Hele, tak Vendula Novotná – představ si to – perlivou vodu s citronem nepije víc než deset let. Vyhýbá se jí. Jako starejm ranám. Jako kavárně, kde jí dali prsten a pak si ho vzali zpátky. Jako filmům, na který se kdysi dívali spolu.
Voda s citronem se pro ni stala symbolem ztráty. Někoho, kdo se nevrátí. A někoho, koho nechce zpátky.
Vendula si pamatovala všechno, jako by to bylo včera. Do nejmenších detailů.
Chorvatsko.
Přiletěli do Splitu koncem května. Vojta Dvořák jí řekl: „Tohle bude nejlepší dovolená tvýho života.”
Jí bylo osmadvacet, jemu dvaatřicet. Byli spolu osm měsíců. Už u něj měla zubní kartáček. On znal její kamarádky. Všichni okolo byli přesvědčení, že bude svatba.
Hotel Amfora nebyl nejdražší, ale byl útulnej. Bílý stěny, modrá voda v bazénu, palmy, o který se staral zahradník se smutnejma očima. Pokoj ve třetím patře s výhledem na moře.
Teda… z kohoutku tekla rezavá voda, klimatizace chodila jednou za čas a sousedi nahoře dělali v noci randál. Ale stejně byli šťastný! Teda alespoň jí se to zdálo.
Hned první den objednal perlivou vodu s citronem.
„Už jsi to zkoušela?” zeptal se a přimhouřil oči.
„Ne.”
„To je chuť lásky.”
Zasmála se. Ale Vojta to nemyslel jako vtip. On fakt věřil na znamení a na to, že když se taková voda pije při západu slunce, láska vydrží navždy.
A pili ji. Přímo z lahve, rozdělili si jednu na dva. Kyselá, sladká, bublinky lechtaly na jazyku. Díval se na ni zamilovanýma očima a ona se v nich bezhlavě topila.
„Pojďme pít citronovou vodu pořád,” řekl zasněně.
„Pojďme,” souhlasila, aniž by tušila, že tahle chuť se stane jejím prokletím.
Doma najednou všechno nějak skřípalo. Byl chladnější. Zrušil jednu schůzku, pak druhou, pak přestal volat, pak odpovídal jen občas. Ona to vydržela. Říkala si, že má práci, krizi, depku.
Po měsíci řekl: „Potřebuju bejt sám, všechno si promyslet.” Po dvou: „Nevolej mi.” Po třech měsících zmizel, aniž by řekl cokoli.
Telefon mlčel. Kamarádi tvrdili, že nevědí, kde je. Jeho matka do telefonu syčela: „Syn s tebou nechce mluvit. Nezvolej. Netrap ho ani sebe.”
Nevolala. Čekala. Rok.
Pak si vzala jinýho. Hodnýho, spolehlivýho, ale úplně obyčejnýho. Nepil citronovou vodu, nedíval se na ni zamilovanýma očima, neříkal: „Jsi můj život.” Prostě byl vedle ní. Nosil výplatu, občas něco udělal doma, když ho poprosila.
A ona si namluvila, že to je láska. Klidná, všední, dospělá. Ani ryba, ani rak.
Porodila holčičku. Manžel měl radost, ale tak odtažitě, jako by dítě byl novej kus nábytku z IKEY. Po pěti letech se rozvedli.
Už nemohla žít v bažině. Tak to říkala. Ne kvůli citronový vodě, ne kvůli Chorvatsku, ne kvůli vzpomínkám. Prostě došla k tomu, že nudný manželství je klec. Nebyla pták. Byla jenom ženská. A chtěla žít, ne jenom existovat.
Zůstala sama. S dcerou, s kočkou Mickou a s pocitem, že se jí život nepovedl. Práce účetní v malý firmě, byt na hypotéku, auto, co se pořád porouchávalo. Kamarádky se rozjely do světa, máma umřela, tátu nikdy nepoznala. Dcera. A kočka.
Citronovou vodu nepila. A nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo tu prokletou chuť. V restauracích si dávala kolu, džus, neperlivou minerálku. Všem tvrdila, že má alergii na citrony, dokonce i na jejich vůni.
„Od kdy?”
„Dávno.”
Nikdo nevěděl pravdu. Pravda byla moc trapná pro čtyřicetiletou ženskou. Ve skutečnosti se bála vody. Citronu. Bublinek. A vzpomínek.
Jednou se přistihla, že si nepamatuje jeho obličej. Seděla v kuchyni, pila čaj a koukala z okna. Dcera psala úkoly, kočka spala na parapetu. A najednou si říká: „Jak měl vlastně nos? Rovnej, nebo s hrbolkem? A oči? Hnědý, nebo zelený? Vlasy? Tmavý, nebo světlý?” Nepamatovala si! Pamatovala si jenom citronovou vodu.
Jednou večer zašla do Billy. Chleba, mlíko, vajíčka, granule pro kočku. A najednou – na polici s nápojema – ji uviděla. Citronovou vodu. Stejnou jako v Chorvatsku. Stejná žlutá etiketa s rozkrojeným citronem. Stejný bublinky, co tancovaly uvnitř.
Vzala lahev do ruky. Podržela ji. Vrátila ji. Odešla. Vrátila se. Vzala ji znovu.
„Paní, berete si to?” zeptal se mladík v pracovní vestě, co zrovna vykládal krabice.
„Ne,” řekla a odešla.
Celou cestu domů myslela na vodu. Na něj. Na Chorvatsko. Na to, jak je blbý bát se něčeho, co už dávno není.
V noci nespala. Ležela na gauči, koukala do stropu, poslouchala dceru, jak se ve svým pokoji převaluje. Přišla kočka, lehla si jí na prsa a začala příst. Ticho.
Najednou vyskočila, přehodila si bundu, vklouzla do papučí, popadla klíče a vyběhla ven.
V Bille koupila tu citronovou vodu. Jednu lahev. Nic víc.
Vrátila se domů, šla do kuchyně a vzala sklenici. Úplně obyčejnou, bez vzoru. Zhluboka se nadechla. Otevřela lahev. Ozvalo se zasyčení – bublinky se valily ven.
Nalila si půl sklenice. Přivoněla. Vonělo to Chorvatskem. Mořem. Mládím. Bolestí. Tím západem slunce, kdy řekl: „To je chuť lásky.”
Napila se.
A… nic se nestalo. Žádný vzpomínky se nevrátily, žádný slzy nepřišly, srdce se nesevřelo. Byla to prostě perlivá voda s citronovou příchutí. Ta nejobyčejnější na světě.
Dopila to, lahev hodila do koše, sklenici umyla a postavila do odkapávače. Šla spát a poprvé po strašně dlouhý době usnula bez prášků na spaní.
Ráno se probudila s úsměvem na tváři.
„Mami, co je?” všimla si dcera změny.
„Nic.”
„Ty jsi divná.”
„Já jsem normální. Jen jsem se vyspala.”
Celej den se měla dobře. Ne jako obvykle – ráno tíha, v poledne únava, večer odpor k lidem. Dneska se cítila lehce. Svobodně. Jako když shodila batoh, kterej na sobě vláčela víc než deset let.
Večer si koupila další známou lahev. Vypila ji. Usmála se.
„Jsi k smíchu,” řekla si pro sebe. „Čeho ses bála?”
Pochopila, že voda s citronem nikdy nebyla její nepřítel. Nepřítel seděl v hlavě a pořád šeptal: „Nepij, jinak si všechno připomeneš, nezapomeneš a budeš zase trpět.” A hele: napila se, a zůstala celá. Dokonce klidná a šťastná. Zapomněla.
Za tejden se sešla s Květou Horákovou. Znaly se z vysoký.
„Květo, já zase piju citronovou vodu,” vyhrkla.
„Cože?” kamarádka se zalkla.
„Skoro každej den.”
„A ta alergie?”
„Žádná alergie nebyla.”
„A co teď?”
„Teď jsem svobodná.”
„Nechceš mu napsat?”
„Na co?”
„Třeba na tebe pořád myslí, třeba tě pořád miluje.”
„Tak ať si myslí. A já – zapomněla.”
Vendula se rozhodla zapomenout. Teď je pro ni voda s citronem něco jinýho. Není o minulosti. Je o životě, kterej jde dál. Navzdory všemu. Nebo díky tomu všemu.
