě jen využívají! Sám mi Vašek říkal, že si staví dům. Nehodlám ho sponzorovat, zatímco ty nemáš co jíst.”
Rozzlobený jsem se vrátil domů a všechno řekl ženě. Ta mi poradila.
„Udělal jsi pro mámu dost. Už jí nedávej ani korunu. Když bude chtít, kup jí jídlo a dovez, nebo léky, co potřebuje.”
Druhý den jsem mámě kartu vzal. Urazila se, řekla, že mám peněz dost a že se rodině neodmítá. S tím já ale nesouhlasím.
Teď si říkám, jestli jsem udělal dobře. Ale život mě naučil, že pomáhat je hezké, jen když to neubližuje těm, na kterých vám nejvíc záleží. Někdy musíte říct ne, abyste ochránili ty, kteří to sami neumí.
